1žŤrVŽôôôôôőEvropská unie a její právo pro začátečníky Vladimír Týč Masarykova univerzita v Brně 1998 Edice Praktické příručky ÚVOD Evropa, která vždy představovala světadíl rozdrobený na množství národních států, se za posledních padesát let velmi změnila. Dnešní Evropa se nachází v pokročilém stadiu integrace. Nejde jen o integraci ekonomickou, která byla prvořadá v prvních poválečných desetiletích. Dnes je Evropa na cestě k integraci zahrnující všechny vitální oblasti vztahů mezi státy, včetně politických. V 90. letech se do tohoto procesu, započatého na přelomu 40. a 50. let v západní Evropě, zapojily i bývalé socialistické státy střední a východní Evropy. V současné době je i pro Českou republiku aktuální příprava na vstup do Evropské unie. Není podstatné, zda k tomu dojde za pět nebo za deset let, nebo zapojení do této specifické integrační organizace je dříve či později ekonomicky i politicky nevyhnutelné. Členství v Evropské unii nebude jednoduché. Bude nás nutit k tomu, co bychom jinak nepřijali. Poskytne nám to, k čemu bychom se jinde nedostali. Čekají nás věci příjemné i velmi nepříjemné. Účelem této publikace je seznámení s Evropskou unií, s tím, jak je vybudována, jak funguje a čím se zabývá, a to i s ohledem na budoucí začlenění České republiky. Evropa je po druhé světové válce zničená a vysílená. Pohled na ekonomiku a politiku supervelmoci za oceánem je obdivný, ale i znepokojující. Je třeba vytvořit evropskou protiváhu USA. Je třeba vytvořit mechanismus, který by v poválečné době zabránil eventuální remilitarizaci Německa. Z ekonomického hlediska je zapotřebí vytvoření společného evropského trhu, aby se evropské státy mohly ekonomicky rozmáchnout. Úzká integrace ekonomická vyžaduje integraci v navazujících oblastech a v oblasti politické. Jak se tyto myšlenky realizují? Kam evropská integrace do dnešní doby došla? Stručné odpovědi na tyto otázky dává tato publikace. Kapitola 1 Evropská integrace po druhé světové válce O reálné evropské integraci, tedy o politickém a ekonomickém sjednocení Evropy, můžeme hovořit až po skončení druhé světové války. Je to dáno především tehdejší politickou a ekonomickou situací v Evropě. Právě ukončená válka, která byla dosud největším ozbrojeným konfliktem ve světových dějinách, byla silným mementem právě pro Evropu, nebo začala jako válka evropská, tedy mezi evropskými státy. Přirozenou reakcí byla představa sjednocené Evropy, která by tvořila harmonický celek a navždy by vyloučila podobný vývoj v budoucnu. Lákavým vzorem se staly Spojené státy americké, které se jakožto složený federální stát vyvinuly v pevný celek s obrovským ekonomickým a politickým potenciálem. Evropa rozdrobená na téměř 40 převážně národních států s nejrůznějšími zájmy byla pravým opakem. Její sjednocení by umožnilo vytvořit i na našem kontinentě subjekt silný politicky i ekonomicky, tedy rovnocenný USA. Tyto snahy se násobily s vývojem, kdy v průběhu a hlavně ke konci druhé poloviny 40. let (zejména v letech 1948 - 49) se Evropa rozděluje na dva antagonistické tábory. Politicko-bezpečnostní předpoklady počátků evropské integrace jsou tedy především - snaha o postupné vytváření evropské politické velmoci, - obezřetnost k poraženému Německu s ohledem obavy z opakování vývoje po první světové válce, - reakce na rozdělení Evropy Ekonomické předpoklady jsou pak - snaha o kvalitativní zvýšení efektivnosti evropských ekonomik, a to nejen pro účely poválečné obnovy, ale i dalšího vývoje, - snaha o vytvoření velkého hospodářského celku, který by byl hospodářskou velmocí. Čeho tedy chtěli stoupenci evropské integrace dosáhnout? Stručně řečeno vytvoření velkého a hlavně pevného politického a hospodářského jednotného celku a zajištění bezpečnosti v Evropě. Koncem 40. let (1949) vznikají některé důležité klasické mezinárodní organizace, které vyvíjejí činnost převážně v evropském měřítku. V západní části Evropy je to Rada Evropy, organizace politická, zaměřená na ochranu lidských práv a na spolupráci v oblastech mimoekonomických. Novou vojensko- politickou organizací sdružující většinu států západní Evropy, USA a Kanadu se stává Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Státy východní Evropy se seskupily v ekonomické organizaci Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Politická integrace Evropy ovšem v této fázi nebyla reálná a nezdařila se. Pokus o vytvoření Evropského obranného společenství v roce 1952 mezi šesti zakládajícími státy Evropských společenství, s cílem vybudování evropské armády, ztroskotal o dva roky později. Neujal se ani návrh na vytvoření Evropského politického společenství v téže době. Jako reakce na tyto neúspěchy vznikla v roce 1954 Západoevropská unie, a to jako obranná organizace sdružující uvedenou šestici zemí a Velkou Británii. Tato nevýrazná organizace však od počátku živořila ve stínu NATO a začíná se křísit až v současné době v souvislosti s eventuálním zapojením do systému Evropské unie. Přehled nejdůležitějších evropských organizací je uveden v závěrečné části této publikace. Kapitola 2 Vznik a vývoj Evropských společenství. Stadia integrace Vznik tří Evropských společenství Situace bezprostředně po válce i v následných letech odpovídala okolnostem daným válkou. Pro poválečný ekonomický vývoj je v mezistátních obchodních vztazích charakteristický značný protekcionismus. Malá výkonnost evropských národních ekonomik a všeobecný nedostatek vyžadovaly ochranu před vlivy zvnějšku. Uplatňují se cla, další finanční nástroje (daně), jakož i administrativní opatření (omezení vývozu a dovozu - kvantitativní restrikce). To vše brzdí nejen vzájemný obchod, ale dynamiku ekonomického vývoje obecně. Brzy začíná pozvolný ústup od těchto opatření, nebo je zřejmé, že větší hospodářský celek, vytvářejcí rozsáhlý společný trh, může fungovat podstatně efektivněji než jednotlivé národní ekonomiky malých zemí obehnané celními bariérami a omezující svůj obchod jen na zboží, jehož mají nadbytek nebo jež nezbytně potřebují. Odstraňování překážek vzájemného obchodu a rozvoj hospodářské spolupráce byly úkolem několika mezinárodních organizací. Z univerzálních (tedy neomezených na určitý region) je třeba uvést především Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD / OCDE) a Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT, nyní Světová obchodní organizace WTO). Evropskou regionální organizací je Evropské sdružení volného obchodu (ESVO / EFTA / AELE), které vzniká v roce 1960 na troskách neúspěšné evropské regionální obchodní organizace. Státy, které se nehodlaly vzdát své svrchovanosti nebo které nebyly dostatečně vyspělé, zůstaly u uvedených organizací. Šestice evropských zemí (Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) však jde dále a zakládá tři nadstátní organizace: tzv. Pařížskou smlouvou Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO 1951) a tzv. Římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) (obě 1957). V rámci ESUO (jinak též "Montánní unie") přenesly zakládající státy část svých svrchovaných práv na Společenství. O výrobě oceli, těžbě uhlí a obchodu s oběma komoditami se již nerozhodovalo v členských státech, ale v Bruselu. Vzhledem k tomu, že se nadstátní koncepce osvědčila, byl stejný systém použit pro další dvě společenství. Zatímco do působnosti EURATOMu patří atomová energetika a jiné způsoby mírového využití jaderné energie, do působnosti EHS patří všechny ostatní oblasti hospodářství a s nimi související otázky sociální, včetně kultury, vzdělávání, ochrany životního prostřední apod. Úkolem Evropského hospodářského společenství (nyní nazývaného jen Evropské společenství) je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, jakož i uskutečňování společných politik a činností podporovat * harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností v celém Společenství, * trvalý a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, * vysoký stupeň vyrovnávání ekonomické výkonnosti, * vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, * zvyšování životní úrovně a kvality života, * hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Věcná působnost je vymezena takto: 1. odstranění cel a kvantitativních omezení při dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy , jakož i všech dalších opatření s rovnocenným účinkem, 2. společná obchodní politika navenek, 3. vnitřní trh, vyznačující se zrušením překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy, 4. opatření týkajícící se vstupu a pohybu osob na území vnitřního trhu, 5. společná politika v oblasti zemědělství a rybolovu, 6. společná politika v oblasti dopravy, 7. systém zajišující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž, 8. sbližování právních předpisů členských států v míře nutné pro fungování společného trhu 9. politika v sociální oblasti zahrnující Evropský sociální fond, 10. posilování hospodářské a sociální soudržnosti, 11. politika v oblasti životního prostředí, 12. posilování konkurenceschopnosti průmyslu Společenství, 13. podpora výzkumu a technologického rozvoje, 14. podpora zřizování a rozvoje transevropských sítí, 15. přispívání k dosažení vysoké úrovně ochrany zdraví, 16. přispívání ke kvalitnímu vzdělání a odborné výchově a k rozkvětu kultur členských států, 17. politika v oblasti rozvojové spolupráce, 18. přidružení zámořských zemí a území za účelem zlepšení vzájemného obchodu a společné podpory hospodářského a sociálního rozvoje, 19. přispívání k posílení ochrany spotřebitele, 20. opatření v oblasti energie, civilní obrany a turistiky. Činnosti členských států a Společenství směřující k naplnění jeho cílů zahrnují přijetí společné hospodářské politiky založené na úzké koordinaci hospodářské politiky jednotlivých členských států, na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a prováděné v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. Souběžně s tím tyto činnosti zahrnují neodvolatelné ustálení měnových kurzů vedoucí k zavedení jednotné měny, jakož i formulování a provádění jednotné politiky měnových kurzů, jejichž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu a bez újmy tomuto cíli podporovat obecné hospodářské politiky ve Společenství v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. S vymezením pravomocí Společenství souvisí princip subsidiarity, který rozhraničuje pravomoci Společenství a členských států tam, ke by mohlo dojít k jejich překrývání: V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, Společenství vyvíjí činnosti v souladu se zásadou subsidiarity jen tehdy a potud, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, avšak může jich být, co do rozsahu či účinků navrhované činnosti, lépe dosaženo Společenstvím. Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smlouvy o založení ES (EHS). Metoda integrace: nadstátnost (supranacionalita) Až dosud státy používaly pro institucionální zajištění vzájemné spolupráce v jednotlivých oblastech výhradně formy mezinárodních organizací. Mezinárodní organizace (např. Mezinárodní organizace práce, OSN, Rada Evropy, NATO apod.) představuje relativně trvalé sdružení států za určitým účelem. Zřizovací listina má vždy formu mezinárodní smlouvy, tedy dohody mezi členskými státy. Spolupráci mezi nimi organizují orgány této organizace,které jsou obvykle dvojího druhu - reprezentativní, v nichž jsou zastoupeny všechny členské státy a které se usnášejí na obsahu a formách spolupráce a výkonové, které zajišují realizaci přijatých usnesení. Sama mezinárodní organizace však nemá žádné pravomoci ve vztahu k členským státům - jejím produktem jsou buď akty právně nezávazné povahy (rezoluce,deklarace) nebo mezinárodní smlouvy, které jsou závazné jen pro ty státy, které je výslovně přijaly. Tento způsob odpovídá základní zásadě mezinárodního práva a mezinárodních vztahů mezi státy - zásadě svrchované rovnosti. Uvedená forma "klasické" mezinárodní organizace může sice zajistit velmi prospěšnou spolupráci mezi zúčastněnými státy, avšak není způsobilá vytvořit pevný integrační celek. To byl ostatně i případ bývalé RVHP. Tvůrci evropské integrace se proto vydali cestou jinou, do té doby neuskutečněnou a zcela originální. Za formu integrace zvolili poprvé v dějinách nadstátní (supranacionální) celek, tedy organizaci s vlastní svrchovaností, která stojí nad členskými státy a je tedy vybavena určitými pravomocemi vůči těmto státům. I když se idea celoevropského státu objevovala v různých evropských zemích (např. W. Churchill v roce 1946 hovořil o "Spojených státech evropských"), k jejímu rozpracování a uvedení do reálné praxe došlo ve Francii. Aktivita francouzských politických kruhů souvisela mimo jiné s obavami z možné remilitarizace Německa. Vůdčími osobnostmi zde byli ministr zahraničních věcí Robert Schuman a jeho asistent Jean Monnet, který je označován za duchovního otce Evropského společenství. Koncepce vypracovaná na přelomu 40. a 50. let (tedy již po rozdělení Evropy na dva tábory) spočívala ve vytvoření nadstátní organizace, jíž členské státy odevzdají část své svrchvanosti, tedy pravomocí v určitých vymezených oblastech, přičemž v oblastech ostatních zůstane svrchovanost těchto států nedotčena. Přenos pravomocí na Společenství znamená, že se jim v jejich rozsahu členské státy budou trvale podřizovat, a to eventuálně i proti své vůli. Projevy, resp. formy realizace nadstátnosti jsou tyto: 1. Společenství nejsou souhrnem členských států. Mají své vlastní zájmy a vůli konstituovanou a projevovanou svými orgány s autonomním postavením. Tato vůle se vytváří buď nezávisle na členských státech (Komise, Soudní dvůr) nebo na principu většiny (Rada), tedy eventuálně i proti vůli některých členských států, které jsou ovšem i za této situace příslušnými rozhodnutími vázány. 2. Nejvýznamnějším projevem supranacionality je pravomoc orgánů Společenství tvořit právo, které má bezprostřední závaznosti vůči orgánům Společenství, členským státům a jejich fyzickým a právnických osobám (jednotlivcům) a představuje samostatný právní systém. 3. Společenství požívají finanční samostatnost a čerpají zdroje z vlastních příjmů, aby byla vyloučena závislost na členských příspěvcích (ty představují jen jednu pětinu zdrojů). Těmito příjmy jsou cla vybíraná za dovoz z nečlenských států, daň z přidané hodnoty, úvěry aj. Rozpočet Společenství dosáhl v roce 1996 81 miliard ECU (1 ECU = cca 35 Kč). K přechodu svrchovaných práv dochází ovšem pouze v určitých, přesně vymezených oblastech, které jsou určeny pravomocemi celku. Členské státy si ponechávají jejich většiu, čímž není dotčena jejich státní, resp. národní identita. Kromě toho přenos určitých práv na integrační celek neznamená, že nadále nebudou respektovány zájmy členských států těchto práv se týkající. Vytvářený mechanismus se tak musel vypořádat také s tím, že rozhodnutí přijímaná na nadstátní úrovni nemohou být v příkrém a obecném rozporu se zájmy členských států. Nelze-li zajistit soulad zájmů všech zúčastněných, je třeba respektovat alespoň většinu. V opačném případě by začalo docházet k tomu, že členské státy by sice byly rozhodnutími nadstátních orgánů právně vázány, avšak jejich nepříznivá reakce ve formě mimoprávního chování by mohla Společenství zevnitř rozleptat a cíle, jímž je pevný integrační celek, by nemohlo být dosaženo. Tato otázka byla rozřešena vytvořením zcela specifického tandemu dvou orgánů, které mohou rozhodovat jen společně a z nichž jeden zastupuje zájmy Společenství a druhý zájmy členských států. Prvním z ních je Komise, která pocinně vypracovává návrhy opatření, a druhým Rada, která tyto návrhy schvaluje. Tato koncepce nebyla v celé západní Evropě přijata stejně. Zatímco státy Beneluxu, Spolková republika Německo a Itálie ji uvítaly, Velká Británie, Švýcarsko a další státy ji odmítly jako nepřijatelnou, nebo nebyly ochotny se vzdát vlastní suverenity ve prospěch jiného subjektu. Vývoj Společenství od společného trhu k vnitřnímu trhu a k Evropské unii Společenství fungovala zpočátku jako celní unie a tzv. společný trh, který byl postupně vytvářen v průběhu dvanáctiletého přechodného období (do r. 1969). Uvnitř Společenství byla snižována a postupně odbourávána cla, rušena kvantitativní omezení obchodu a zakázána daňová diskriminace dováženého zboží. Vytvářený volný pohyb zboží byl doplněn svobodou podnikání, volným pohybem pracovních sil a služeb a značným uvolněním pohybu kapitálu a plateb. To byl obsah společného trhu. V polovině 60. let dochází k vytvoření jednotného systému (sloučení) orgánů všech tří Společenství, aby byla odstraněna zbytečná duplicita, resp. triplicita. Členská základna Společenství se poprvé rozšiřuje v těžké ekonomické situaci počátku 70. let. V roce 1973 jsou přijaty Velká Brtánie, Irsko a Dánsko; Norsko již tehdy, podobně jako potom v roce 1994 odmítlo plánované členství v referendu. Desátým členem je v roce 1981 po dvacetiletém přidružení Řecko a dvanáctku doplňují ještě Španělsko a Portugalsko (1985). Poslední trojice nových členů byla přijata v roce 1994 s účinností od 1.1.1995: Rakousko, Švédsko a Finsko. V 80. letech je již naléhavý přechod na novou kvalitu trhu. Objevuje se nutnost urychleně zavést úplně volný pohyb zboží (jen se zcela nezbytnými výjimkami), volný pohyb všech osob (nejen pracovníků) a zcela uvolnit pohyb kapitálu. Tzv. Jednotným evropským aktem (1985) byla vytvořena koncepce jednotného vnitřního trhu, tedy prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. V zásadě zdárně probíhající ekonomická integrace musela ovšem být doplněna integrací politickou. Společenství se vytvořením jednotného vnitřního trhu, který jde daleko nad rámec pouhé hospodářské spolupráce, dostalo do situace, kdy již představuje zcela jinou kvalitu. Faktické vymizení státních hranic mezi členskými státy přináší řadu problémů v oblasti sociální i veřejnoprávní, a ty si vynucují úzkou politickou spolupráci. Rovněž se objevuje potřeba společné zahraniční a bezpečností politiky, jakož i spolupráce, která by překonala územní omezenost justice a vnitřní bezpečnosti. Prohlubovat je třeba i ekonomickou integraci vytvořením jednotné hospodářské politiky a jedotné měny. Všechny tyto nové tendence, které nazrály počátkem 90. let, zachycuje Maastrichtská smlouva o Evropské unii z roku 1992. Její obsah je natolik radikální, že ratifikační proces v členských zemích trval s obtížemi téměř dva roky, takže Smlouva vstupuje v platnost až na sklonku roku 1993. Co vůbec znamená Evropská unie a jaký je její vztah ke Společenstvím? Evropská společenství a Evropská unie Evropská unie je označení pro celek tvořený členskými státy Evropských společenství, zavedený Maastrichtskou smlouvou v souvislosti s budováním hospodářské a měnové unie v delší perspektivě politické unie. Evropská unie není z právního hlediska mezinárodní organizací nebo nemá právní subjektivitu (není uznávána mezinárodním ani vnitrostátním právem a nemůže tedy např. uzavírat mezinárodní smlouvy). Mezinárodní smlouvy se státy proto neuzavírá Unie, ale Společenství (což je také případ Dohody o přidružení ČR k Evropským společenstvím, tedy nikoli k Evropské unii). Evropská unie nenahrazuje Evropská společenství. Nyní existují paralelně oba celky s totožnou členskou základnou, avšak s různou působností. Působnost tří Evropských společenství je dána jejich zřizovacími smlouvami a týká se věcí společného (nyní jednotného vnitřního) trhu. Je pro ni typická nadstátnost, která se projevuje především závazností přijatých opatření i pro ty státy, které je neschválily, jakož i vynutitelností plnění těchto opatření. Působnost Evropské unie je stanovena šířeji. Zahrnuje působnost Evropských společesntví (tzv. první pilíř EU) a navíc další dvě oblasti: zahraniční politiku a vnější bezpečnost (druhý pilíř) a vnitřní bezpečnost (vnitro) a justici (třetí pilíř). Prvky nadstátnosti se omezují jen na Společenství, tedy první pilíř (tzv. komunitární), a proto v záležitostech druhého a třetího pilíře nelze zásadně rozhodovat jinak než dohodou všech zůčastněných států (tzv. pilíře mezivládní). Další vývoj po vzniku Evropské unie Maastrichtská smlouva především oficiálně zavedla pojem Evropská unie, který byl neformálně užíván již před jejím vznikem a dala mu konkrétní obsah. Smlouva rovněž stanovila nové cíle politiky Evropských společenství i cíle a politiky další, přesahující právní rámec tří Společenství jako základního pilíře výstavby evropské integrace. Přibývají další dva pilíře zcela neekonomické povahy - spolupráce v oblasti zahraniční politiky a vnější bezpečnosti a v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Tyto dva ("mezivládní") pilíře stojí mimo komunitární oblast a jako zásada platí, že nejsou realizovány komunitární metodou, tedy s využitím prvku nadstátnosti vlastního Společenstvím. Jsou prvním velkým krokem k vytvoření politické unie, a to jak v měřítku vnitřním, tak mezinárodním. Má-li být Evropská unie ekonomickou velmocí, nemůže zůstat politicky bezvýznamným subjektem. Nejvýraznějším faktorem vývoje Evropské unie v současné době je vytvoření měnové unie. Od 1.1.1999 se zavádí jednotná měna euro, která v roce 2002 plně nahradí národní měny členských států. O vývoji Evropské unie je pojednáno v první části kapitoly 9. Další vývo Evropské unie byl projednán na mezivládní konferenci v letech 1996 - 97, která vypracovala Amsterdamskou smlouvu jako další revizní dokument. Tato smlouva zatím nevstoupila v platnost a je jí věnována rovněž kapitola 9. Kapitola 3 Orgány Evropských společenství (Evropské unie) a jejich fungování Evropská společenství jsou sice stále považována za zvláštní mezinárodní organizace, avšak zároveň se u nich objevují určité počáteční náznaky složeného státu. Jedním z nich je jejich organizační struktura, která na první pohled poněkud připomíná, alespoň částečně, státní orgány. Za hlavní orgány (instituce), dnes již společné všem třem Společenstvím, se považují Evropská komise, Rada (ministrů), Evropský parlament, Evropský soudní dvůr a Účetní dvůr. K nim se ještě připojuje Evropská rada. 1. Evropská komise ( běžně označovaná jako "Komise") je orgánem iniciativním (předkládá návrhy zákonodárných aktů) a výkonným (zajišuje jejich uskutečňování). Komise je hnacím motorem Společenství - zajišuje jeho fungování ve všech oblastech. Komise je složená z 20 členů, kteří nesmějí mít žádnou vazbu na členské