Maturitní otázky - Český jazyk: Literatura


MATURITNÍ OTÁZKY

ČESKÝ JAZYK
LITERATURA


příručka (nejen) pro maturanty

© , 1993-7

Obsah

  1. BIBLE
  2. LITERATURA STŘEDOVĚKU A JEJÍ IDEÁLY
  3. POČÁTKY LITERATURY NA NAŠEM ÚZEMÍ
  4. LITERATURA NA NAŠEM ÚZEMÍ VE 13. A 14. STOL.
  5. ČESKÁ LITERATURA ZA REFORMACE
  6. EVROPSKÁ RENESANCE A HUMANISMUS
  7. RENESANCE A HUMANISMUS V ČECHÁCH
  8. BAROKNÍ UMĚNÍ
  9. KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ, PREROMANTISMUS
  10. NÁRODNÍ OBROZENÍ
  11. ROMANTISMUS V EVROPSKÉ LITERATUŘE
  12. ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE
  13. REALISMUS V EVROPSKÉM UMĚNÍ
  14. REALISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE
  15. ČESKÁ POEZIE 2. POLOVINY 19. STOLETÍ
  16. 90. LÉTA A JEJICH KLÍČOVÝ VÝZNAM
  17. GENERACE BUŘIČŮ
  18. MODERNÍ UMĚLECKÉ SMĚRY
  19. VÝVOJ DRAMATU DO KONCE 19. STOLETÍ
  20. DRAMA A DIVADLO VE 20. STOLETÍ
  21. VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÉ PRÓZY 20. STOLETÍ
  22. MEZIVÁLEČNÁ ČESKÁ POEZIE
  23. MEZIVÁLEČNÁ ČESKÁ PRÓZA
  24. FILMOVÉ UMĚNÍ
  25. CESTY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ VE 20. STOLETÍ
  26. VÝVOJ SLOVENSKÉ LITERATURY
  27. NĚMECKY PSANÁ LITERATURA V ČECHÁCH
  28. PÍSEŇ A HUDBA V ŽIVOTĚ MLADÉHO ČLOVĚKA
  29. VÝVOJ ČESKÉ POEZIE OD VÁLKY PO SOUČASNOST
  30. VÝVOJ ČESKÉ PRÓZY OD VÁLKY PO SOUČASNOST
  31. SCI - FI, HOROR, DETEKTIVKA
  32. VELCÍ SVĚTOVÍ BÁSNÍCI 20. STOLETÍ
  33. VÝVOJ ČESKÉ KRITIKY, ESTETIKY A FILOZOFIE

Podmínky užívání publikace

První kapitola | Poslední kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

  1. Elektronická publikace "Maturitní otázky: Český jazyk - Literatura" (dále jen "publikace") je součástí Knihovny elektronických publikací.

  2. Publikace je na těchto stránkách uveřejněna se svolením autora, (dále jen "autor"). Jeho autorská práva nejsou žádný způsobem dotčena.

  3. Každý nový uživatel je povinnen se zaregistrovat ("zaregistrovaný uživatel") nebo uhradit autorskou odměnu ("nezaregistrovaný uživatel").

  4. Vyplněním registračního listu a stisknutím tlačítka "Odeslat", dává uživatel na srozuměnou, že zcela souhlasí se zde uváděnými podmínkami (a pokud splňuje požadované podmínky, tak se zároveň stává zaregistrovaným uživatelem).

  5. Bezplatně mohou tuto publikaci používat pouze zaregistrovaní uživatelé a to výhradně pro svou osobní potřebu.

  6. Zaregistrovaní studenti a profesoři mohou zde uveřejněnou publikaci bezplatně užívat také k účelům vyučovacím nebo vzdělávacím.

  7. Využití k jiným než výše uvedeným účelům není bez písemného svolení povoleno.

  8. Nepravdivé, či neuplné registrační listy jsou považovány za neplatné a jejich odesilatel nemá právo na bezplatné užívání publikace.

  9. Uživatel, který publikaci používá k výše uvedeným účelům, ale nechce, či se nemůže zaregistrovat, je povinnen uhradit autorskou odměnu (částka se poukazuje na humanitární účely). Tento uživatel je označován jako nezaregistrovaný.

  10. Nezaregistrovaný uživatel musí rovněž souhlasit se všemi zde uvedenými podmínkami - pouze je zbaven povinnosti vyplnit registrační list, přičemž naopak musí uhradit autorskou odměnu.

  11. Není povoleno provádět jakékoliv změny v publikaci bez svolení .

  12. Další šíření této publikace (redistribuce) je možné pouze v nezměněné podobě a to výhradně zdarma. K samostatnému šíření publikace za cenu media je nutný souhlas . Toto omezení se týká i případné změny média, s výjimkou rozmnožení publikace zvláštní technikou pro potřeby nevidomých.

  13. Další využití textu (překlady, kopírování na mikrofilmy a zpracování elektronickými systémy) není možné bez souhlasu .

  14. Informace obsažené v této publikaci nemohou být dále předmětem obchodu.

  15. K otištění informací z této publikace v libovolné formě, případně k uveřejnění v televizním či rozhlasovém vysílání, je nutný souhlas .

  16. Bez svolení není možné tuto publikaci šířit jako součást či doplněk jiného díla.

  17. Zařazení této publikace do souborného díla (např. CD-ROM) je možné jen se svolením .

  18. Vystavení této publikace na jiných stránkách (tzv. mirror) je možné výhradně se souhlasem (publikaci je pak nutné vystavit v naprosto nezměněné podobě, včetně odkazu na tuto stránku).

  19. V případě citace této publikace v jiném dílu je vždy nutné uvést i název této publikace (včetně odkazu na tuto stránku).

  20. Uživatel bez výhrad souhlasí s užíváním publikace na vlastní nebezpečí.

  21. Při tvorbě textu bylo sice postupování s velkou péčí, přesto však nelze vyloučit možnost výskytu chyb.

  22. Autor nemůže převzít právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků.

  23. Autor nenese žádnou odpovědnost za jakékoliv případné škody (přímé i nepřímé) způsobené užíváním této publikace.

  24. Autor neručí za to, že publikace bude splňovat Vaše nároky a požadavky.

  25. Autor si dovoluje vyzvat všechny uživatele publikace k aktivní spolupráci a předem děkuje za .

  26. Každý uživatel se může svobodně rozhodnout, zda po určitém čase, kdy bude užívat tuto publikaci, vyplní i předkládaný dotazník. Vyplnění tohoto dotazníku je nepovinné a slouží ke zdokonalování předkládané publikace.

  27. Uživatel má právo zasílat všechny své připomínky, názory, či doporučení týkající se této publikace. však nemůže zaručit, že všechny tyto návrhy následně i zrealizuje.

  28. Všechna práva jsou vyhrazena a to i na kopie na elektronická media a rovněž na kopie pořízené fotomechanickou cestou.

  29. Publikaci lze užívat pouze tehdy, pokud uživatel zcela a bez výhrady souhlasí se všemi výše uvedenými podmínkami.

Úvod

První kapitola | Poslední kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

Vážení studenti a profesoři,

na těchto stránkách je Vám nyní k dispozici elektronická (HTML) verze dosti populární a velmi užitečné příručky "Maturitní otázky: Český jazyk - Literatura". Tuto publikaci tak nyní studenti (ale i profesoři) mohou získat zcela zdarma - stačí pouze vyplnit registrační list (a pokud budete chtít, tak později můžete vyplnit i přiložený dotazník).

To vše je možné hlavně díky laskavému pochopení autora publikace - , který s vystavením elektronické podoby příručky na těchto stránkách souhlasil. Autor by byl zároveň velmi potěšen, pokud by mu všichni uživatelé této elektronické verze zasílali své . Zajímavé jsou zkušenosti jak studentů, tak i jejich profesorů. Z těchto důvodů je nedílnou součástí této publikace i dotazník - jeho vyplnění je současně i jedinou protislužbou, kterou od uživatelů autor žádá.

Popis publikace

První kapitola | Poslední kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

Předkládaná brožura by měla sloužit jako pomůcka všem studentům středních škol - především maturantům.

Příručka se skládá z 33 kapitol, ve kterých je shrnut vývoj literatury a umění od 9. století až po současnost.

V brožuře není zpracována výhradně literatura - své místo zde má i vývoj divadla, hudby, výtvarného a filmového umění. Z literatury se zajímá nejen o "klasickou" literaturu, ale i o detektivku, horor, sci - fi, kritiku, estetiku a filozofii.

Rozhodně však nejde o "kompletní výklad" literatury, který by nahrazoval rozsáhlé literárně-historické práce. Nejenže to není možné, ale ani to nebylo autorovým záměrem.

Autorovou hlavní snahou bylo studentům nabídnout publikaci, kde by bylo stručně a přehledně zpracováno učivo středních škol. Snahou přitom bylo, aby rozsah jednotlivých kapitol odpovídal přibližně 10 minutám - tj. době vyhražené pro ústní zkoušku z literatury. Je tedy zbytečné očekávat, že zde najdete detaily ze života slavných, podrobné rozbory jednotlivých děl atd. Takové informace musíte hledat v úplně jiných knihách.

V žádném případě však není autorovou snahou odradit studenty od četby samotných děl, neboť sama znalost literatury je dána především čtenářským zážitkem. Ten nemůže žádná příručka nahradit, byť by byla sebelepší.

Na konec publikace je připojen i seznam doporučené literatury. Jde o knihy, které byly použity při přípravě této publikace, a kde tedy mohou zájemci nalézt další informace.

Brožura je rovněž rozšířena o jmenný rejstřík, a index knih, které jistě přispějí k lepší a rychlejší orientaci v textu. Na tomto místě si Vás rovněž dovolujeme upozornit na možnost nahrát si program LTC: Literární test z českého jazyka (k dispozici je rovněž zcela zdarma). Jde o program vytvořený podle této publikace - můžete si tedy snadno otestovat úroveň Vašich znalostí.

Děkujeme všem, kteří nám při naší práci pomáhali, upozornili na omyly, popřípadě navrhli doplňky. Jsme si však vědomi, že nic není dokonalé - proto uvítáme i Vaše .

Úhrada autorské odměny

  1. Všichni uživatelé publikace, kteří nejsou oprávněni k bezplatnému využití publikace, jsou ze zákona povinni uhradit autorskou odměnu.
  2. Výše této autorské odměny činí 20 Kč, přičemž autor se této částky zříká ve prospěch některé humanitární organizace.
  3. Dokladem o zaplacení autorské odměny je útržek složenky, potvrzující, že uživatel uhradil na konto některé humanitární organizace min. 20 Kč.
    V současné době autor doporučuje Vaší přizni např. následující konta:
    Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové
    Český červený kříž
    Fond humanity ČČK
    SOS Morava a Slezko
    Člověk v tísni - Nadace při České televizi
    Konto Komerční banky na pomoc obnově obce Troubky
    Poté co poukážete uvedenou částku na humanitární účely, máte právo užívat tuto publikaci. Užívání publikace bez úhrady autorské odměny je nezákonné a nemorální!!!
    1. BIBLE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Úlohu mostu mezi "mrtvými" literaturami Orientu a evropskou literární tradicí sehrála nejmladší z literatur Předního východu - hebrejská literatura - a především hebrejská bible.
    Většina děl, zachovaných v hebrejské bibli, vznikla už v 1. tisíciletí př. n. l. a jejich soubor se bez podstatných změn tradoval až do moderní doby. Nositelem této tradice byla především židovská náboženská obec, která tyto starohebrejské texty kanonizovala - pojímala je jako pravidla náboženské víry a morálky. Později křesťanská církev učinila tyto texty v podobě STARÉHO ZÁKONA součástí bible křesťanské.
    Židé rozlišovali v hebrejské bibli tři velké oddíly. Nejstarší byly MOJŽÍŠOVY KNIHY - vyprávění o stvoření světa a prvních lidí, o ráji, o prvním hříchu prarodičů Adama a Evy, o potopě... Mladší jsou KNIHY PROROKŮ - předpovědi příchodu mesiáše (spasitele).
    Nejmladší je soubor tzv. svatých spisů, obsahující mj. ŽALMY - sbírka 150 židovských hymnů, spojovaných tradicí s izraelským králem Davidem a PÍSEŇ PÍSNÍ (též nazývaná VELEPÍSEŇ), což je co do původu cyklus milostné, především svatební písňové lyriky, tradicí přisuzovaný králi Šalamounovi a vykládaný mysticky.
    Křesťanská tradice převzala Starý zákon do svého souboru svatých písem (v překladech, především řeckém, latinském, syrském, gótském a staroslověnském) a přidala k němu svůj řecky psaný NOVÝ ZÁKON, který obsahuje čtyři evangelia (vypravování o životě a skutcích Kristových), SKUTKY APOŠTOLŮ (prvních Kristových učedníků), EPIŠTOLY (listy apoštolů) a mystickou APOKALYPSU (Zjevení apoštola Jana). Překlady této křesťanské bible měly velký význam pro počátek rozvoje všech evropských středověkých literatur.
    Podle křesťanství je Ježíš Kristus syn boží, vytoužený Mesiáš, předpovídaný starozákonními proroky, který obětoval svůj život, aby vykoupil hříchy lidstva. Jeho narození v Betlémě je ohlášeno kometou, která k němu a jeho matce Panně Marii dovede tři krále - mudrce z Východu.
    Jako nemluvně je Ježíš s pomocí pěstouna Josefa zachráněn před nástrahami židovského vládce Heroda. Až jako muž veřejně vystoupí a je uznán posledním z proroků Janem Křtitelem za Mesiáše.
    Seskupí okolo sebe první učedníky (apoštoly), prochází s nimi zemi, hlásá svou nauku, určenou pro bědné, a dotvrzuje své poslání zázraky: promění o svatební hostině vodu ve víno, několika rybami a chleby nasytí zástupy, uzdravuje nemocné a křísí mrtvé, jako např. Lazara.
    O velikonocích vítán lidem slavnostně vstoupí do Jeruzaléma. Vládnoucí kněžská kasta je poděšena jeho vlivem a oblibou. Proto si s pomocí zrádného učedníka Jidáše vy nutí na římském místodržiteli Pilátovi souhlas s Kristovou smrtí. Kristus je na potupu jako nepravý mesiáš ukřižován.
    Vstane však po třech dnech z mrtvých, a než vstoupí na nebesa, rozešle své učedníky (apoštoly) do celého světa, aby šířili jeho nauku. Podle ní čeká lidi dodržující jeho přikázání posmrtná blaženost v ráji.
    Starý zákon byl sepsán hebrejsky, ale již ve 3. století př. n. l. byl přeložen do řečtiny. Nový zákon byl sepsán téměř celý řecky.
    Do latiny byla celá bible přeložena okolo r. 400 sv. Jeronýmem. Tento překlad, zvaný vulgáta, je oficiálním zněním bible v římské církvi.
    2. LITERATURA STŘEDOVĚKU A JEJÍ IDEÁLY