státy. Jsou jmenováni dohodou všech členských států tak, že pět největších členů navrhuje po dvou a ostatních deset po jednom. Komise nereprezentuje zájmy členských států, ale zájmy Společenství jako celku, a proto jedná zcela nezávisle na členských státech. Sídlem Komise je Brusel. Jeden z komisařů je předsedou Komise. V současné době (1995 - 2000) je jím Jacques Santer, lucemburský příslušník. Funkční období Komise bylo Maastrichtskou smlouvou prodlouženo ze 4 na 5 let, aby se shodovalo s funkčním obdobím Evropského parlamentu. Podle současné úpravy je postup při ustanovování Komise následující: Členské státy se nejprve dohodnou po konzultaci s Evropským parlamentem na osobě budoucího předsedy. Tento designovaný předseda je pak členskými státy konzultován ve věci návrhů "jejich" komisařů. Následuje konečné vyhotovení seznamu všech dvaceti navržených komisařů. Tento seznam schvaluje Evropský parlament a poté jsou jednotliví komisaři (včetně předsedy) jmenováni dohodou všech členských států. Dosud se nestalo, že by některá z osob navržených členským státem na funkci komisaře byla jiným státem nebo Evropským parlamentem odmítnuta. Komise se schází k řádnému zasedání každou středu, a to většinou ve svém hlavním sídle v Bruselu. Probíhá-li zároveň zasedání Evropského parlamentu, schází se Komise ve Štrasburku. Každý komisař má přidělenu jednu nebo několik oblastí, za něž odpovídá (resorty). Institucionálním vyjádřením této dělby kompetencí jsou generální direktoráty (označované zkratkou DG), které tyto oblasti obhospodařují. Jejich organizace připomíná ministerstva a komisaři, stojící v jejich čele, ministry. Základní pravomoci Komise lze zařadit do dvou kategorií. Především má výlučné právo zákonodárné iniciativy ve Společenství, pokud jde o tvorbu vlastního práva Společenství. Kromě toho působí jako orgán výkonný - tedy obdobně jako vláda ve státě. I její vnitřní členění odpovídá tomu, co je příznačné pro vládu - jednotlivé resorty, v jejichž čele stojí její jednotliví členové. Komise má největší aparát (více než 15 000 zaměstnanců), nebo je to ona, kdo zajišuje vlastní chod Společenství. Komise má pravomoci jen v oblasti prvního pilíře EU, kde mimo jiné připravuje návrhy legislativy nebo jiných opatření, o nichž rozhoduje Rada. 2. Rada, zvaná též Rada ministrů nebo Rada Evropské unie, je orgánem rozhodovacím Rozhoduje o přijímání jednotlivých opatření a zejména přijímá zákonodárné akty Společenství (viz dále). Je tedy orgánem legislativním. Rada je složena ze zástupců členských států na úrovni ministrů (a to těch, jejichž resortu se týká projednávaná věc). Rada tedy reprezentuje zájmy členských států, nikoli Společenství. Každý členský stát má v Radě jednoho zástupce, avšak při hlasování kvalifikovanou většinou mají jednotliví členové různý počet hlasů. Uplatňuje se zde tedy tzv. vážené hlasování, a to jak při přijímání legislativních aktů, tak i jiných opatření. Důsledky hlasování kvalifikovanou většinou jsou ty, že členský stát, který je v menšině a s opatřením nesouhlasil, ho musí přesto respektovat, nebo je i pro něj závazné. O věcech zásadní důležitosti a tekových, kde je nezbytná konsens všech členů, musí být rozhodnutí Rady přijato jednomyslně. Rozhodování kvalifikovanou většinou je kombinováno s váženým hlasováním podle následujících pravidel: Každý stát má stanovený počet hlasů, a to Francie, Itálie, Německo a Velká Británie po 10, Španělsko 8, Belgie, Řecko, Nizozemí a Portugalsko po 5, Rakousko a Švédsko po 4, Dánsko, Finsko a Irsko po 3 a Lucembursko 2. Součet hlasů všech členů činí 87. Kvalifikovaná většina není stanovena relativně (procentuálně), ale absolutně, a to čílem 62. Znamená to, že zablokovat přijetí rozhodnutí nemůže samostatně ani skupina velkých, ani menších států. Velké státy mají dohromady 48 hlasů a k prosazení přijetí rozhodnutí tak potřebují hlasy nejméně tří menších. Menší státy mají celkem 39 hlasů a potřebují rovněž hlasy nejméně tří velkých. "Blokážní menšina" je 26 hlasů, které mohou pocházet nejméně od 3 velkých států nebo od 6 menších. Minimální počet států, které dají dohromady požadovaný počet 62 hlasů, je 8. Rozhoduje-li výjimečně Rada bez návrhu Komise, vyžaduje se, aby byl návrh přijat nejméně 62 hlasy a zároveň alespoň 10 státy. Předsednictví Rady se mění každých 6 měsíců; členské státy se střídají podle pořadí stanoveného Smlouvou o Evropské unii. V roce 1999 předsedají Německo a Finsko, v roce 2000 Portugalsko a Francie. Toto pořadí je určeno tak, aby v trojici předseda současný - minulý - příští byl vždy jeden z velkých členů. Tato "trojka" pracuje společně zejména v oblasti druhého pilíře EU (zahraniční politika). Rada zasedá v nejčastěji Bruselu, ale i v Lucemburku. Operativní přípravu velmi častých zasedání Rady zajišuje Výbor stálých zástupců členských států při ES v Bruselu (COREPER). 3. Od Rady ministrů je třeba odlišovat Evropskou radu. Ta je vrcholným orgánem nejvyšších představitelů členských států, který vznikl faktickou cestou z konference hlav států a vlád členských zemí. Její zasedání se označují jako "evropský summit" a jejich účelem je stanovit koncepci hlavních směrů rozvoje Evropské unie. Schází se zpravidla třikrát do roka. Podobností názvu je někdy zaměňována s Radou Evropy, politickou organizací se sídlem ve Štrasburku, která nemá s EU nic společného. 4. Evropský parlament, do roku 1962 "Shromáždění", je jediným orgánem, který vnáší do celé soustavy demokratický prvek. Poslanci Evropského parlamentu, jichž je nyní 626, jsou od roku 1978 voleni v přímých volbách občany členských států, a to opět podle klíče, který vychází z velikosti jednotlivých členských států. Počet poslanců z jednotlivých států je tedy různý. Parlament je jednokomorový. Zatímco vnitřní struktura Parlamentu je obdobná struktuře parlamentů národních, jeho pravomoci jsou zcela odlišné. Až do roku 1993 se podílel na rozhodovací činnosti jen jako poradní orgán Rady. Od vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy již funguje, i když zdaleka ne vždy, jako orgán spolurozhodovací, tedy se stejnou pravomocí jako Rada. To platí především ve vnitřní legislativní činnosti Společenství. Z dalších pravomocí Parlamentu je třeba uvést spolurozhodování při schvalování rozpočtu Společenství, schvalování předsedy a členů Komise a možnost vyslovení nedůvěry Komisi (k čemuž zatím nikdy nedošlo). Předpokládá se, že v dlouhodobé perspektivě se pravomoci Parlamentu dále rozšíří tak, aby byly srovnatelné s pravomocemi národních parlamentů. 5. Evropský soudní dvůr je nezbytnou součástí institucionální struktury Společenství. Je složen z patnáctí soudců, kteří musí splňovat podmínku absolutní nestrannosti vůči členským státům. Zatímco dozorem nad dodržováním práva ve Společenství je pověřena Komise, Soudní dvůr má rozsáhlé funkce při aplikaci práva Společenství: a)rozhoduje spory mezi Společenstvím a členskými státy nebo mezi členskými státy navzájem (např. týkající se neplnění povinností členských států vůči Společenství), b)rozhoduje spory mezi jednotlivými orgány Společenství (působí tedy jako ústavní soud) c)rozhoduje spory mezi jednotlivci a orgány Společenství a d)poskytuje jednotný výklad práva Společenství pro národní soudy, členských států, které řeší spory mezi jednotlivci (fyzickými i právnickými osobami) a členskými státy a mezi jednotlivci navzájem a aplikují přitom právo Společenství. Soudní dvůr je soudem jednoinstančním, a proto jeho rozsudky jsou konečné. V roce 1989 byl však zřízen Soud první instance, aby odlehčil přetíženému Soudnímu dvoru zejména ve sporech o pokuty uložené podnikům Komisí za porušování pravidel hospodářské soutěže. Proti rozsudku Soudní instance se lze odvolat k Soudnímu dvoru. 6. Účetní dvůr je složen z patnácti zcela nezávislých auditorů a je pověřen kontrolou finančního hospodaření Společenství. 7. Pomocnými (konzultativními) orgány jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Soustava orgánů (institucí) Společenství funguje v hlavních rysech takto. Komise předkládá návrh opatření Radě, případně i Evropskému parlamentu. Bez tohoto návrhu nemohou tyto dva orgány rozhodovat, nebo tato iniciativa Komise je výlučná. Každé schválené opatření tedy muselo zákonité projít Komisí (zájmy Společenství), Radou (zájmy členských států) a v části případů i Evropským parlamentem (zájmy občanů členských států). Kapitola 4 Právo Evropských společenství Primární a sekundární právo Nejúčinnějším nástrojem uskutečňování cilů Společenství je jeho právo. Společenství má vlastní právní řád, který je velmi specifický a který platí v členských státech paralelně s jejich vlastním právním řádem. Do práva Společenství patří právo tzv. primární a sekundární. Právo primární je tvořeno mezinárodními smlouvami jakožto základními dokumenty, na nichž jsou Evropská společenství a Evropská unie vybudovány. Jsou to smlouvy o založení všech tří Společenství (Pařížská 1951 a Římské 1957) a všechny jejich následné změny a doplňky, z nichž nejdůležitější jsou Jednotný evropský akt (1985), Maastrichtský smlouva o EU (1992) a zatím nevstoupivší v platnost Amsterdamská smlouva o změnách Maastrichtské smlouvy (1997).Uvedené dokumenty primárního práva jsou často nazývány "ústavou Společenství", nebo mají podobnou funkci a také vyšší právní sílu než předpisy jiné. Jejich závažnost spočívá především v tom, že jimi členské státy přenesly své svrchované pravomoci na Společenství, včetně pravomoci tvořit právo platné na jejich vlastním území. Společenství (nikoli Unie) tedy získala od členských států pravomoc vydávat vlastní právní předpisy, zvané právo sekundární. Jeho základní formy (prameny) jsou směrnice, nařízení a rozhodnutí. Směrnice (direktiva) stanoví více nebo méně podrobně, jak má vypadat vnitrostátní právní úprava určité věci v členských státech. Je adresována členským státům. Stanoví tedy cíle, jichž mají tyto státy dosáhnout, avšak je na nich, aby samy určily prostředky pro jejich dosažení (např. změnu zákona, přijetí zákona nového, vydání vyhlášky ministerstva apod.). Smyslem směrnice je tedy přimět členské státy, aby své právní rády sblížily na zásadách, které sama stanoví. Mluvíme pak o harmonizovaném právu členských států, které samo není právem Společenství, nebo směrnice byla jen prostředkem pro tuto harmonizaci. Nařízení je v právu Společenství tím, čím je ve vnitrostátním právu zákon, tedy předpisem obecně závazným pro kohokoli, komu je adresován. Nařízení běžně zavazuje nejen členské státy, ale i jednotlivce (fyzické a právnické osoby). Rozhodnutí je aktem individuálním, jímž se řeší určitá konkrétní situace. Z hlediska tohoto přehledu není tento pramen práva prvořadý. Vztah mezi právem Společenství a vnitrostátním právem členských států Jak primární, tak sekundární právo Společenství platí na území celého Společenství, tedy ve všech členských státech. To s sebou přináší dva problémy - účinek práva Společenství na území členských států a z toho vycházející eventuální rozpor mezi předpisy práva Společenství a vlastního vnitrostátního práva členského státu. Obě tyto otázky řeší Soudní dvůr svou rozhodovací činností. Právo Společenství je na území členských států přímo účinné, což