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Za počátek středověku je považován pád Západořímské říše roku 476. Tvořící se feudální společnost, již nepotřebovala tradiční vzdělání. Potřebovala ho ale církev a proto se latinská knižní vzdělanost udržovala hlavně v klášterech.
    Zde vznikala především díla s náboženskou tematikou. Byla určena pro církevní život, měla však působit i na vzdělání a výchovu.
    Proto se v nich objevuje obraz světa a člověka ve dvou typických protikladech: na jedné straně v jeho záporných, hříšných rysech a na druhé v ideálech křesťanské dokonalosti, jakou ztělesňuje světec. V něm je zformován a oslaven typ křesťana, jak jej viděl středověk. Vyznačuje se nejen silou víry a oddaností bohu, nýbrž i moudrostí, mravní dokonalostí a odvahou.
    Hlavního literárního vyjádření se dostává této tematice v legendě. Vedle nich vznikaly lyrické písně a modlitby.
    Dokonce se objevily i první stupně náboženského dramatu, vznikajícího nezávisle na antické tradici, neboť základem byly chrámové obřady, zvláště velikonoční a vánoční.
    Typickým okruhem středověké světské literatury jsou skladby, spjaté se životem feudálů. Ústředním hrdinou se v nich stává šlechtic. Její starší fázi reprezentuje hrdinská epika.
    Nejstarším dokladem rozsáhlého eposu je staroanglická skladba zvaná podle hlavního hrdiny BEOWULF. Líčí zápas reka Beowulfa s vodní příšerou Grendelem, pak s Grendelovou matkou a nakonec s drakem střežícím poklad.
    Hrdinská epika je zvláště bohatě dochovaná ve Francii a v Německu. Typem francouzské hrdinské epiky jsou chanson de geste [šanson d žest] - písně o činech.
    Nejznámější je královský cyklus s ústřední postavou Karla Velikého. Sem patří i proslulá PÍSEŇ O ROLANDOVI.
    Roland ztělesňuje postavu statečného bojovníka, který se postaví na odpor přesile Saracénů. Vzal na sebe úkol střežit týl císařova vojska vracejícího se do Francie. Přitom je spolu se svými bojovníky zaskočen, neboť jeho nevlastní otec se zrádně spojil s nepřítelem. Roland má ještě možnost přivolat pomoc. Ale čest bojovníka rozhodne a Roland volí boj, ačkoliv ví, že porážka je nevyhnutelná. On i jeho družina padnou, ale ostatní Karlovo vojsko je zachráněno. Teprve krátce před svou smrtí Roland zatroubí na roh, aby dal znamení císařovu vojsku. Nato umírá a jeho duše vstupuje do ráje. Pomstu vykoná císař se svými věrnými. Potrestá nejen nepřátele, ale i zrádného Rolandova otce.
    Z německých památek je nejznámější PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH. (Nibelungové byli původně trpaslíci ze staroněmeckých pověstí, kteří ochraňovali veliký poklad. Název pozdě ji přešel na rod burgundského krále Gunthera).
    Ústředními postavami díla jsou kralevic Siegfried [zígfríd] a Kriemhilda [krímhilda], sestra burgundského krále Gunthera, kterou získá Siegfried za manželku. Aby si ji získal, musel nejprve osvědčit velkou statečnost. V tom mu pomáhal čarovný plášť a kouzlo nezranitelnosti. Siegfried je však po čase zabit a v druhé části je líčena Krimhildina pomsta, která nakonec zabije Gunthera i Siegfriedova vraha Hagena. Sama však v boji zahyne také.
    Francouzským chanson de geste odpovídají španělské cantares de gesta. Z nich je nejstarší krátká PÍSEŇ O CIDOVI, který se proslavil v bojích s Maury.
    Ze slovanských literatur se do okruhu umělé epiky řadí SLOVO O PLUKU IGOROVĚ. Vypráví o tažení knížete Igora proti Polovcům. Igor, který přecenil síly svých vojsk, byl zajat a vojsko poraženo. Podaří se mu však uprchnout a společně se svými bratry Polovce porazí.
    Od 12. století procházela starší hrdinská epika změnami. Rytířské ideály a životní styl šlechty se proměnily. Ideální typ rytíře v literatuře se vyznačuje nejen odvahou a přednostmi vládce, ale také ochranou bezbranných a úctou k ženám.
    Zvláštního místa se dostalo v rytířské poezii lásce, především jako podnětu pro rozvíjení rytířských ctností. Pro literární zpracování všech těchto ideálů je i nadále charakteristická idealizace, důraz na jednoznačnou dokonalost hrdiny. V šlechtické literatuře tyto vyhraněné ideály ztělesňuje rytířský epos a dvorská lyrika.
    Rytířský epos zčásti navazoval na starší hrdinskou epiku, ale vedle toho přinášel další náměty starověké nebo středověké. Z antických látek patří k nejznámějším příběhy Alexandra Velikého, které jsou přesazeny do středověkých souvislostí.
    Z jiných okruhů byl zvlášť oblíben bretaňský cyklus o osudech hrdinů z kruhu krále Artuše. Sem se začlenila i stará keltská pověst O TRISTANOVI. Vyprávění o lásce Tristana a Isoldy, kteří podlehli účinkům kouzelného nápoje lásky, o jejich osudech a nakonec společné smrti, patří k nejrozšířenějším námětům středověké rytířské epiky.
    Vedle epiky se dostalo v dvorské poezii místa také světské tj. dvorské lyrice. Zvláštní okruh v ní tvoří lyrika milostná. I tady se uplatní idealizace ženy a vztahu k ní. Láska je pojata především jako prostředek k vyjádření abstraktního dvorného uctívání ženy.
    Dvorská lyrika se počala rozvíjet od konce 12. století v jižní Francii, Provenci [provansi], kde ji pěstovali básníci zvaní trubadúři. V Německu pěstovali tento druh poezie dvorští básníci - minnesaengři [minesengři].
    Jiný typ světské literatury, v mnohém výrazně odlišný od tvorby dvorské, se začal rozvíjet ve městech. Rozhodující pro jeho osobitost byl příklon k všedním jevům a společenským nebo osobním problémům. V dílech se neobjevuje idealizace, ale naopak, je zde snaha o kritiku, odhalování rozporů a problémů.
    Víc než v literatuře šlechtické vystupuje v městské literatuře do popředí i zábavnost a komika, která často přechází v ironii, satiru a parodii. Právě zábavnost spojená s komičností byla příčinou širokého ohlasu městské literatury.
    Nejčastějšími tvůrci a šiřiteli této literatury byli studenti a žakéři, kteří v této činnosti nacházeli nejednou zdroj obživy nebo alespoň hmotného přilepšení.
    Oblíbeným žánrem, který spojoval poutavost s výchovnou nebo kritickou tendencí, byla bajka. Bohaté byly ohlasy Ezopových bajek. Spojováním jednotlivých bajek vznikl zvířecí epos, reprezentovaný ve středověké evropské literatuře především francouzským dílem o chytrém lišákovi - ROMÁN O RENARTOVI.
    Velkého ohlasu dosáhlo ve středověku i drama, neboť město bylo zvlášť vhodným prostředím pro divadelní produkci. Náměstí, trhy, prostranství před chrámem i krčma, se staly vyhledávanými místy, kde se scházel velký počet lidí, pro něž bylo divadlo, svou názorností, jedním z nejpůsobivějších uměleckých zážitků.
    3. POČÁTKY LITERATURY NA NAŠEM ÚZEMÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Základy vzdělanosti našich předků byly položeny na Velké Moravě, kam byli na žádost knížete Rastislava z byzantské říše vysláni Konstantin a jeho bratr Metoděj. Na Velkou Moravu přišli roku 863. Vytvořili slovanské písmo - hlaholici a zavedli do písemnictví staroslověnštinu (Jejich žáci později zavedli cyrilici, z které se vyvinula dnešní azbuka, používaná na území Ukrajiny, Ruska a Bulharska).
    Srozumitelnost staroslověnské tvorby však nesmíme přeceňovat. Jistě byl lidu srozumitelný základní slovní fond, ale už sama existence kulturního jazyka nesla s sebou potřebu vyjadřovat některé pojmy, které prostý člověk neznal. Staroslověnská tvorba se však neměla obracet přímo k lidovým masám, ale měla sloužit v první řadě potřebám kněžstva.
    Tuto tvorbu tvořily především texty potřebné pro náboženský život - modlitby, překlady bible a bohoslužebných knih. Už v prvních letech byla překládána i nábožensky vzdělavatelná četba - PATERIK čili Knihy otců. Rovněž vznikaly texty právnické povahy - ZÁKON SUDNYJ LJUDEM a NOMOKÁNON.
    Vznikaly i texty veršované - PROGLAS, předmluva k překladu evangelia, jejímž autorem je patrně sám Konstantin. Jde v podstatě o první lyrickou báseň, která vznikla na našem území. Skladatel zdůrazňuje právo každého člověka na mateřský bohoslužebný jazyk a vyjadřuje vlastně celý kulturní program cyrilometodějství, když ukazuje nezbytnost jisté vzdělanosti pro život člověka.
    Církevní osamostatnění Velké Moravy a úspěchy slovanské mise narazily na prudký odpor bavorských kněží. Došlo k pronásledování staroslověnské liturgie a po Metodějově smrti k vyhnání jeho žáků. Přesto však staroslověnská vzdělanost už zapustila pevné kořeny v Čechách a pronikla i do Polska. Dokladem snah o vyrovnání mezi východní a západní kulturní orientací jsou tzv. KYJEVSKÉ LISTY.
    Vrchol literární činnosti tohoto období představují ŽIVOT KONSTANTINŮV a ŽIVOT METODĚJŮV, dříve označované jako Moravskopanonské legendy. Označení život vystihuje přesněji jejich ráz, než starší označení legendy. Jsou to v podstatě historická vyprávění, zázračný prvek - typický znak legend - je v nich umírněn. Životy jsou zaměřeny na obranu obou bratří a jejich činnosti - i toto obranné zaměření je v rozporu s typickou legendou.
    Po rozpadu Velkomoravské říše se přesunulo těžisko českého státního a kulturní ho vývoje natrvalo do přemyslovských Čech, kde se vytvářel mocný feudální stát. Literárnímu životu tohoto období dával ráz boj mezi literaturou staroslověnskou a latinskou. Písemnictví mělo nadále výlučně kněžský ráz. Na jeho rozvoj působily mimo jiné kláštery, které se staly středisky hospodářského pokroku a kultury. Nejstarší v Čechách vzniklé památky byly staroslověnské a sloužily k oslavě příslušníků vládnoucí přemyslovské dynastie - ŽIVOT SVATÉ LUDMILY, ŽIVOT SVATÉHO VÁCLAVA a KÁNON O SVATÉM VÁCLAVU. Toto oslavování členů panujícího rodu jako světců přispívalo ke sjednocení země.
    Poměrně velmi brzy - asi od poloviny 10. stol. - vznikala pro české kulturní potřeby i literatura latinská. Na její rozvoj značně působila politická situace, která spojovala Čechy se západem. V souvislosti s tím bylo v Praze zřízeno roku 973 biskupství, které mělo latinský ráz a stalo se oporou latinského písemnictví. Pro potřebu duchovních latinského obřadu se opisovala různá latinská díla, potřebná pro bohoslužbu a duchovní život.
    Vznikaly však i původní literární památky. Jsou to legendární vypravování o českých světcích, která - stejně jako obdobné skladby staroslověnské - oslavují vládnoucí rod např. legendy o Ludmile a Václavovi, začínající slovy BYL V ZEMI ČESKÉ (o Ludmile) a KDYŽ SE ŠÍŘILA KŘESŤANSKÁ VÍRA (o Václavovi).
    V této době najdeme dokonce latinské skladby, v nichž objevíme obranu staroslověnské vzdělanosti. Příkladem je známá tzv. KRISTIÁNOVA LEGENDA - ŽIVOT A UTRPENÍ SVATÉHO VÁCLAVA A JEHO BABIČKY, SVATÉ LUDMILY. Ani ona není středověkou legendou v pravém slova smyslu. V podstatě jde o historické vypravování o počátcích křesťanství na Moravě a v Čechách a o našich prvních světcích. Autor hlásá důležitý názor, tradovaný i pozdě ji, že přemyslovský stát je dědicem Velké Moravy. Dílo je po umělecké stránce velmi vyspělé. Autor užívá rozsáhlých souvětí, má velmi bohatý slovník.
    V 11. století se staroslověnská kultura dostávala do stagnace, ale přesto byla stále významným činitelem. Dosvědčuje to tzv. DRUHÁ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SVATÉM VÁCLAVU, jež je přepracováním latinské legendy složené biskupem Gumpoldem. O tom, že se u nás ještě v 11. století užívalo slovanské liturgie, svědčí zlomky modliteb zvané PRAŽSKÉ HLAHOLSKÉ ZLOMKY. V této době vznikají i latinské náboženské a naučné spisy, vynikající vysokou technikou písařskou a iluminační - VYŠEHRADSKÝ KODEX.
    Významné středisko staroslověnské vzdělanosti bylo v Sázavském klášteře (založen 1032), který měl styky s Kyjevskou Rusí. Přesto staroslověnská literární tvorba končí v českých zemích roku 1097, kdy byli natrvalo vypuzeni ze Sázavského kláštera slovanští mniši a byly zničeny i jejich slovanské knihy.
    V počeštěné podobě se nám dochovala krátká píseň HOSPODINE, POMILUJ NY (smiluj se nad námi). Její vznik se klade na přelom 10. a 11. století. Podle staroslověnských slov soudíme, že píseň vznikla staroslověnsky a později byla počeštěna. Druhou nejstarší duchovní písní je SVATÝ VÁCLAVE. Stejně jako předchozí je anonymní a byla složena koncem 12. století. Obě písně se zpívaly při slavnostních a jiných významných příležitostech, jako je korunovace, procesí, před bitvou...
    U vznikající latinské literatury je pozoruhodné to, že v ní proniká zřetel k li du nápadněji, než jak pronikal v rané tvorbě staroslověnské. V 10. století nelze latinskou literaturu považovat za lidu méně srozumitelnou, než byla staroslověnština, protože i když mezi staroslověnským písemnictvím a lidem nestála jazyková bariéra, stála mezi nimi stejně nepřekročitelná přehrada neznalosti písma, a proto vždy musel být mezi psaným textem a lidem vzdělaný prostředník.
    Z žánrů se nadále těší oblibě legendy - jsou psány prózou - latinská legenda VITA MINOR (Menší život) oslavující zakladatele Sázavské ho kláštera sv. Prokopa, objevuje se i legenda veršovaná - O UTRPENÍ SV. VOJTĚCHA. Vznikají kazatelské texty zapsané latinsky, podle nichž se kázalo česky - OPATOVICKÝ HOMILIÁŘ.
    Kosmova KRONIKA ČESKÁ - CHRONIKA BOEMORUM - je nejvýznamnějším literárním dílem z období dočasného vítězství latiny. Kronika líčí české dějiny od stavby věže v Babylonu do Kosmovy současnosti. Kosmas jako odchovanec západní kultury se v kronice nezmiňuje o slovanské liturgii a vzdělanosti. Přejímá však Kristiánovu koncepci, že přemyslovský stát je dědicem Velké Moravy.
    Kosmova kronika má pro naši kulturu obrovský význam nejen jako historický pramen, ale i jako umělecké dílo. Kosmas se projevil jako vynikající vypravěč a znalec literatury, především klasické, prokázal rovněž znalost literární teorie. Má bohatý slovník, své vypravování oživuje různými zábavnými historka mi, citáty z římských klasiků, dialogy. Myslí česky - je to patrno z tzv. bohemik, tj. českých výrazů v latinském textu (jde především o vlastní jména).
    4. LITERATURA NA NAŠEM ÚZEMÍ VE 13. A 14. STOL.