znamená, že se s ním zachází stejně jako s vlastním vnitrostátním právem (zásada přímého účinku). Jednotlivec se ho může dovolávat a vnitrostátní soud je povinen ho bezvýhradně aplikovat. Dojde-li v konkrétní věci k rozporu mezi předpisem práva Společenství a předpisem vnitrostátním, použije se přednostně předpis Společenství, aniž by tím byla dotčena platnost rozporného předpisu vnitrostátního (zásada přednosti práva Společenství). Jde tedy o přednost aplikační, nikoli o vyšší právní sílu práva Společenství. Z uvedeného je vidět, že období bezprostředně po vstupu České republiky do Evropské unie nebude snadné ani z právního hlediska. Dnem přijetí se stane celý obrovský objem existujícího práva Společenství, tzv. acquis communautaire, platným právem v České republice, a to s přímým účinkem a s předností před právem českým. Kapitola 5 Jednotný vnitřní trh Společenství Evropská společenství jako společný trh Hlavním cílem ustavení Evropských společenství v 50. letech, zejména Evropského hospodářského společenství v roce 1957, bylo vytvoření tzv. společného trhu. Ten zahrnoval volný pohyb zboží, služeb a výdělečně činných osob na celém území Společenství. Výrobci a spotřebitelé měli získat volný přístup k surovinám a výrobkům, jejichž pohyb ve Společenství byl omezen jen zcela nezbytnými opatřeními, za úplné likvidace cel, téměř úplného zrušení kvantitativních omezení (kvót) a zákazu daňové diskriminace. Rovněž státní podpory (dotace, subvence) podnikům jsou postaveny pod přísnou kontrolu Komise, aby byla v jednotlivých členských státech vyloučena jejich zvýhodněním diskriminace zboží dováženého z jiných členských států. Společný trh v plném rozsahu byl zaveden po dvanáctiletém přechodném období, které skončilo na konci roku 1969. V průběhu dalších patnácti let se vyvíjel pouze kvantitativně a bylo jen otázkou času, kdy se začne uvažovat o jeho kvalitativním rozvoji. V souvislosti s pohybem zboží a realizací plateb se musely začít řešit problémy měnové. Volný pohyb osob výdělečně činných, omezený na pracovníky a podnikatele, bylo třeba rozšířit na další kategorie osob. S tím souvisí i celá sociální oblast - nejen sociální zabezpečení takto migrujících lidí, ale vůbec zajištění určitého sociálního standardu ve Společenství. Nazrálé otázky byly zpracovány a příslušná opatření přijata v tzv. Bílé knize a poté v dokumentu zvaném Jednotný evropský pakt (1985), který představuje první velkou obsahovou revizi zřizovacích smluv tří Společenství. Tento dokument stanovil koncepci tzv. jednotného vnitřního trhu jako vyšší formy společného trhu a zároveň termín jeho realizace - rok 1993. Dosažené výsledky byly právně podchyceny v Maastrichtské smlouvě o Evropské unii, přijaté v roce 1992 a vstoupivší v platnost 1. listopadu 1993. Ta již vychází z jednotného vnitřního trhu a dále ho rozvíjí směrem k vytvoření hospodářské a měnové unie a posléze unie politické. Čím se tedy liší dnešní jednotný vnitřní trh od společného trhu? A) Pokud jde o volný pohyb zboží, méně často se uplatňují výjimky tento pohyb omezující, nebo členské státy výrazně pokročily ve sbližování svých technických, bezpečnostních, zdravotních apod. norem, jejichž respektování je podmínkou vstupu zboží na trh příslušného státu. Kromě toho byly zcela zrušeny jakékoli kontroly zboží při přechodu vnitřních hranic ve Společenství (mezi jednotlivými členskými státy). Tím se stal pohyb zboží plynulejší a volnější. B) Volný pohyb osob rovněž doznal značných změn. Nejen, že byl rozšířen na všechny osoby, které mají příslušnost (občanství) některého z členských států, ale i zde jsou rušeny kontroly na vnitřních státních hranicích Unie, které lze na základě tzv. Schengenských dohod platných mezi většinou členských států libovolně překračovat. C) Pohyb kapitálu byl zcela uvolněn počátkem roku 1994. Evropská společenství jako jednotný vnitřní trh Jednotný vnitřní trh je v Maastrichtské smlouvě definován jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je podle ustanovení Smlouvy o založení ES (býv. EHS) zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Podívejme se nyní na tyto čtyři svobody podrobněji, a to v podobě, v jaké se uplatňují v současné době. Volný pohyb zboží Společenství jsou od počátku celní unií, v níž byla definitivně a bez výjimek odstraněna vnitřní cla a opatření s obdobným účinkem (např. dovozní přirážky). Navenek existuje jednotná celní bariéra a cla za zboží dovážené ze třetích zemí jsou hlavní příjmovou položkou rozpočtu Společenství. Zboží, které má svůj původ mimo Společenství, se do režimu volného pohybu dostane tím, že je procleno a clo je zaplaceno. Kvantitativní omezení dovozu a vývozu uvnitř Společenství byla rovněž zrušena, avšak nikoli bezvýjimečně. Existují případy, kdy se členský stát může legitimně domáhat zákazu nebo omezení dovozu, případně vývozu určitého specifického zboží nebo zboží, které v dané situaci podléhá zvláštnímu režimu. Rovněž některá opatření, která slouží k žádoucí regulaci dovozu, nemohou být považována za omezování obchodu (např. uplatňování bezpečnostních či zdravotnických opatření). Povolenými výjimkami jsou důvody ochrany veřejné morálky (pornografie atd.), veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti (zbraně a nebezpečné a zneužitelné zboží), zdraví a života lidí, zvířat a rostlin (např. potravinářské výrobky obsahující problematické chemické přísady, výrobky nevyhovující technickým, bezpečnostním či zdravotním normám dovážejícího státu), dále ochrany pokladů národního bohatství majícího uměleckou, historickou nebo kulturní hodnotu (týká se především vývozu uměleckých děl nebo památek) a konečně ochrany průmyslového nebo obchodního vlastnictví (uplatňování práv k vynálezům, ochranným známkám, autorských dílům apod.). Uplatňování těchto výjimek je často předmětem soudního řízení, při němž se věc dostává až k Soudnímu dvoru, který zcela zřetelně považuje za rozhodující zajištění volného pohybu zboží. Mnohá rozhodnutí Soudního dvora jsou z hlediska právního vědomí českého právníka nepřesvědčivá a málo pochopitelná. Soudní dvůr kvalifikoval jako diskriminační, tedy protiprávní na příklad propagační akci "Buy Irish" ("kupujte irské výrobky"), zákaz dovozu do Německa piva, které nesplňovalo podmínky německého zákona o čistotě piva, uplatňování brotského předpisu o povinnosti uvádět na zboží zemi jeho původu; naopak za legální uznal zpětný dovoz německých gramofonových desek z Francie do Německa při porušení distribučních práv apod. Volný pohyb zboží je pro Soudní dvůr jakožto orgán Společenství nedotknutelnou zádadou a výjimky z ní jsou možné skutečně jen v případech hodných zvláštního zřetele. Zavedení jednotného vnitřního trhu přineslo změnu především v tom, že jsou na vnitřních hranicích Společenství zrušeny kontroly prováženého zboží. Případné spory o výjimky se dnes již prakticky netýkají celních a jiných správ členských států, ale orgánů, které omezují nebo zakazují dístribuci dováženého zboží. Další odlišností vnitřního trhu od trhu společného je postupné odstraňování faktických překážek pohybu zboží, spočívajících v různosti technických, bezpečnostních, zdravotních, veterinárních apod. norem platných v jednotlivých členských státech. Nevyhovuje-li na příklad zboží vyrobené v členském státě A bezpečnostním normám členského státu B, je to důvod k zákazu jeho dovozu. Proto jsou tyto normy mezi jednotlivými členskými státy harmonizovány a vzájemně uznávány. Tím odpadá tento důvod omezování dovozu. Volný pohyb osob V rámci společného trhu byl volný pohyb osob chápán jen jako volný pohyb pracovních sil a podnikatelů (a jejich rodinných příslušníků). Volný pohyb zahrnuje právo vstoupit na území jiného členského stát, usadit se tam, ucházet se o zaměstnání a přijmout jej (případně založit podnik a podnikat), a mít v zaměstnání nebo podnikání stejné podmínky jako místní občané. Pro účely sociálního zabezpečení se doba odpracovaná kdekoli ve Společenství započítává jako odpracovaná v domovského státě. Uvnitř Společenství je zakázána diskriminace podle státní příslušnosti, takže například při přijímání do zaměstnání na určité pracovní místo nelze upřednostňovat vlastní občany před občany jiných členských států. I zde jsou možné výjimky. Určitá pracovní místa mohou členské státy vyhradit pro vlastní příslušníky. Jsou to taková místa, která jsou nebo mohou být spjata s výkonem státní moci. Jedná se především o vrcholová místa ve státní správě (vyšší státní úředníci), o soudce, státní zástupce, příslušníky ozbrojených složek a bezpečnostních sil (armáda a policie) apod. Pokusy některých členských států zahrnovat do této kategorie jakákoli pracovní místa ve státním sektoru (učitele na státních školách, lékaře a jiný personál ve státních zdravotnických zařízeních, zaměstnance státních drah apod.) byly rázně smeteny rozhodovací činností Soudního dvora. Kromě uvedených výjimek platí ještě výjimky obecné, které umožňují členským státům nevpustit na své území určitou osobu obez ohledu na to, zda jde o potencionálního pracovníka nebo podnikatele. Jsou to opět důvody označované jako ochrana veřejného pořádku, veřejné bezpečností a ochrany zdraví. Maastrichtská smlouva o Evropské unii navázala na opatření přijatá Jednotným evropským aktem a rozšířila volný pohyb osob na všechny příslušníky členských států bez ohledu na jejich zaměstnání nebo sociální postavení. V této souvislosti zavedla občanství Unie, takže dnes se již může kdokoli, kdo je občanem kteréhokoli členského státu a tím automaticky občanem Unie, pohybovat po celé Unii, přestěhovat se, pracovat, studovat nebo trávit důchod kdekoli, a to bez formalit. Jedinou podmínkou je, aby taková osoba měla v pořádku své sociální zabezpečení a nebyla odkázána na státní či dobročinnou podporu. Schengenskými dohodami (zejména Schengenskou úmluvou z r. 1990) byly navíc zrušeny (s výjimkou Velké Británie, Irska a Dánska) pohraniční kontroly osob, což se týká i občanů nečlenských států. Důsledkem je ovšem naopak zpřásnění kontrol na vnějších hranicích Unie, což se České republiky dotýká především ve vztahu k Německu a Rakousku. Volný pohyb osob a zákaz diskriminace se týká nejen osob fyzických, ale i právnických, tedy podniků. Spočívá v tom, že je možno zakládat a provozovat podniky kdekoli na území Unie, a to za stejných podmínek jako tak mohou činit místní osoby. Volný pohyb služeb Služby lze poskytovat nejen ve státě, kde je sídlo poskytovatele takové služby, ale i v jiných členských státech. To se týká např. pojišoven, advokátních kanceláří, dopravních společností apod. Režim volného pohybu služeb spočívá v tom, že podnik se sídlem v jednom členském státě může vyvíjet komerční činnost i v kterémkoli jiném členském státě, a to opět za stejných podmínek, jako místní osoby. Volný pohyb kapitálu Pohyb zboží a osob včetně podnikání vyžaduje rovněž úpravu pohybu finančních prostředků a plateb. Tato úprava musí být založena na stejných principech, tedy opět se zajištěním volnosti bez omezení a bez diskriminace. Tato oblast byla z tohoto hlediska nejnáročnější, a proto úplný volný pohyb kapitálu existuje až od roku 1994. Důsledky uvedených čtyř svobod pro oblast justice