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Hospodářský vzestup českých zemí, který lze sledovat od počátku 13. století, se projevoval ve stále vyšších kulturních nárocích šlechty, s čímž souvisel i rozvoj literatury. Do 1. pol. 13. století spadají počátky tzv. laicizace, kdy se literárního života zúčastňuje šlechta. Vzniká literatura česká, ale též latinská a německá.
    Latinsky se píší legendy - veršovaná o svatém Prokopu VITA MAIOR (Větší život), a prózou psaná ZLATÁ LEGENDA. Rozvíjí se kronikářská tvorba - ZBRASLAVSKÁ KRONIKA.
    Německé písemnictví bylo oblíbeno hlavně na královském dvoře. Jde hlavně o písňovou tvorbu především s milostnými náměty, zpívanou minnesängry.
    V česky psaném písemnictví se udržuje tradice tvorby duchovní, v jejímž rámci vzniká především lyrika. Z tohoto období se dochovaly dvě formálně i myšlenkově náročné a vytříbené skladby - OSTROVSKÁ PÍSEŇ a KUNHUTINA MODLITBA - obě skladby mají reflexivní ráz. Podobně je laděna i skladba SPOR DUŠE S TĚLEM.
    Stěžejním dílem světské epiky je ALEXANDREIS, vzniklá nejspíše kolem roku 1310. Jde o rozsáhlou skladbu, která zpracovává téma, jež bylo ve středověku velmi oblíbené, a nacházíme je takřka ve všech evropských literaturách. Ve skladbě se vypráví o tom, jak si Alexandr, vychovávaný po otcově smrti filozofem Aristotelem pro vladařské křeslo, postupně podrobuje celou řadu zemí v Evropě i Asii. Jeho vítězné tažení končí v Babylónu, kde byl otráven.
    Český básník zaujal k látce osobitý postoj - alexandrovské téma se mu stalo prostředkem k zobrazení soudobých českých poměrů za posledních Přemyslovců, k vyjádření vlastního názoru na situaci. Autor se snaží o aktualizaci alexandrovské látky, čímž nám umožňuje poznat způsob středověkého boje, výzbroj vojska... Snaha aktualizovat jde tak daleko, že v Alexandrově vojsku bojují i čeští rytíři.
    Alexandreida se vyznačuje rovněž vysokou uměleckou hodnotou, přesto však autor nikde nepřekročil míru srozumitelnosti. Alexandreis už na počátku rozvoje naší slovesnosti ukázala vyspělost české literární a jazykové kultury, její schopnost soutěžit s literaturami jiných evropských zemí a vyrovnat se jim.
    KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA, nejstarší známá veršovaná kronikářská skladba psaná česky, vznikla na počátku 2. desetiletí 14. století. Jde o dílo anonymní, řadou his torických omylů přiřčené Dalimilovi. Kronika začíná potopou světa a končí nástupem Jana Lucemburského na český trůn. Pro nejstarší dějiny čerpal Dalimil z Kosmovy kroniky, nacházíme zde i ohlas václavských a ludmilských legend. Pro novější dějiny čerpal ze zpráv svých současníků i z vlastního poznání.
    Silně citově exponovaný vztah k českému národu u něho převažuje nad třídními zájmy, je jednotícím prvkem v hodnocení minulosti a určujícím činitelem pro budoucnost. Je mu bližší český sedlák - "chlap" - než německý šlechtic. Z toho vyrůstá jeho pojetí vlastenectví - má rysy demokratismu. Toto pojetí je výrazně formulováno např. v příběhu O OLDŘICHOVI A BOŽENĚ, ale i na jiných místech.
    Je tu vyslovena filozofie dějin malého národa, kde společenské přehrady mizí při ohrožení existence všech. Jeho myšlenky našly uplatnění i později, především v husitství. Kronika je psána bezrozměrným veršem, jazyk je blízký hovorové řeči, slovník i větná stavba jsou velmi prosté. Nejde však o menší "uměleckost", nýbrž o jiný umělecký záměr.
    Společenský vývoj ve 14. století je ve znamení nástupu lidových vrstev, hlavně městského stavu. Jeho příslušníci začínají pronikat také do literatury, a to nikoli jen jako čtenáři, ale i jako spisovatelé. Na rozdíl od literatury tvořené duchovenstvem nebo příslušníky šlechty si tito autoři všímají všedního života. Hovoříme o demokratizaci písemnictví. Toto období je spjato s osobností Karla IV. Literatura se bohatě obsahově i formálně rozvětvuje, vzniká množství děl psaných latinsky, česky, ale i francouzsky.
    Z latinských děl je třeba připomenout Karlův vlastní životopis VITA CAROLI a jeho LEGENDU O SVATÉM VÁCLAVU. Literatura psaná francouzsky se rozvíjí u královského dvora - jde o milostnou poezii, kterou psal bratr Karla IV. Václav zvaný Český.
    Do české literatury přibyly některé nové žánry. Sílí zřetel k lidovému publiku a prostředí, což se projevuje v dramatických útvarech. Jejich začátky spadají do konce 12. století, kdy se v klášterech začínají dramatizovat oficia - události po Kristově vzkříšení. Mezihry, přednášené česky, nabývaly stále více převahy nad vážnými latinskými texty, takže církev nakonec tyto dramatické výstupy pro jejich převažující komický a lidový charakter vykázala z kostelů do krčem a na volná prostranství.
    Nejstarší formou těchto divadelních představení byly latinsko - české hry, nazývané HRAMI TŘÍ MARIÍ. Velmi vděčným výjevem byl nebiblický námět o mastičkáři, který se v jedné z her o třech Mariích rozrostl v téměř samostatnou hru. Hra podává realistický obraz života středověké chudiny, ale neútočí na společenské poměry. Chce bavit obecenstvo.