Uplatňování uvedených svobod má za následek bezpočet rozsudků soudů členských států, jimiž jednotlivé subjekty uplatňují svá práva, zejména ta, která vznikají realizací obchodního styku. Justice ani po Maastrichtu nepřekročila svůj národní rámec, zůstává tedy plně v pravomoci jednotlivých členských států, a proto bylo třeba vytvořit mechanismus, který by zabezpečil účinnost soudních rozhodnutí soudů kteréhokoli státu na celém území Společenství, resp. Unie. Mluví se o "páté svobodě", a to "o volném pohybu soudních rozhodnutí". Toho bylo dosaženo Bruselskou úmluvou o pravomoci soudů a o uznání výkonu soudních rozhodnutí (1968). Pro Českou republiku má již dnes význam druhá úmluva s téměř totožným obsahem, která se vztahuje i na některé nečlenské státy (Luganská úmluva 1988). Česká republika v současné době zahájila proceduru, která má vyvrcholit přístupem k Luganské úmluvě, čímž bude mimo jiné zajištěno uznávání rozsudků českých soudů v EU a naopak. Hospodářská soutěž ve Společenství V tržním hospodářství se jak společný, tak jednotný vnitřní trh nelze představit bez řádného fungování hospodářské soutěže, nikoli však jen v měřítku národním, ale především a právě v měřítku Společenství. Ochrana soutěže je považována za zcela nezbytnou pro zajištění chodu tržní ekonomiky Společenství na základě konkurence, a proto je na ni kladen zcela mimořádký důraz. Hlavní pravidla jsou obsažena již ve Smlouvě o založení ES. Ta zakazuje dohody mezi podniky, které jsou způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže uvnitř společného trhu. Patří sem zejména dohody o cenách, o omezení nebo regulaci výroby a odbytu, o dělení trhů nebo zdrojů zásobování, vázané obchody apod. Rovněž je přísně zakázáno zneužívat dominantního postavení na trhu a státům je zakázáno poskytovat podpory jednotlivým podnikům, nejde-li o povolenou výjimku. Tato základní pravidla jsou konkretizována řadou nařízení, která pro oblast ochrany hospodářské soutěže dávají Komisi velmi široké pravomoci a jimiž Komise stanoví bližší podrobnosti úpravy a hlavně obecné (tzv. blokové) a individuální výjimky. Porušení soutěžních pravidel je velmi přísně postihováno. Pověření pracovníci Komise mají právo vstupu do kterého koli podniku ve Společenství a přístupu k veškeré dokumentaci, z níž lze zjistit skutkový stav. Nevyhovění svým požadavkům se Komise vynucuje ukládáním pořádkové pokuty ve výši 1 000 ECU (cca 35 000 Kč) denně tak dlouho, dokud příslušný podnik šetření neumožní. Potvrdí-li se podezření na porušení práva, ukládá Komise sankční pokutu, která může dosáhnout 1 milion ECU nebo 10% ročního obratu podniku. Zatím největší pokuta byla uložena švýcarské firmě Tetra-Pak, a to za celý kmplex velmi závažných provinění; její celková výše činila 75 milionů ECU (přes 2,5 mld. Kč). Rozhodnutí Komise o uložení pokuty má v členských státech účinky pravomocného soudního rozhodnutí, takže je velmi snadno soudně vykonatelné. Nesouhlasí-li potrestaný podnik se sankcí, může se u Soudu první instance domáhat zrušení nebo změnu rozhodnutí Komise. Soud první instance často pokutu sníží. Kapitola 6 Hospodářská a měnová politika Společenství Společná měnová politika a vytvoření měnové unie Maastrichtská smlouva o Evropské unii přináší novou úpravu společené hspodářské politiky. Každý členský stát musí pohlížet na svou hospodářskou politiku jako na záležitost společného zájmu a je povinnen ji koordinovat v rámci Rady s ostatními členskými státy. Cílem je jednotná hospodářská politika, jejíž dosažení bude v budoucnu znamenat vytvoření hospodářské unie. O něco dále je vytváření měnové unie. Navazuje na dosavadní měnovou politiku Společenství, která zahrnovala vytvoření Evropského měnového systému, zavedení společené zúčtovací jednotky ECU, vytvoření mechanismu směnných kurzů a přechod k vytvoření jednotné měny. Snahy o měnovou integraci, jakož i nutnost ochrany proti kolísání dolaru vyústily ve zřízení Evropského měnového systému, jehož cílem bylo vytvořit užší měnovou spolupráci za účelem zvýšení měnové stability. Tato spolupráce měla dva hlavní prvky: společnou měnovou jednotku (ECU) a mechanismus směnných kurzů. ECU byla do konce roku 1998 zúčtovací jednotka vytvořená složením (košem) specifických podílů národních měn členských států (není definována pomocí zlatého obsahu). Kurs každé národní měny k ECU byl stanoven a od něho je pak možno odvodit vzájemný kurs dvou národních měn. Evropský měnový systém výrazně přispěl ke stabilitě měnových kursů uvnitř Společenství. ECU se stal v roce 1985 jednotkou, která se běžně používala jako každá jiná zúčtovací jednotka, a to zejména mezi soukromými osobami a bankami. Pro svoji velkou stabilitu, danou složením z koše patnácti národních měn, byla ECU velmi oblíbenou jednotkou pro běžný platební styk mezi podniky, a to i mimo Společenství. Další vývoj k vytvoření měnové unie je stanoven takto: ? vytvoření nových měnových institucí (zejména Evropské ústřední banky jako banky emisní), ? vytvoření pevných parit národních měn, ? vytvoření jednotné měny, která nahradí dosavadní měny národní. Tato měna, jejíž jednotka se nazývá euro, je od roku 1999 zavedena ve většině členských států (s výjimkou Velké Británie, Dánska, Švédska a Řecka). Do roku 2002 budou v jedenácti státech, které euro přijaly, existovat vedle euro ještě i národní měny. Jednotná měna euro Zatímco ECU byla společnou zúčtovací jednotkou, tedy jednotkou existující vedle národních měn členských států, euro se stává jednotnou měnou namísto měn národních - nejen měnou zúčtovací, ale skutečnou, nahrazující národní měny členských států. Proces zavádění jednotné měny euro je rozvržen do tří etap. I. etapa začíná v roce 1990 vydáním směrnice o dalším uvolnění pohybu kapitálu. Jejím cílem je větší propojení hospodářských politik členských států a užší spolupráce mezi jejich ústředními bankami. II. etapa začíná 1.1.1994. Členským státům je uložena povinnost zabraňovat excesivnímu veřejnému deficitu a zavést nezávislost ústředních bank členských států na jejich vládách. Je ustaven Evropský měnový institut (EMI) se sídlem ve Frankfurtu. Komise a EMI podávají zprávu Radě o hodnocení jednotlivých členských států, které se provádí podle několika kritérií. Stát, který není způsobilý tyto podmínky plnit, obdržel výjimku (Řecko). Státy, které stanovená kritéria splní, mají povinnost zapojit se do zavádění jednotné měny. Výjimka je stanovena pro Velkou Británii a Dánsko (protokoly k Maastrichtské smlouvě) a pro Švédsko (při přístupu). III. etapa začíná 1.1.1999. EMI je nahrazen Evropskou ústřední bankou (EÚB). Ta tvoří spolu s ústředními bankami všech členských států Evropský systém ústředních bank (ESÚB). Žádná z uvedených bank nesmí přijímat od vlád členských států ani od orgánů Společenství žádné instrukce. III. etapa má tři fáze. První začala již v průběhu roku 1998 (2. května), a to určením států, které se na zavedení euro zúčastní od počátku. Druhá fáze třetí etapy zahrnuje stanovení kurzu eura k národním měnám, které přetrvávají. Měnová a kurzovní politika Společenství se uskutečňuje již jen v euro, přičemž ECU se ruší. Začíná fungovat EÚB. Třetí fáze nastává od 1.1.2002, kdy jsou uvedeny do oběhu bankovky a mince euro a po dobu 6 měsíců budou ještě v oběhu paralelně i platidla národních měn. Naplnění měnové unie znamená přechod pravomocí v měnové politice z členských států na Společenství. Měnová politika znamená nejen stanovení kurzu k měnám třetích států, ale i určování úrokových sazeb v členských státech. Předpokládá se, že euro vytvoří silnou měnovou zónu. Kapitola 7 Společné politiky Společenství a další dva pilíře Evropské unie Společné politiky Společenství Smlouva o založení ES výslovně předpokládá uskutečnění společné politiky ve třech oblastech:zemědělství, dopravy a obchodu ve vztahu k nečlenským zemím. Smlouva ESUO obsahuje oblast uhelného a ocelářského průmyslu. V průběhu let byl tento okruh společných politik rozšířen, a to velmi podstatně: nyní zahrnuje dále oblasti regionální politiky, sociální politiky, energetiky, výzkumu a vývoje, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele. Společná zemědělská politika (tzv. zelená Evropa) Společná zemědělská politika je nejintegrovanější ze společných politik. Jejími cíli jsou zajištění slušné životní úrovně zemědělcům a rozumných cen spotřebitelům, zvýšení zemědělské produkce a stabilizace trhů, zajištění spolehlivého zásobování. Obecné zásady zemědělské politiky jsou následující: ? volný pohyb zemědělských výrobků, ? zásada preference zemědělských produktů Společenství před produkty pocházejícími ze třetích zemí, ? zákaz diskriminace podle státní příslušnosti, ? jednotné stanovení cen zemědělských výrobků. Politika zahrnuje následující oblasti, v nichž se uvedené zásady aplikují: režim stanovení cen včetně zásahů do tvorby cen, pravidla pomocí zemědělství, obchod se třetími státy a měnová kompenzační opatření. Vzhledem k tomu, že původně byla tato politika koncipována pro stav v 50. letech, kdy bylo třeba zvýšit zemědělskou výrobu při udržení cen přijatelných jak pro producenty, tak pro spotřebitele, bylo třeba ji změnit tak, aby odrážela stupeň současného vývoje, který je zcela jiný, nebo je charakterizován nadprodukcí a tudíž problémy s odbytem. K reformě zemědělské politiky došlo v roce 1992 ve čtyřech směrech: ? obecné snížení garantovaných cen zemědělských výrobků, aby byla rozšířena konkurence, ? změna kalkulace kompenzace za snížení cen, ? opatření týkající se množství produkce (výrobní kvóty, zvýhodňování omezení produkce), ? restrukturalizace zemědělství. České republiky se v současné době velmi citelně dotýká podpora vývozu zemědělských výrobků z ES do třetích zemí štědrými subvencemi, které vedou k nekonkurenceschopnosti nesubvencovaných českých zemědělských výrobků (jablka, brambory, vepřové maso) a k vážnému narušení českého trhu s těmito výrobky. Není bez zajímavosti, že výdaje na zemědělskou politiku představují přibližně polovinu výdajů z rozpočtu Společenství. Společná sociální politika Sociální oblast je druhou stránkou pracovní činnosti, a proto je od ní neoddělitelná. Zavedení volného pobytu pracovníků proto nutně muselo mít za následek opatření v sociální oblasti, a to na úrovni Společenství. Již Smlouva o založení ES upravuje tyto otázky:zaměstnanost, pracovní podmínky, vzdělání, odborná příprava, sociální zabezpečení, ochrana proti pracovním úrazům, hygiena práce, zákaz diskriminace podle pohlaví. Členské státy jsou zavázány k soustavnému zlepšování pracovního prostředí, ochrany bezpečnosti a zdraví při práci a k zajištění rovnosti v přistupu k pracovním příležitostem. V současné době jsou sociální práva občanů členských států ES kodifikována především v Chartě základních sociálních práv z roku 1989. Byl rovněž vytvořen Evropský sociální fond, který soustředí prostředky na výchovu, odborné vzdělávání a zaměstnanost. Regionální politika Společenství Jednotlivé členské státy a některé jejich oblasti ekonomicky výrazně zaostávají nad evropským průměrem. Například podíl dálnic na silniční síti představuje v Irsku a Řecku pouhých 10% evropského průměru. V Portugalsku a Řecku jen 10% obyvatelstva je