    Zřetel k lidovému publiku se uplatňuje i v epických dílech. Nejoblíbenější jsou legendy - LEGENDA O SVATÉM PROKOPU (v pořadí již třetí) a především legenda o svaté Kateřině, nazývaná ŽIVOT SVATÉ KATEŘINY - obě se zakládají na latinských předlohách.
    Do jisté míry stagnuje veršovaná epika světská, dochází jen k přetlumočení německých rytířských eposů, které mají především zábavný ráz - např. VELKÁ RŮŽOVÁ ZAHRADA a velmi oblíbený příběh TRISTRAM A IZALDA. V oblasti světské lyriky můžeme pozorovat námětovou i formální pestrost, nejvíce písní je laděno milostně - z nich formálně nejvyspělejší je ZÁVIŠOVA PÍSEŇ. Z této doby pochází i známá milostná skladba DŘĚVO SE LISTEM ODIEVÁ.
    Osobité místo v lyrice zaujímají skladby satirické - PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY, a kritizující soudobý svět - PÍSEŇ O PRAVDĚ. Z prózy jsou oblíbená vyprávění z rytířského života - ŠTILFRÍD A BRUNCVÍK. Oblíbeny jsou rovněž cestopisy - vyhovující čtenářské zálibě ve fantastických líčeních - MILION MARCA POLA.
    Nejvýznamnějšími památkami této doby jsou skladby tzv. HRADECKÉHO RUKOPISU. DESATERO KÁZANIE BOŽIE je pojato jako kázání kárající hříchy proti jednotlivým přikázáním. Přestupky proti deseti přikázáním jsou podávány formou krátkých satirických povídek. SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH obsahují krátké, ale velmi výstižné obrázky ze života měšťanů. Satiry i Desatero jsou psány živým jazykem, autor používá živé dialogy a obrazy z hovorové řeči. Hradecký rukopis obsahuje také jedinou původní staročeskou bajku - O LIŠCE A DŽBÁNU. Vypravuje, s didaktickým poučením, že i chytrák se někdy spálí - o lišce, která chtěla utopit džbán, ale sama při tom zahynula.
    Realistickým obrazem staročeského života je satirická skladba PODKONÍ A ŽÁK. Autor použil formy sporu, jež byla ve středověké literatuře velmi oblíbená. V krčmě u piva sedí žák a podkoní, který začne vychvalovat svůj stav, čímž žáka pohněvá a vyprovokuje k prudké odpovědi. V hádce, která propukne, vychvalují oba soupeři vlastní povolání a snižují odpůrcovo postavení. Z chvály i hany je však patrná stejná bída obou.
    V závěru 14. století se v literatuře uplatňuje i hlas vysoké šlechty. Ve veršované skladbě NOVÁ RADA, jejímž autorem je Smil Flaška, jsou v alegorické formě vyjádřeny výhrady české šlechty k vládě Václava IV. - zvířata radí na sněmu svému králi lvu.
    5. ČESKÁ LITERATURA ZA REFORMACE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Prohlubující se společenské rozpory na konci 14. stol., vyvolávaly ostrou kritiku, která směřovala hlavně proti církvi, nejsilnější složce feudální společnosti. Zpočátku vycházely snahy o reformu od samotných příslušníků duchovenstva, hlavně od univerzitních mistrů. Pražská univerzita patřila po této stránce k nejpokrokovějším.
    Velký vliv na lidové posluchače měl Jan Milíč z Kroměříže. Obrat v jeho životě nastal poté, co začal v Praze působit rakouský kazatel Konrád Waldhauser, kterého Karel IV. povolal do Prahy. Milíč se tehdy začal věnovat kazatelství a jeho činnost byla ještě účinnější než Waldhauserova, který mluvil převážně na univerzitách, neboť kázal také česky - zvláště v dostele u sv. Jiljí. Snahu o nápravu mravů dokázal také skutkem, když z dobrovolných příspěvků zřídil v Praze dům pro nápravu nevěstek.
    Jeho žákem byl Matěj z Janova. Jeho nejdůležitějším spisem je rozsáhlé latinské dílo PRAVIDLA STARÉHO I NOVÉHO ZÁKONA, které v podstatě předjímá husitství.
    Stoupencem byl Tomáš Štítný ze Štítného, který pocházel ze zchudlé větve zemanského rodu Benešoviců. Hlavním cílem jeho spisů je srozumitelným způsobem poučovat o základních zásadách křesťanského života tak, aby i děti a prostí lidé mohli žít podle Bible. Své náboženské rozpravy spojoval do sborníků. Z těch, které se zachovaly, jsou významné KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH.
    Jeho nejvýznamnější prací jsou ŘEČI BESEDNÍ, ve kterých formou rozhovoru mezi otcem a dětmi vyložil celou křesťanskou věrouku. Spis ŘEČI SVÁTEČNÍ A NEDĚLNÍ přináší výklad evangelií na jednotlivé svátky a neděle v roce. Přibližně v téže době vznikají KNÍŽKY O ŠAŠIECH, kde přirovnává život k šachové hře. Štítný nechce reformovat církev ani společnost, vyvíjí však maximální úsilí, aby lidé žili skutečně křesťansky. Jeho největší význam spočívá v tom, že jako první začal psát česky o otázkách do té doby vyhrazených jen latině.
    Podobného rázu je i rozsáhlá literární činnost Jana Husa, který se narodil kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic. Studoval na pražské univerzitě, kde začal koncem 14. století působit jako učitel. Záhy začal kázat v Betlémské kapli, kde ve svých kázáních navazuje na myšlenky Milíčovy, avšak jako teolog čerpá z anglického reformátora Johna Wycliffa.