napojeno na kanalizaci, zatímco evropský průměr je 80%. K postupnému vyrovnávání rozdílů má sloužit mimojiné evropský fond regionálního rozvoje. Tento fond finančně podporuje ? přeshraniční spolupráci, ? rozvoj venkovských oblastí, ? tzv. ultraperiferní (okrajové) regiony, ? zaměstnanost, zvětšování kvalifikace, ? vývoj průmyslu. Maastrichtská smlouva přináší nové společné politiky v následujících oblastech: kultura, zdravotnictví, transevropské sítě, průmysl a rozvojová spolupráce. Druhý a třetí pilíř Evropské unie Maastrichtská smlouva rovněž rozšiřuje spolupráci členských států na zcela nové oblasti, které se již vymykají původně ekonomickému zaměření Společenství. Jsou to zahraniční politika a vnější bezpečnost (tzv. druhý pilíř Evropské unie) a justice a vnitřní bezpečnost (tzv. třetí pilíř). Oba tyto pilíře stojí mimo pilíř první, jímž je trojice Společenství. Znamená to, že se zde neuplatňuje nadstátnost, ale jednotlivá opatření musí být dohodnuta mezi všemi členskými státy. Společná politika zahraniční a bezpečnostní. Orientaci této společné politiky určuje především Rada, a to jednomyslně. Ve skutečnosti tato oblast zůstává převážně ve sféře působnosti členských států, jak ukázaly postoje ke konfliktu v bývalé Jugoslávii. Počítá se s tím, že v budoucnu může být společná zahraniční a zahraniční politika rozšířena o společnou obranu, a to začleněním Západoevropské unie do systému Evropské unie. Společná politika v oblasti soudnictví a vnitřní bezpečnosti rovněž zůstává na bázi pravomoci členských států. Z otázky společného zájmu jsou považovány: azylová politika, přistěhovalectví, pravidla pro překračování státních hranic včetně společené vízové politiky, celní a policejní spolupráce proti terorismu a drogám, spolupráce soudů v oblasti soukromoprávní (obchod) i veřejnoprávní (trestní právo). Kapitola 8 Přidružení České republiky k Evropským společenstvím Dohoda o přidružení Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (zkráceně Dohoda o přidružení, asociační dohoda, Evropská dohoda), která byla podepsána 4. října 1993 a vstoupila v platnost 1. února 1995, je základním právním nástrojem předvstupní strategie. Smyslem přidružení není tedy jen částečné zapojení do činnosti Společenství a sblížení s nimi, ale především příprava na členství. Dohoda proto pokrývá všechny aspekty budoucí integrace, od politického dialogu a hospodářské integrace po kulturní a finanční spolupráci. O možnosti vstupu zainteresových zemí střední a východní Evropy do Evropské unie bylo definitivně rozhodnuto na kodaňském zasedání Evropské rady (summitu) v roce 1993. Byly zároveň stanoveny obecné ekonomické a politické podmínky členství: ? stabilní instituce zajišující demokracii, právní stát, lidská práva a respektování ochrany menšin, ? fungující tržní hospodářství schopné vypořádat se se zapojením do jednotného trhu Unie, ? schopnost převzít závazky vyplývající z členství, včetně podpory cílů politické, hospodářské a měnové unie. Volný pohyb zboží, pracovníků a kapitálu Pro oblast obchodu je velmi důležitá hlava III Dohody o přidružení, která byla na základe tzv. Prozatimní dohody prováděna již od roku 1992. Zavazuje smluvní strany postupně odbourávat omezení vzájemného obchodu a postupně vytvářet oblast volného obchodu (nikoli celní unii). Veškerá omezení (cla, kvantitativní omezení) by tak měla být u průmyslových a zemědělských výrobků zcela zrušena do deseti let. Současný proces je asymetrický, tedy rychlejší ze strany ES. Pro případy výjimečných situací počítá dohoda s možností uplatnění dočasných mimořádných opatření, avšak při dodržení stanovené procedury (nedávný případ s dovozem jablek z ES). Dohoda naproti tomu nepředpokládá žádné uvnolnění pohybu pracovníků. Tak např. český občan, který chce být zaměstnán v členském státě ES, musí získat pracovní povolení a povolení k pobytu, avšak má-li je, vztahuje se na něj zákaz diskriminace (vzhledem k místním pracovníkům). Totéž se týká podnikání. Dohoda zaručuje volnost plateb ve volně směnitelné měně a volný pohyb kapitálu. Připouštějí se určitá dočasná devizová omezení týkající se úvěrů. Sbližování (aproximace) práva Obsah materiálního práva Společenství (tzv. acquis communautaire) musí být v okamžiku přijetí v novém členském státě fakticky naplněn - skutečnost mu musí odpovídat, povinnosti, které stanoví, musí být, až na povolené výjimky, splněny. Vnitrostátní právo musí být s právem Společenství kompatibilní. Toto je aspekt, který se neustále zdůrazňuje a v němž již bylo dosaženo určitých úspěchů. Z hlediska celkových právních předpokladů vstupu do Unie však představuje jen jejich část. Je totiž třeba vyřešit mnohé další problémy, jako je problém potenciálních či skutečných střetů mezi předpisy práva Společenství a předpisy vnitrostátního práva členského státu, a to jak již existujících, tak nově přijímaných, účasti na tvorbě práva Společenství apod. Přijetí za člena Evropské unie tak vyžaduje v právní oblasti splnění dvou hlavních podmínek: ? v okamžiku přijetí akceptace tzv. acquis communautaire a dosažení slučitelnosti (nerozpornosti) národního práva s právem Společenství, ? vytvoření právních nástrojů nezbytných pro plnění poviností vyplývajících z členství v době po přijetí. Samotné sbližování materiálního práva se týká především těchto oblastí: celní právo, právo obchodních společností, bankovní právo částečně právo daňové, ochrana průmyslového vlastnictví a autorských práv, pracovní právo, právo hospodářské soutěže, bezpečnostní a zdravotní předpisy, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, předpisy odopravě a technická pravidla a technické normy. Podrobným návodem ke sbližování práva je Bílá kniha Komise ES. Má charakter příručky informující o stavu legislativy Společenství v jednotlivých oblastech včetně nástrojů a širších ekonomických podmínek nezbytných pro fungování vnitřního trhu. Pro každou oblast práva Bílá kniha doporučuje vhodný přístup pro sblížení práva. Sbližováním obsahu právních předpisů se ovšem celý problém nevyčerpává. Přijaté předpisy také musí být svými adresáty respektovány, a tudíž musí být vytvořeny příslušné donucovací mechanismy. Hlavní problém nespočívá ve sbližování právních textů, ale v přizpůsobení správního aparátu a společnosti přidružených zemí podmínkám nezbytným pro fungování legislativy. Kapitola 9 Budoucí vývoj Evropské unie - Amsterdamská smlouva Plný název Amsterdamské smlouvy zní Amsterdamská smlouva, jíž se pozměňují Smlouva o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty. Tato smlouva byla podepsána 17. července 1997. V platnost vstoupí až poté, co bude ratifikována všemi členskými státy EU. Pro nás je tato smlouva již nyní důležitá proto, že Česká republika bude vstupovat do Evropské unie již v její amsterdamské podobě. Maastrichtská smlouva o Evropské unii, uzavřená v roce 1992, přinesla oproti dosavadnímu stavu tolik nového, že již v době jejího jednání nebylo pochyb o potřebě právního zakotvení vyhodnocení těchto změn a dalšího vývoje. Přínos Maastrichtské smlouvy o Evropské unii Maastrichtská smlouva především oficiálně zavedla pojem Evropská unie, ktrý byl neformálně užíván již před jejím vznikem a dala mu konkrétní obsah. Nevyřešila však formální stránku - Unie není pojímána jako mezinárodní organizace, a proto nemá právní subjektivitu ani v právu ES, ani ve vnitrostátních právních řádech členských států a dokonce ani v právu mezinárodním. Smlouva rovněž stanovila nové cíle a politiky Evropských společenství i cíle politiky další, přesahující právní rámec tří Společenství jako základního pilíře výstavby evropské integrace. Přibývají další dva pilíře zcela neekonomické povahy - spolupráce v oblasti zahraniční politiky a vnější bezpečnosti a v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Tyto dva ("mezivládní") pilíře stojí mimo komunitární oblast a jako zásada platí, že nejsou realizovány komunitární metodou, tedy s využitím prvku nadstátnosti vlastního Společenstvím. Jsou prvním velkým krokem k vytvoření politické unie, a to jak v měřítku vnitřním, tak v mezinárodním. Má-li být Evropská unie ekonomickou velmocí, nemůže zůstat politicky bezvýznamným subjektem. Dalekosáhlé změny ovšem neminuly ani původní (první) komunitární pilíř. Jsou patrny z novelizací smluv o založení jednotlivých Společenství. Je fakticky vytvořen a ve Smlouvě definován vnitřní trh Společenství, zahrnující čtyři základní svobody jen s nevyhnutelnými minimálními omezeními. Objevuje se kodifikace principu subsidiarity, zavádí se pojem občanství EU s novými právy evropských občanů, zdůrazňuje se ekonomická a sociální soudržnost, přibývají nové společné politiky. Je vytvořen mechanismus pro zavedení měnové a posléze i hospodářské unie. Zásahy do institucionální struktury Společenství přinášejí jako hlavní novum spolurozhodovací pravomoc Evropského parlamentu, i když zatím jen ve velmi omezení míře. Rozšířil se také počet případů, kdy Rada přijímá rozhodnutí kvalifikovanou většinou namísto jednomyslně. Mechanismy fungování soustavy orgánů a jejich složení však v dalším zůstaly nedotčeny, i když se již tehdy předpokládalo, že přijetí nových členů (bylo realizováno 1.1.1995) bude vyžadovat změny, které musí zajistit dostatečnou institucionální efektivitu Společenství při rozšířené členské základně. Maastrichtská smlouva se pokusila začít řešit problém tzv.demokratického deficitu ve Společenství který, zjednodšeně řečeno, spočívá v tom, že rozhodovacím a zejnéma legislativním orgánem je zásadně Rada, tedy orgán z hlediska členských států nikoli zastupitelský, ale působící na úrovní exekutivy. Stalo se tak zakotvením principu subsidiarity, zavedením částečné spolurozhodovací pravomoci Evropského parlamentu a zavedením informačních vazeb mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty člensých států. Tyto zásadní změny, které začínají zavánět federalismem, nebyly ovšem v celé integrující se Evropě přijaty s nadšením. Zatímco ekonomická integrace je všeobecně přijímána jako nutnost v konečných důsledcích pro každého více či méně prospěšná, integrace přesahující tento rámec již tak chápána není. Ukazuje se, že obyvatelstvo některých členských států nesdílí nadšení své politické reprezentace, jak ukázaly příklady uskutečněných referend o ratifikaci Maastrichtské smlouvy. Zatímco v Irsku se vyslovilo pro ratifikaci téměř 69% voličů, ve Francii to bylo jen 51% a v Dánsku dokonce 50,3% voličů Maastricht odmítlo. Evropská unie v polovině 90.let Kam se tedy Unie za několik let po Maastrichtu dostala? * Především má o další tři členy více a je již naprosto jasné, že další noví členové nemohou být v žádném případě přijati bez předchozí institucionální reformy. * V oblasti vnitřního trhu funguje bez větších problému volný pohyb zboží, služeb a kapitálu. Pokud jde o volný pohyb osob, všechny členské státy s výjimkou Velké Británie, Irska a Dánska přijaly úpravu v Schengenských dohodách, které ruší kontroly osob na vnitřních hranicích a reguluje je na vnějších hranicích. * Zatímco panuje shoda v tom, že ekonomická integrace vede k ekonomické prosperitě, objevují se rozpaky a váhání, pokud jde o integraci politickou. Je skutečně