    Do veřejného života Hus zasáhl úsilím o vydání Kutnohorského dekretu, který zaručoval českým mistrům na univerzitě tříčtvrtinovou většinu, kterou do té doby měli mistři němečtí. V této době je zvolen rektorem. Husovo viklefství popuzovalo církev stále více, protože jeho betlémská kázání se stávala dostaveníčkem celé Prahy. Proto byl vydán zákaz těchto kázání, byly spáleny Viklefovy spisy a Hus byl uvržen do klatby. Před vynuceným odchodem z Prahy Hus napsal velmi důležité spisy VÝKLAD VIERY, DESATERA A PATEŘE (Otčenáše). Tehdy také vznikla práce, u níž je ovšem Husovo autorství jen pravděpodobné, O PRAVOPISE ČESKÉM, návrh na značné zjednodušení pravopisu.
    Vrcholné české spisy vytvořil Hus za svého pobytu na Kozím hrádku. Zde vznikla díla: KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ, O ŠESTI BLUDECH, O CÍRKVI, DCERKA a zvláště POSTILA. Z českých spisů Husových jsou nejvýznamnější KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ. Hus jimi reaguje na prodej papežských odpustků a ostře tento jev kritizuje. V latinském spise O CÍRKVI vyslovil názor, že papež žijící v hříchu není hlavou církve, dokonce není ani jejím členem, čímž značně otřásl autoritou papeže. Nevelkým spiskem DCERKA, který učí ženy správnému živo tu, rozvíjí dědictví Štítného. Skutečnou pokladnicí Husových myšlenek je jeho POSTILA. Každému výkladu na neděli a svátek předchází český text evangelia.
    Poté Hus odchází na koncil do Kostnice, i když tušil, že se nevrátí. Ihned po vstupu do města byl zatčen a uvězněn. Ani v žaláři neustal Hus v psaní. Zvláště významný je traktát, ve kterém podpořil Jakoubkovu praxi přijímání pod obojí. Ve vězení dokončuje Hus své literární dílo jedinečným způsobem. Vytváří ve svých dopisech nový literární druh: list jako promluvu, poslání. 6. července 1415 byl Hus popraven, ale jeho smrt neznamenala konec jeho učení. I dále pokračovaly boje slovem, a navíc pak brzy i zbraní.
    K Husovým pokračovatelům patří Jeroným Pražský (upálen o rok později), Jakoubek ze Stříbra, Jan Čapek (autor několika písní) nebo radikální kazatel Jan Želivský.
    Zvláštní místo má v husitském hnutí Bible, která byla hlavním zdrojem poznání a oporou husitství. Závažnou úlohu v této době plnila historická díla.
    K nejcennějším patří prozaická HUSITSKÁ KRONIKA Vavřince z Březové, napsaná z propagačních důvodů latinsky. Zpracovává události jak je zažil příslušník měšťanské složky husitského tábora, který se ostře staví proti odpůrcům husitského hnutí, ale rovněž kritizuje radikální názory táboritů. Kronika je nedokončená - autor zřejmě zemřel při jejím psaní, neboť je přerušena v půli věty. Tentýž autor složil, opět latinsky, rozsáhlou historickou báseň PÍSEŇ O VÍTĚZSTVÍ U DOMAŽLIC.
    Nastává prudký rozmach české písně, který je patrný z toho, že již ve 20. letech vznikl celý zpěvník, jehož pozdější opis je znám pod názvem KANCIONÁL JISTEBNICKÝ. Jde o skladby vysoké umělecké hodnoty, básnické i hudební. Přímo symbolem hnutí se stala táborská válečná píseň KTOŽ SÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI (Jan Čapek?). Na straně pražanů měla obdobu v písni POVSTAŇ, POVSTAŇ, VELIKÉ MĚSTO PRAŽSKÉ (Vavřinec z Březové?).
    Z veršovaných skladeb polemického rázu jsou obsahově i umělecky nejvýznamnější skladby dochované v tzv. BUDYŠÍNSKÉM RUKOPISE: ŽALOBA KORUNY ČESKÉ, POROK (domluva, výtka) KORUNY ČESKÉ a HÁDÁNÍ PRAHY S KUTNOU HOROU. Žaloba a Porok popisují situaci za vlády krále Zikmunda a Hádání Prahy obhajuje oblíbenou formou alegorického sporu husitský program. Autorem všech skladeb je s největší pravděpodobností Vavřinec z Březové.
    Hádání má svůj protějšek v rozsáhlé protihusitské básni VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR. K mluvčím nepřátelských stran, katolické zastoupené Václavem a husitské v podobě Tábora, přibyl ještě Havel, který se snaží vytěžit ze situace především vlastní prospěch.
    Mezi světskými autory vyniká Ctibor Tovačovský z Cimburka, autor rozsáhlého alegorického HÁDÁNÍ PRAVDY A LŽI, kde Pravda představuje kališnickou církev a Lež Řím.
    Svérázné formulace se dostává radikálním názorům v díle nejdůslednějšího české ho reformačního myslitele Petra Chelčického. Již počátkem dvacátých let odsoudil v traktátu O TROJÍM LIDU středověké dělení společnosti na tři stavy: kněžský, šlechtický a lid, které bylo uznáváno i husity. V traktátu O BOJI DUCHOVNÍM zavrhl husitské války. Opíral se přitom o biblické přikázání Nezabiješ.
    Titul nejvýznamnějšího z jeho děl, SÍTĚ VÍRY, je obrazný a v alegorickém výkladu pak síť znamená Kristovu církev, kterou protrhly především dvě velryby - císař a papež. Myšlenky Chelčického, jehož hlavní zásadou bylo neodporovat zlému zlým, měly velký ohlas v rodící se jednotě bratrské, kde měl zprvu vliv i jeho odvrat od školské vzdělanosti, ale vývojem brzy došlo ke změnám.
    Doba poděbradská, přináší opětovné oživení vztahů Čech k Evropě, což dokládá rozvoj literatury, která se vázala k diplomatickým cestám poselstev krále Jiřího. Mezi těmito díly proslul DENÍK o cestě, kterou podnikl s velkou družinou šlechtic Lev z Rožmitálu do západní a jižní Evropy. Jeho autorem je Václav Šašek z Bířkova.
    6. EVROPSKÁ RENESANCE A HUMANISMUS