potřebná? Neohrozí svébytnost evropských národů? Kam až může jít omezování svrchovanosti členských států? Je možné vzdát se pravomocí v tradičních oblastech, jako je diplomacie, obrana, justice a policie? Je vůbec žádoucí Evropa fungující na federalistických principech? Nevytvoří se nová velká říše, která se zákonitě vnitřním pnutím rozpadne? Nebyl již Maastrichtem překročen kulminační bod reálně možné integrace? Je reálná "kolektivní suverenita" Společenství, případně Unie? * Politická dimenze integrace vyžaduje aktivní podporu ze strany obyvatelstva členských států, nebo zdrojem svrchovanosti je konec konců lid. Nelze sklouznout k zásadě "vše pro lidi, ale bez nich". Zdá se, že ne všude je obyvatelstvo přesvědčeno o tom, že Unie má praktický význam pro obyčejného člověka. * Začínají se rodit základy měnové unie, i když s určitým zpožděním. Unie hospodářská a politická jsou však v nedohlednu a objevují se skeptické hlasy: Není chystaná a uspěchaná měnová unie jen politickým gestem, aby byl vykázán alespoň nějaký úspěch? * Zavádění měnové unie, jakož i některé jiné otázky nározně ukazují, že členské státy již dávno netvoží kompaktní celek a že je třeba se definitivně rozloučit s myšlenkou jednomyslnosti (nejen ve smyslu metody přijímání rozhodnutí, ale také ve smyslu jejich akceptability). Některé členské státy určitá opatření nepřijímají buď proto, že jsou pro ně nepřijatelná (např. Velká Británie a zrušení kontrol na vnitřních hranicích), jiné proto, že k tomu nejsoou objektivně způsobilé (Řecko a jednotná měna). Je třeba napříště počítat s tím, že bude vždy existovat pro jednotlivé členské státy řada výjimek a že problém nesouladu zájmů mezi jednotlivými členy nebude možno smést uplatněním rozhodování kvalifikovanou většinou, tedy proti vůli některého státu, který takové rozhodnutí z důležitých důvodů odmítne. Jaké změny jsou tedy pět let po přijetí Maastrichtské smlouvy potřebné? Lze je soustředit do dvou oblastí a několika podoblastí: 1. Pokračování v cestě nastoupené v Maastrichtu, tedy ve výstavbě měnové a posléze hospodářské unie s konečným cílem vytvožení unie politické. Jedná se především o ? druhý a třetí pilíř a jejich případnou "komunitarizaci", včetně provázání úpravy institutů třetího pilíře (vnitřní bezpečnosti) s úpravou volného pohybu osob, ? nové oblasti spolupráce (společné politiky) v rámci Společenství, tedy pilíře prvního, ? přiblížení Unie obyvatelstvu členských zemí zejména zdůrazněním a efektivní úpravou sociální politiky včetně zaměstnanosti a ? vytvoření mechanismu, který by v určitých otázkých dovolil užší skupině členských států postupovat rychleji, než je trend přijatelný pro všechny. 2. Přizpůsobení organizační struktury, složení a pravomocí jednotlivých orgánů stále se rozšiřující členské základně. Model vytvořený pro relativně menší počet členských států (cca 10) nemůže v nezměněné podobě fungovat při dvojnásobném počtu členů, nebo jednotlivé orgány vy se staly příliš početnými a těžkopádnými, což by ohrozilo jejich rozhodovací činnost a tím i fungování celého systému. Amsterdamská smlouva přináší novou úpravu v jednotlivých oblastech, které jsou zmíněny v následujícím textu. Od volného pohybu pracovníků k evropskému prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti Maastrich realizoval velkolepou vizi absolutní volnosti pohybu občanů Unie po celém jejím území bez ohledu na státní hranice mezi jednotlivýmí členskými státy. Tento počin má však své vedlejší účinky a tím i dalekosáhlé právní důsledky. ? Především: má-li být volný pohyb osob na území Unie v praxi efektivní, je třeba "smazat státní hranice", tedy zrušit kontroly osob na hranicích mezi členskými státy Unie (vnitřních hranicích). Toto je realizováno tzv. Schengenskými dohodami. ? Jsou-li zrušeny kontroly na vnitřních hranicích, nelze pak kntrolovat ani příslušníky nečlenských zemí, kteří se pohybují po území Unie. Je tedy třeba * příslušně zabezpečit kontrolu na vnějších hranicích Unie a * stanovit jednotné podmínky vstupu a pobytu příslušníků nečlenských států na území členských států Unie včetně zavedení členských států Unie včetně zavedení jednotného víza pro celou Unii. ? Volný pohyb občanů Unie má dalekosáhlé důsledky v oblasti soukromoprávní. Státní příslušnost přestává být právně významná. Například manželství mezi příslušníky různých členských sátů je zcela běžným jevem. Účinky rozhodnutí jističních orgánů jenotlivých členských států musí být bez problémů uznávány v ostatních členských státech, nebo jinak by volnost pohybu nemohla být naplněna. ? Vrátíme-li se do oblasti veřejnoprávní, zvláště do její složky trestně právní, volný pohyb znamená také volný pohyb pachatelů trestných činů, což opět naráží na teritoriální princip trestního postihu a vnitřní bezpečnosti vůbes. Nejakutnější je tento faktor u trestné činnosti tradičně mezinárodní, jako je organizovaný zločin, obchod s drogami nebo terorismus. ? Řesit je třeba také otázky vadávání osob k trestnímu stíhání a pachatelů trestných činů v rámci Unie. ? Další problémy nastávají u azylu - žadatel o azyl v některém členském státě bude mít v případě úspěchu volnost pohybu po Unii, je třeba vyřešit jeho právní postavení v ostatních členských státech. Amsterdamská smlouva v této oblasti znamená skutečný pokrok, i když všechny uvedené problémy neřeší zcela a komplexně. Část upravované materie byla komunitarizována, tedy přesunuta z třetího pilíře Evropské unie do prvního. Znamená to, že byly dále rozšířeny pravomoci Evropského společenství na úkor svrchovanosti členských států. Cílem nové úpravy je přijetí opatření, která by zaručila efektivní volný pohyb osob. Unie a občan Evropská unie není vytvářena jako samoúčelný útvar. Má především sloužit svým obyvatelům, i když to vždy není na první pohled patrné. Je velmi důležité, zda s myšlenkou výstavby Evropské unie je evropský občan srozuměn, zda plní jeho očekávání. Jen je-li tomu tak, získá tato myšlenka patřičnoou důvěryhodnost a podporu obyvatelsta, bez níž je nerealizovatelná. Většina lidí se klade otázku, zda pro ně Unie má či nemá praktický přínos. Všechny otázky spadající do této oblasti patří do prvního pilíře, tedy jsou obsaženy v pozměněných ustanoveních Smlouvy o založení ES. Problém zaměstnanosti představuje v sociální oblasti pro občany Unie největší starost. Nová ustanovení Smlouvy o založení ES pojednávají o nové společné politice zaměstnanosti. I tato problematika je tedy upravena v prvním pilíři. Podpora vysokého stupně zaměstnanosti je novým cílem Unie. Cílem Unie není plná zaměstnanost, kterrá je všeobecně považována za utopii. V rámci Společenství má být podporována koordinace politik zaměstnanosti jednotlivých členských států, která je prostředkem k dosažení uvedených cílů. Účinná a soudržná zahraniční a bezpečností politika Vývoj druhého pilíře, který přináší Amsterdamská smlouva, není tak výrazný, jako pilířů prvního a třetího, i když i zde se objevují zajímavé inovace. Nová ustanovení se soustředí především na otázky obrany a na institucionální změny, které mají lépe zajistit naplnění cílů Unie v této oblasti. Maastrichtská smlouva zdůraznila nutnost identity Evropské unie na mezinárodní scéně. Unie je nepochybně subjektem mezinárodních politických a ekonomických vztahů a je proto třeba, aby tak ve vlastním zájmu vystupovala. Jednání o Amsterdamské smlouvě byla v tomto ohledu poznamenána reakcí Unie na konfllikt v bývalé Jugoslávii, která byla často kritizována, aniž by však existoval jednotný názor na vhodný postup. Středem pozornosti se stala Západoevropská unie (ZEU). Tato organizace, která vznikla jako západoevropská vojenská organizace na přelomu 40. a 50. let a poté ve stínu NATO na dlouhou dobu usnula, je nyní kříšena s tím, že má plnit určité funkce v oblasti evropské obrany. Již od Maastrichtu se uvažuje o jejím možném začlenění do institucionálního systému Evropské unie. Tzv. užší spolupráce (flexibilita) Nerovnost mezi jednotlivými členskými státy, zejména ekonomická, vede ke snaze některých z nich postupovat vpřed rychleji. Početná členská základna dnes již znemožňuje v některých oblastech najít společného jmenovatele a realizovat společný postup. Příkladem ze současné doby může být vytváření měnové unie a zejména zavádění jednotné měny, při němž budou od počátku čtyři členové chybět. Dnes je již zcela jasné, že jednotná Evropa homogenně postupující vpřed je chimérou. Otázka zní, zda legalizovat a institucionalizovat rychlejší postup vyspělejších států nebo zda tempo celku držet na úrovní nejslabších členů. Zvítězila alternativa první a ihned vzbudila diskuze o tom, zda je novým motorem vývoje Unie nebo naopak počátkem jejího štepení a posléze rozkladu. Podstata užší spolupráce, resp. flexibility (jedná se o synonyma) spočívá v tom, že za určitých podmínek se může skupina členských států v rámci Společenství či Unie spojit a účelem užší spolupráce v pravém slova smyslu, tedy provádět v rámci orgánů ES činnosti, na nichž nejsou zainteresovány jiné členské státy. Nezúčastněné státy nejsou uvedenými činnostmi dotčeny. Smyslem tohoto nového systému součinnosti členských států je dosahování snazší realizace cílů Unie, které je v zájmu spolupracujících států, avšak tak, aby tím nebyly dotčeny zájmy států nezúčastněných. Užší spolupráce musí vždy znamenat pokrok a je prováděna v institucionálním rámci Společenství, resp. Unie. PŘÍLOHA Nejdůležitější evropské mezinárodní vládní organizace Rada Evropy (RE), Council of Europe (CE), Conseil de l'Europe (CE) VZNIK: Statut RE byl podepsán 5. května 1949 v Londýně z iniciativy signatářů Smlouvy o Organizaci Bruselské smlouvy (17. března 1948) jako důsledek Evropského kongresu (Haag, květen 1948). CÍLE: Zabývá se evropskými záležitostmi v nejrůznějších oblastech (s výjimkou obrany), zejména ochranou lidských práv a pluralitní demokracie, kulturními otázkami včetně vědomí evropské kulturní identity, dále problémy menšin, xenofobie, netolerance, drog, ochrany životního prostředí, spolupráce v právní oblasti. ORGÁNY: Výbor ministrů RE - rozhodovací pravomoc, složen z ministrů zahraničních věcí nebo jejich náměstků Parlamentní shromáždění RE - složeno z členů delegovaných národními parlamenty, zasedání 4krát ročně, deliberativní orgán Sekretariát - cca 1200 pracovníků ČINNOST: Hlavními nástroji spolupráce jsou mezinárodní smlouvy a doporučení. Činnost se uskutečňuje v devíti oblastech: * lidská práva a základní svobody, * hromadné sdělovací prostředky v demokratické společnosti, * sociální a sociálně ekonomické problémy, * výchova, kultura a sport, * mládež, * zdravotnictví, * životní prostředí, * místní a oblastní správa a * spolupráce v právní oblasti. V oblasti ochrany lidských práv a základních svobod RE sleduje jejich dodržování v členských státech a reaguje na jejich porušování. Nejdůležitější úmluvou v této oblasti je Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (1950). Ochranu těchto práv zajišují podle úmluvy dva orgány, a to Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva. Podle protokolu č. 11 k Úmluvě (1994) se oba jmenované orgány nahrazují stálým soudem jako jediným orgánem. Podle Úmluvy může jednotlivec, který má za to, že jeho lidská práva byla porušena, po bezvýsledném vyčerpání všech vnitrostátních prostředků podat stížnost na příslušný stát. Protějškem uvedené Úmluvy v oblasti sociální je Evropská sociální charta (1961). V oblasti právní vyprodukovala RE více než 150 smluvních dokumentů (zpravidla nazývaných "Evropské úmluvy"), které pokrývají především tyto oblasti: rodinné právo, právní pomoc, informace o cizím právu, spolupráce ve věcech trestních, odškodňování obětí trestných činů, bránění terorismu, ochrana dat, ochrana zvířat, nevládní organizace, zvláštní případy občanskoprávní zodpovědnosti, bankroty, praní špinavých peněz, doping ve sportu, bioetika apod. ČLENSKÁ ZÁKLADNA: Albánie, Andorra, Belgie, Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM), Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Moldova, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina (40). Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Organisation for Security and Cooperation in Europe (OSCE), Organisation de la sécurité et la coopération en Europe (OSCE) VZNIK: Série schůzek zástupců evropských zemí (kromě Albánie) a USA a Kanady vyvrcholila 3. července 1975 zasedáním na nejvyšší úrovni konaným v Helsinkách pod názvem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), původně označované jako Konference o evrospské bezpečnosti a spolupráci (KEBS). Po řadě dalších schůzek došlo 21. listopadu 1990 na pařížském zasedání k institucionalizaci Konference, a to na základě Pařížské charty pro novou Evropu. Na panevropském summitu v Budapešti ve dnech 5.-6. prosince 1994 bylo přijato dnešní označení institucionalizované organizace. Vzhledem k neexistenci statutu a stálých orgánů není OBSE podle některých názorů skutečnou mezinárodní organizací. ORGÁNY: Schůzka hlav států a vlád (summit OBSE) - zasedání dvakrát ročně Rada ministrů OBSE (Rada OBSE) - zasedání alespoň jednou ročně, rozhodující orgán Výbor seniorů - zasedání každé 2-3měsíce, může zasedat také jako Ekonomické fórum Sekretariát ČINNOST: 1. srpna 1975 byl podepsán Závěrečný akt helsinského zasedání, který obsahoval zásady spolupráce všech zúčastněných států ve třech oblastech (tzv. koše): (1) politické (bezpečnostní), (2) hospodářské a (3) ochrany lidských práv (včetně rozšiřování kontaktů mezi lidmi apod.). Tzv. následné schůzky se konaly v Bělehradě (1977), Madridu (1980 - 83) a posléze častější četná zasedání v dalších evropských městech. Od 90. let přijímá OBSE přímá opatření k předcházení konfliktů a k řešení krizových situací (na území bývalého SSSR a bývalé Jugoslávie, nejnověji v roce 1997 v Albánii). ČLENSKÁ ZÁKLADNA: Albánie, Belgie, Bělorusko, Bosna - Hercegovina. Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Island, Itálie, Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora - členství Jugoslávie 8. července 1992 pozastaveno), Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Moldova, Monako, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Svatá stolice, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina. Mimoevropské státy: Arménie, Ázerbajdžán, Gruzie, Kanada, Kazachstán, Kyrgystán, Tadžikistán, Turkménie, USA a Uzbekistán (53). Západoevropská unie (ZEU), Western European Union (WEU), Union de l'Europe occidentale (UEO) VZNIK: Bruselskou smlouvou ze dne 17. března 1948, kterou byla založena Organizace Bruselské smlouvy, změnily a doplnily Pařížské dohody ze dne 23. října 1954. Tyto dohody byly výsledkem jednání dvou konferencí svolných k překonání nezdařeného projektu vytvoření Evropského obranného společenství. Západoevropská unie se měla stát evropským pilířem paktu NATO. CÍLE: Vytvoření evropské obranné politiky, obranného článku Evropské unie a posílení evropského pilíře NATO. ORGÁNY: Ministerská rada - rozhodovací pravomoc Stálá rada - předkládání návrhů, výkonný orgán Parlamentní shromáždění Generální sekretariát ČINNOST: Organizace byla po 30 let v útlumu. O její aktivizaci bylo rozhodnuto v Římě v říjnu 1984. V roce 1993 byly Stálá rada a Generální sekretariát ZEU přestěhovány z Londýna do Bruselu, čímž byl proces oživení dovršen. Počítá se s tím, že budou realizovány výše uvedené cíle. Evropská unie bude moci žádat ZEU, aby vypracovala návrhy rozhodnutí, která se budou týkat otázek obrany. Vztah k Evropské unii je podrobně specifikován v Lucemburské deklaraci Ministerské rady ZEU ze dne 22. listopadu 1993. ČLENSKÁ ZÁKLADNA: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Řecko, Spojené království, Španělsko (10). Přidružené země: Island, Norsko, Turecko. Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), European Free-Trade Association (EFTA), Association européenne de libre échange (AELE) VZNIK: 3. května 1960 jako důsledek Stockholmské konference na základě smlouvy uzavřené mezi sedmi západoevropskými zeměmi, které se nestaly členy Evropských společenství. CÍLE: Vytvoření zóny volného obchodu, tedy odstranění ve vzájemném obchodě cel, kvantitativních omezení a diskriminačních opatření. Členství v ESVO je neslučitelné s členstvím v Evropských společenstvích. ORGÁNY: Rada - zasedání 2-3krát ročně na úrovni ministrů, rozhodovací orgán 7 specializovaných výborů Poradní výbor - zástupci jednotlivých oblastí hospodářského a společenského života Sekretariát ČINNOST: Realizace cílů v západoevropském prostoru. V roce 1993 vstoupila v platnost s ročním zpožděním dohoda o Evropském hospodářském prostoru (European Economic Area - EEA, Espace économique européen - EEE), která sdružuje členské státy ESVO a ES v jeden celek volného obchodu 18 zemí (neúčastní se Švýcarsko). Přeléváním států z ESVO do ES se snižuje význam této organizace, která má dnes již jen 4 zbylé členy. ČLENSKÁ ZÁKLADNA: Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Švýcarsko ve třech oblas€rVwrV,€Ź˙˙ş˙˙Ý˙˙÷˙˙ů˙˙ű˙˙ý˙˙˙˙˙˙M˙˙˙˙é˙˙5˙˙†˙˙Ô˙˙ ˙˙2˙˙‚˙˙Î˙˙˙˙c˙˙´˙˙˙˙V˙˙Ą˙˙­˙˙ý˙˙L˙˙š˙˙ć˙˙4˙˙}˙˙Î˙˙˙˙>˙˙@˙˙B˙˙N˙˙y˙˙{˙˙{Ę˙˙ ˙˙Q ˙˙˘ ˙˙ń ˙˙@ ˙˙ ˙˙Ů ˙˙& ˙˙u ˙˙Ä ˙˙ ˙˙d ˙˙­ ˙˙Ö ˙˙Ř ˙˙( ˙˙3 ˙˙r ˙˙ ˙˙Â Ř ˙˙ű ˙˙!˙˙n˙˙§˙˙ě˙˙˙˙˙˙T˙˙ ˙˙É˙˙˙˙b˙˙Ž˙˙ű˙˙L˙˙™˙˙ĺ˙˙3˙˙„˙˙„Ď˙˙˙˙j˙˙˛˙˙˙˙S˙˙’˙˙Ţ˙˙ő˙˙÷˙˙ů˙˙˙˙-˙˙?˙˙A˙˙d˙˙Ť˙˙÷˙˙E˙˙”˙˙”á˙˙1˙˙€˙˙Ë˙˙˙˙f˙˙ľ˙˙Ę˙˙˙˙a˙˙Š˙˙ř˙˙F˙˙”˙˙Ü˙˙'˙˙w˙˙ż˙˙˙˙Y˙˙YŠ˙˙Ń˙˙!˙˙q˙˙ż˙˙˙˙Z˙˙Ş˙˙ó˙˙=˙˙†˙˙Ó˙˙ ˙˙f ˙˙Ž ˙˙â ˙˙!˙˙D!˙˙!˙˙ą!˙˙ą!ţ!˙˙H"˙˙p"˙˙ż"˙˙č"˙˙1#˙˙i#˙˙“#˙˙ß#˙˙č#˙˙5$˙˙F$˙˙‰$˙˙˝$˙˙ę$˙˙&%˙˙V%˙˙%˙˙Ć%˙˙&˙˙&&&˙˙T&˙˙Ľ&˙˙Ű&˙˙ '˙˙I'˙˙K'˙˙™'˙˙ć'˙˙1(˙˙€(˙˙Ç(˙˙)˙˙g)˙˙´)˙˙*˙˙#*˙˙q*˙˙Â*˙˙+˙˙+\+˙˙Ź+˙˙ü+˙˙H,˙˙,˙˙ƒ,˙˙ľ,˙˙ü,˙˙K-˙˙›-˙˙č-˙˙0.˙˙€.˙˙Đ.˙˙/˙˙p/˙˙ž/˙˙ 0˙˙[0˙˙Ź0˙˙Ź0Ë0˙˙1˙˙j1˙˙š1˙˙2˙˙J2˙˙š2˙˙ę2˙˙53˙˙{3˙˙Ä3˙˙4˙˙\4˙˙Ľ4˙˙Ü4˙˙)5˙˙z5˙˙Č5˙˙6˙˙_6˙˙_6Ź6˙˙ł6˙˙ş6˙˙÷6˙˙H7˙˙˜7˙˙ć7˙˙28˙˙~8˙˙Í8˙˙9˙˙d9˙˙Œ9˙˙Ú9˙˙*:˙˙q:˙˙˝:˙˙ő:˙˙ü:˙˙H;˙˙H;–;˙˙â;˙˙0<˙˙}<˙˙Ć<˙˙=˙˙f=˙˙ľ=˙˙>˙˙J>˙˙–>˙˙­>˙˙ú>˙˙H?˙˙•?˙˙Ý?˙˙ę?˙˙;@˙˙‡@˙˙Ř@˙˙Ř@A˙˙A˙˙WA˙˙]A˙˙ŠA˙˙úA˙˙IB˙˙šB˙˙çB˙˙6C˙˙OC˙˙›C˙˙ęC˙˙÷C˙˙CD˙˙ŽD˙˙ŰD˙˙,E˙˙xE˙˙ÁE˙˙ÁEŢE˙˙-F˙˙yF˙˙ÇF˙˙G˙˙bG˙˙˜G˙˙áG˙˙2H˙˙~H˙˙ÍH˙˙I˙˙_I˙˙§I˙˙řI˙˙GJ˙˙•J˙˙âJ˙˙1K˙˙K˙˙KÎK˙˙ĐK˙˙÷K˙˙EL˙˙L˙˙ŢL˙˙/M˙˙zM˙˙ČM˙˙N˙˙FN˙˙–N˙˙ćN˙˙3O˙˙yO˙˙ÉO˙˙P˙˙`P˙˙ŤP˙˙řP˙˙řPAQ˙˙ŽQ˙˙ÚQ˙˙R˙˙ R˙˙/R˙˙}R˙˙ÎR˙˙S˙˙iS˙˙°S˙˙űS˙˙LT˙˙’T˙˙âT˙˙3U˙˙U˙˙šU˙˙ V˙˙ZV˙˙ZV¨V˙˙ÂV˙˙W˙˙ZW˙˙¨W˙˙ľW˙˙ˇW˙˙šW˙˙ĹW˙˙X˙˙ X˙˙ZX˙˙˘X˙˙óX˙˙/Y˙˙Y˙˙ĚY˙˙Z˙˙WZ˙˙˘Z˙˙˘ZňZ˙˙[˙˙`[˙˙­[˙˙ů[˙˙I\˙˙ƒ\˙˙Ń\˙˙]˙˙k]˙˙°]˙˙ř]˙˙@^˙˙‰^˙˙Ń^˙˙_˙˙o_˙˙˝_˙˙`˙˙P`˙˙P`ž`˙˙ż`˙˙ a˙˙[a˙˙Źa˙˙üa˙˙Ib˙˙”b˙˙ŕb˙˙+c˙˙rc˙˙Ác˙˙d˙˙`d˙˙d˙˙‘d˙˙Ýd˙˙*e˙˙ze˙˙Ęe˙˙Ęef˙˙cf˙˙Żf˙˙řf˙˙Cg˙˙Žg˙˙ßg˙˙/h˙˙^h˙˙­h˙˙÷h˙˙Fi˙˙•i˙˙ĺi˙˙6j˙˙„j˙˙Ôj˙˙%k˙˙tk˙˙Ŕk˙˙Ŕkl˙˙[l˙˙l˙˙Ţl˙˙*m˙˙wm˙˙Ám˙˙n˙˙-n˙˙in˙˙¸n˙˙în˙˙đn˙˙>o˙˙‰o˙˙Ňo˙˙"p˙˙qp˙˙Ŕp˙˙íp˙˙ípďp˙˙=q˙˙„q˙˙Đq˙˙r˙˙gr˙˙or˙˙şr˙˙ s˙˙Ys˙˙Ľs˙˙ňs˙˙2t˙˙|t˙˙Çt˙˙u˙˙fu˙˙œu˙˙žu˙˙íu˙˙íu7v˙˙†v˙˙Őv˙˙óv˙˙;w˙˙‡w˙˙˘w˙˙ów˙˙x˙˙Dx˙˙x˙˙Űx˙˙,y˙˙;y˙˙=y˙˙†y˙˙Ďy˙˙ z˙˙pz˙˙z˙˙z’z˙˙Ýz˙˙{˙˙{˙˙h{˙˙x{˙˙É{˙˙|˙˙h|˙˙š|˙˙}˙˙3}˙˙5}˙˙7}˙˙C}˙˙e}˙˙g}˙˙„}˙˙Ň}˙˙"~˙˙"~`~˙˙Ť~˙˙ú~˙˙K˙˙œ˙˙ę˙˙6€˙˙†€˙˙Ѐ˙˙˙˙h˙˙´˙˙Ł˙˙‚˙˙_‚˙˙‚˙˙’‚˙˙ق˙˙%ƒ˙˙uƒ˙˙uƒÄƒ˙˙„˙˙c„˙˙˛„˙˙ű„˙˙ …˙˙V…˙˙§…˙˙ő…˙˙C†˙˙†˙˙†˙˙Ȇ˙˙‡˙˙f‡˙˙˛‡˙˙ˆ˙˙ˆ˙˙cˆ˙˙ąˆ˙˙ąˆűˆ˙˙I‰˙˙•‰˙˙ă‰˙˙)Š˙˙uŠ˙˙°Š˙˙˙Š˙˙O‹˙˙’‹˙˙ߋ˙˙ţ‹˙˙Œ˙˙Œ˙˙Œ˙˙1Œ˙˙3Œ˙˙\Œ˙˙¨Œ˙˙ńŒ˙˙ńŒ@˙˙˙˙܍˙˙)Ž˙˙vŽ˙˙ŔŽ˙˙˙˙J˙˙•˙˙ä˙˙3˙˙‚˙˙ϐ˙˙‘˙˙m‘˙˙ś‘˙˙Ƒ˙˙’˙˙\’˙˙Ź’˙˙Ź’Î’˙˙“˙˙i“˙˙ľ“˙˙”˙˙N”˙˙Z”˙˙œ”˙˙ë”˙˙8•˙˙ˆ•˙˙ٕ˙˙'–˙˙v–˙˙Ŗ˙˙—˙˙`—˙˙ą—˙˙ϗ˙˙ ˜˙˙ ˜˜˙˙@˜˙˙Ž˜˙˙ݘ˙˙.™˙˙}™˙˙„™˙˙†™˙˙™™˙˙ć™˙˙4š˙˙„š˙˙К˙˙›˙˙F›˙˙“›˙˙ä›˙˙-œ˙˙~œ˙˙͜˙˙͜˙˙/˙˙|˙˙Ý˙˙ž˙˙Rž˙˙ž˙˙äž˙˙1Ÿ˙˙|Ÿ˙˙ȟ˙˙ ˙˙^ ˙˙Ź ˙˙ô ˙˙EĄ˙˙–Ą˙˙âĄ˙˙2˘˙˙˘˙˙˘Î˘˙˙Ł˙˙^Ł˙˙ŤŁ˙˙úŁ˙˙K¤˙˙œ¤˙˙¤¤˙˙ę¤˙˙5Ľ˙˙†Ľ˙˙ŇĽ˙˙#Ś˙˙jŚ˙˙ˇŚ˙˙šŚ˙˙ËŚ˙˙§˙˙h§˙˙s§˙˙s§Ŕ§˙˙ ¨˙˙T¨˙˙¤¨˙˙ʨ˙˙Š˙˙fŠ˙˙ŤŠ˙˙öŠ˙˙GŞ˙˙“Ş˙˙ăŞ˙˙-Ť˙˙}Ť˙˙ĘŤ˙˙Ź˙˙JŹ˙˙”Ź˙˙âŹ˙˙+­˙˙+­v­˙˙­˙˙É­˙˙Ž˙˙fŽ˙˙ľŽ˙˙ţŽ˙˙NŻ˙˙šŻ˙˙čŻ˙˙8°˙˙ˆ°˙˙Ň°˙˙ ą˙˙Ką˙˙œą˙˙ęą˙˙:˛˙˙I˛˙˙K˛˙˙K˛_˛˙˙Ž˛˙˙÷˛˙˙Bł˙˙“ł˙˙áł˙˙˙ł˙˙´˙˙´˙˙`´˙˙Ź´˙˙ű´˙˙Iľ˙˙mľ˙˙oľ˙˙˘ľ˙˙íľ˙˙;ś˙˙ƒś˙˙Ńś˙˙Ńś!ˇ˙˙gˇ˙˙´ˇ˙˙¸˙˙U¸˙˙¤¸˙˙î¸˙˙?š˙˙ƒš˙˙…š˙˙Šš˙˙öš˙˙@ş˙˙Šş˙˙Ůş˙˙'ť˙˙/ť˙˙~ť˙˙Ďť˙˙ź˙˙źhź˙˙šź˙˙˝˙˙O˝˙˙c˝˙˙Ż˝˙˙ű˝˙˙Kž˙˙’ž˙˙Ţž˙˙,ż˙˙uż˙˙Âż˙˙Ŕ˙˙]Ŕ˙˙ŞŔ˙˙řŔ˙˙#Á˙˙kÁ˙˙šÁ˙˙šÁÂ˙˙VÂ˙˙^Â˙˙`Â˙˙bÂ˙˙nÂ˙˙šÂ˙˙œÂ˙˙ÎÂ˙˙Ă˙˙gĂ˙˙ľĂ˙˙ýĂ˙˙LÄ˙˙—Ä˙˙čÄ˙˙9Ĺ˙˙ƒĹ˙˙ÓĹ˙˙"Ć˙˙"ĆoĆ˙˙Ć˙˙îĆ˙˙:Ç˙˙‰Ç˙˙ÚÇ˙˙(Č˙˙yČ˙˙ĹČ˙˙É˙˙YÉ˙˙[É˙˙“É˙˙ÜÉ˙˙ńÉ˙˙Ę˙˙]Ę˙˙_Ę˙˙ŹĘ˙˙üĘ˙˙üĘJË˙˙fË˙˙hË˙˙|Ë˙˙ÍË˙˙Ě˙˙kĚ˙˙šĚ˙˙Í˙˙RÍ˙˙…Í˙˙ĚÍ˙˙Î˙˙lÎ˙˙‡Î˙˙ŐÎ˙˙!Ď˙˙mĎ˙˙śĎ˙˙Đ˙˙Đ"Đ˙˙oĐ˙˙ťĐ˙˙ Ń˙˙GŃ˙˙˜Ń˙˙×Ń˙˙&Ň˙˙wŇ˙˙¨Ň˙˙őŇ˙˙BÓ˙˙HÓ˙˙’Ó˙˙ăÓ˙˙0Ô˙˙fÔ˙˙hÔ˙˙jÔ˙˙vÔ˙˙vÔłÔ˙˙šÔ˙˙ťÔ˙˙ŰÔ˙˙+Ő˙˙vŐ˙˙ÇŐ˙˙Ö˙˙aÖ˙˙¨Ö˙˙ŞÖ˙˙ÝÖ˙˙-×˙˙{×˙˙Ć×˙˙Ř˙˙9Ř˙˙€Ř˙˙ Ř˙˙ŃŘ˙˙ŃŘŮ˙˙IŮ˙˙–Ů˙˙çŮ˙˙4Ú˙˙€Ú˙˙ËÚ˙˙Ű˙˙eŰ˙˙„Ű˙˙ČŰ˙˙ßŰ˙˙ Ü˙˙UÜ˙˙jÜ˙˙ŒÜ˙˙ÚÜ˙˙)Ý˙˙yÝ˙˙ĆÝ˙˙ĆÝŢ˙˙EŢ˙˙GŢ˙˙cŢ˙˙ąŢ˙˙˙Ţ˙˙Pß˙˙ ß˙˙ęß˙˙;ŕ˙˙‹ŕ˙˙Ďŕ˙˙á˙˙bá˙˙łá˙˙Řá˙˙Úá˙˙üá˙˙Hâ˙˙•â˙˙•âăâ˙˙3ă˙˙<ă˙˙†ă˙˙ťă˙˙Řă˙˙÷ă˙˙"ä˙˙Kä˙˙^ä˙˙Şä˙˙÷ä˙˙ĺ˙˙ĺ˙˙)ĺ˙˙uĺ˙˙żĺ˙˙ ć˙˙Yć˙˙Šć˙˙Šćůć˙˙ç˙˙bç˙˙ąç˙˙č˙˙Ič˙˙™č˙˙Óč˙˙é˙˙jé˙˙śé˙˙ę˙˙Xę˙˙yę˙˙{ę˙˙}ę˙˙‰ę˙˙żę˙˙Áę˙˙Öę˙˙Öę$ë˙˙rë˙˙Âë˙˙ě˙˙[ě˙˙Šě˙˙ůě˙˙Aí˙˙Ní˙˙˜í˙˙čí˙˙6î˙˙Jî˙˙•î˙˙łî˙˙ůî˙˙ď˙˙Zď˙˙ď˙˙ƒď˙˙ƒď­ď˙˙ţď˙˙Lđ˙˙—đ˙˙äđ˙˙3ń˙˙„ń˙˙Ôń˙˙ň˙˙Fň˙˙–ň˙˙ĺň˙˙1ó˙˙€ó˙˙Íó˙˙ô˙˙ô˙˙;ô˙˙‰ô˙˙Úô˙˙Úô)ő˙˙yő˙˙Çő˙˙ö˙˙aö˙˙˛ö˙˙÷˙˙A÷˙˙’÷˙˙Ś÷˙˙ě÷˙˙2ř˙˙rř˙˙Ÿř˙˙îř˙˙9ů˙˙‡ů˙˙Ďů˙˙ú˙˙7ú˙˙7ú€ú˙˙Ńú˙˙ű˙˙mű˙˙žű˙˙ü˙˙Oü˙˙›ü˙˙çü˙˙˙ü˙˙ý˙˙ý˙˙ý˙˙Cý˙˙ý˙˙ŕý˙˙.ţ˙˙{ţ˙˙Čţ˙˙˙˙˙˙j˙˙˙ą˙˙˙Ü˙˙˙Ţ˙˙˙ ˙˙Z˙˙Š˙˙ň˙˙8˙˙˙˙Č˙˙˙˙i˙˙ş˙˙ ˙˙Q˙˙Ą˙˙ń˙˙?˙˙y˙˙yČ˙˙˙˙b˙˙ł˙˙˙˙R˙˙˘˙˙ˇ˙˙˙˙R˙˙™˙˙č˙˙6˙˙…˙˙Í˙˙ ˙˙V ˙˙ž ˙˙ë ˙˙3 ˙˙3 ‚ ˙˙Î ˙˙ ˙˙f ˙˙ˇ ˙˙ ˙˙O ˙˙› ˙˙ă ˙˙3 ˙˙‚ ˙˙— ˙˙™ ˙˙ş ˙˙ó ˙˙=˙˙˙˙™˙˙ß˙˙)˙˙)l˙˙¸˙˙Ü˙˙&˙˙h˙˙ł˙˙ý˙˙H˙˙‹˙˙Ň˙˙˙˙h˙˙o˙˙˛˙˙ý˙˙G˙˙‘˙˙Ş˙˙ö˙˙?˙˙?‰˙˙­˙˙÷˙˙:˙˙…˙˙Ď˙˙˙˙Y˙˙Ł˙˙í˙˙6˙˙z˙˙Ă˙˙ě˙˙ó˙˙B˙˙|˙˙Ě˙˙˙˙(˙˙(l˙˙°˙˙Î˙˙˙˙*˙˙p˙˙Ź˙˙ř˙˙;˙˙E˙˙’˙˙ŕ˙˙.˙˙˙˙Î˙˙ß˙˙0˙˙T˙˙V˙˙”˙˙”ą˙˙ţ˙˙I˙˙˜˙˙Ş˙˙ő˙˙@˙˙‡˙˙Ľ˙˙ď˙˙7 ˙˙C ˙˙… ˙˙Đ ˙˙!˙˙X!˙˙–!˙˙Ů!˙˙!"˙˙k"˙˙k"˛"˙˙ç"˙˙2#˙˙{#˙˙Á#˙˙$˙˙Q$˙˙^$˙˙Ť$˙˙É$˙˙%˙˙X%˙˙–%˙˙á%˙˙.&˙˙y&˙˙É&˙˙'˙˙H'˙˙J'˙˙J'X'˙˙¨'˙˙đ'˙˙?(˙˙(˙˙Ţ(˙˙-)˙˙w)˙˙¨)˙˙ô)˙˙A*˙˙’*˙˙â*˙˙.+˙˙~+˙˙Ŕ+˙˙Â+˙˙÷+˙˙A,˙˙,˙˙,Ő,˙˙!-˙˙+-˙˙u-˙˙Ă-˙˙.˙˙b.˙˙Ž.˙˙Ű.˙˙*/˙˙{/˙˙Ç/˙˙0˙˙\0˙˙^0˙˙‚0˙˙Ň0˙˙1˙˙j1˙˙ś1˙˙ś12˙˙N2˙˙2˙˙Ü2˙˙%3˙˙u3˙˙š3˙˙ë3˙˙44˙˙‚4˙˙Ň4˙˙"5˙˙k5˙˙ş5˙˙6˙˙S6˙˙Z6˙˙\6˙˙^6˙˙`6˙˙`6b6˙˙k6˙˙m6˙˙¤6˙˙Ś6˙˙ş6˙˙Ô6˙˙î6˙˙>7˙˙‡7˙˙ą7˙˙8˙˙O8˙˙š8˙˙ë8˙˙ő8˙˙;9˙˙f9˙˙Ż9˙˙é9˙˙é9:˙˙^:˙˙Š:˙˙ą:˙˙ň:˙˙!;˙˙A;˙˙O;˙˙d;˙˙};˙˙Ÿ;˙˙Â;˙˙ <˙˙Z<˙˙Ş<˙˙ů<˙˙H=˙˙’=˙˙ă=˙˙4>˙˙4>†>˙˙Ť>˙˙ű>˙˙L?˙˙œ?˙˙é?˙˙7@˙˙z@˙˙Ĺ@˙˙A˙˙]A˙˙ŤA˙˙ůA˙˙DB˙˙]B˙˙_B˙˙™B˙˙ÖB˙˙C˙˙eC˙˙eCśC˙˙D˙˙OD˙˙—D˙˙âD˙˙2E˙˙xE˙˙ŔE˙˙ăE˙˙-F˙˙rF˙˙…F˙˙ËF˙˙ÝF˙˙íF˙˙=G˙˙G˙˙ŰG˙˙+H˙˙PH˙˙PHĄH˙˙ęH˙˙7I˙˙OI˙˙ŸI˙˙đI˙˙AJ˙˙J˙˙ÚJ˙˙)K˙˙vK˙˙źK˙˙L˙˙L˙˙!L˙˙@L˙˙eL˙˙ŻL˙˙ýL˙˙IM˙˙IM—M˙˙ŘM˙˙&N˙˙HN˙˙yN˙˙ŹN˙˙ČN˙˙âN˙˙3O˙˙‚O˙˙ČO˙˙P˙˙gP˙˙¸P˙˙éP˙˙6Q˙˙Q˙˙›Q˙˙Q˙˙ŸQ˙˙ŸQĘQ˙˙óQ˙˙#R˙˙tR˙˙ĹR˙˙ÔR˙˙!S˙˙oS˙˙ŚS˙˙óS˙˙T˙˙TT˙˙mT˙˙}T˙˙ËT˙˙U˙˙mU˙˙łU˙˙V˙˙(V˙˙(VfV˙˙hV˙˙jV˙˙lV˙˙nV˙˙pV˙˙rV˙˙tV˙˙ŚS˙˙óS˙˙T˙˙TT˙˙mT˙˙}T˙˙ËT˙˙U˙˙mU˙˙łU˙˙V˙˙(V˙˙ Arial CEhË˙˙|Ë˙˙ÍË˙˙Ě˙˙kĚ˙˙šĚ˙˙Í˙˙RÍ˙˙…Í˙˙ĚÍ˙˙Î˙˙lÎ˙˙‡Î˙˙ŐÎ˙˙!Ď˙˙mĎ˙˙śĎ˙˙Đ˙˙