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Od 14. století můžeme sledovat nejprve v Itálii a pak i v dalších zemích, zejména západní Evropy, mohutné kulturní i společenské hnutí, které znamenalo nejen rozmach, ale i převratné proměny v literatuře, umění, vědě, filozofii a životě vůbec.
    Toto hnutí nazýváme renesancí. První průkopníci nového světového názoru - tzv. humanisté - soustavně studovali antiku a snažili se ji tvůrčím způsobem napodobovat. V souvislosti s novými potřebami společnosti se kladly nové nároky na vzdělání a vznikal nový ideál vzdělance. Zatímco ve středověku směřovalo veškeré vzdělání k poznání boha, nyní se soustřeďuje k poznání člověka.
    Převratně zapůsobil knihtisk, který vynalezl Němec Johannes Gutenberg roku 1440. Knihtisk umožnil daleko širším vrstvám přístup k literatuře a ke vzdělání. Pátrání po nových obchodních trzích vedlo mj. k objevům celých nových zemí a kontinentů. V této době se objevují velké osobnosti, zejména italští malíři, architekti, sochaři i vynálezci jako Leonardo da Vinci, Raffael, Michelangelo.
    Badatelé obrátili svůj zrak do vesmíru. Polák Mikuláš Koperník a jeho následovníci, zejména Galileo Galiley, vyvrátili názor, že Země je pevným středem vesmíru.
    Renesance se nevyvíjela v evropských literaturách rovnoměrně. Prvně se objevuje v Itálii a na rozhraní epoch stojí Florenťan Dante Alighieri [aligjéry]. Dante byl horlivým stoupencem florentské republiky, a když se vlády ve městě zmocnili jeho političtí odpůrci, byl Dante až do konce života odsouzen k vyhnanství.
    Tam napsal své nejvýznamnější dílo BOŽSKOU KOMEDII. Tato rozsáhlá epická báseň má tři části zvané Peklo, Očistec a Ráj. Její námět - putování těmito třemi záhrobními říšemi - je zosobněním středověkých představ o světě. Je zde však už cítit renesanční zájem o antiku - peklem a očistcem provází Danta Vergilius, symbol lidského, pozemského vědění. Rozdíl dvou epoch dobře ukazuje na jedné straně Dantův vztah k milence Beatrici [beatríči] a na straně druhé Petrarkův vztah k milence Lauře. Beatrice provádí Danta rájem a je zobrazena vlastně jako anděl, tedy jako nadpozemská bytost.
    Naproti tomu básník Francesco Petrarca, líčí svou Lauru jako konkrétní bytost a v básních, kde vyjádřil svůj vztah k ní - ZPĚVNÍK, vyslovuje své pozemské pocity, od okouzlení až po smutek nad Lauřinou smrtí. Pro svůj postoj k životu a k lásce byl Petrarca napodobován téměř ve všech literaturách a jeho oblíbená forma znělky se stala obecně pěstovanou. Petrarca však proslul i jako humanista a pro svou znalost antické kultury a klasické filozofie bývá často nazýván otcem humanismu.
    Jako produktivní žánr se ukázala kratší prozaická skladba, určená k hlasitému předčítání, tzv. novela. Vytvořil ji Giovanni Boccaccio sbírkou 100 prozaických vypravování - DEKAMERON. Novely jsou vloženy do úst sedmi mladým dámám a třem mladíkům, kteří odešli na venkov, aby se ubránili morové nákaze. Jednotlivé novely jsou zasazeny do společného dějového rámce - vytvářejí rámcovou povídku. Boccaccio též proslul jako učený humanista a životopisec Dantův. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přivedly ke kritice humanismu a k zavržení vlastních uměleckých děl.
    Španělsko se po dobytí Granady, objevení Ameriky, připojení hospodářsky vyvinutého Nizozemska a nástupem Habsburků na trůn, stalo nejmocnějším státem západní Evropy. Souběžný byl i rozvoj literatury a 16. - 17. století se nazývá "zlatým věkem". Rozvíjí se španělská komedia.
    Za tvůrce tohoto dramatu se považuje Lope de Vega, který údajně složil kolem 2000 her, nejednu z nich za pouhý den. K jeho hrám, jimž se někdy říká komedie pláště a dýky, patří např. ZAHRADNÍKŮV PES a VZBOUŘENÍ V BLÁZINCI. Nejlépe se autorovi dařila dramata, k nimž čerpal látku ze španělských národních dějin. Jeho vrcholným dílem je hra FUENTE OVEJUNA [ovechuna] - Ovčí pramen.
    V próze zlatého věku měl vynikající postavení román, což bylo větší epické dílo, psané v domácím (románském) jazyce. Pro další rozvoj evropské prózy byl nejdůležitější pikareskní román, tj. román o darebákovi. Hrdina feudální epiky je nahrazen "nehrdinou", což dává možnost zobrazovat život z hlediska společenských vyvrženců.
    Vrcholným zjevem zlatého věku španělského písemnictví je Miguel de Cervantes Saevedra [migel de servantes sevedra] a jeho román DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA [kychote de la manča]. Román původně vznikal jako satira na rytířské romány a na rytířství. Ukazuje se však, že výstřednost Dona Quijota, jeho bludná cesta za vidinou spravedlnosti, jeho sen o ryzí lásce, jeho nezištnost, jeho tragikomické zápasy, zároveň odhalují výstřednost a nečistotu soudobé skutečnosti.
    Francie - Přechod od středověkého k renesančnímu myšlení a cítění je nejlépe vystižen v lyrické poezii Francois Villona [fransua vijon]. Villon byl několikrát vězněn a jednou dokonce odsouzen k smrti. V očekávání trestu napsal BALADU O OBĚŠENCÍCH, drasticky líčící těla vydaná na pospas větru a klování vran. Popraven nakonec nebyl a trest mu byl změněn ve vyhnanství z Paříže. Villonovo básnické dílo je shrnuto v ODKAZU, vyslovujícím komická přání a odkazy přátelům i nepřátelům a především v ZÁVĚTI.
    Rozkvětu dosáhla renesance ve Francii v 16. století, především v díle Francois Rebelaise [fransua rablé]. Jeho pětidílná epopej v próze GARGANTUA A PANTAGRUEL [gargantya a pantagryel] vyšla z námětu oblíbené lidové četby o životě obrů a využila tohoto motivu k satiře na všechny oblasti současného života.
    V anglické literatuře připravoval renesanci Geoffrey Chaucer [džefri čósr] CANTERBURSKÝMI POVÍDKAMI. Největšího rozkvětu dosáhlo ze všech literárních druhů v renesanční - "alžbětinské" - periodě anglické literatury drama.
    Z celé plejády anglických renesančních dramatiků nejvíce vynikl bouřlivák a volnomyšlenkář Christoper Marlowe [kristofer márlou], který uvedl na scénu Fausta.
    William Shakespeare (1564 - 1616) je obecně pokládán za největšího novodobého dramatika. Jeho dramatická činnost se časově člení na tři období.
    Do prvního - renesančního patří historické hry z anglických dějin - RICHARD III., JINDŘICH IV., JINDŘICH VI., hry s náměty starověkými - JULIUS CAESAR a veselohry - KOMEDIE PLNÁ OMYLŮ, VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ, ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, MNOHO POVYKU PRO NIC, BENÁTSKÝ KUPEC, SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, JAK SE VÁM LÍBÍ a VEČER TŘÍKRÁLOVÝ. Na sklonku tohoto období byla napsána také proslulá tragédie milenecké dvojice, mezi jejíž láskou stojí nepřátelství rodů - ROMEO A JULIE.
    Do druhého období Shakespearovy činnosti spadají jeho nejslavnější tragédie: HAMLET - obraz rozkolísaného renesančního intelektuála, OTHELLO (Černý vojevůdce benátské armády Othello postupně podléhá Jagovu našeptávání i své vlastní živelné povaze a v návalu žárlivosti uškrtí svou ženu Desdemonu. Velikost jeho lásky, i jeho charakteru vůbec, je tímto činem vehnána do tragického rozporu, z něhož uniká sebevraždou. ), MACBETH - nenasytná touha po moci, vedoucí od zločinu ke zločinu a KRÁL LEAR.
    Do třetího období patří pohádkové hry - ZIMNÍ POHÁDKA a BOUŘE.
    7. RENESANCE A HUMANISMUS V ČECHÁCH

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Základy k latinskému písemnictví v humanistickém duchu byly u nás položeny již koncem 60. let 15. století DIALOGEM Jana z Rabštejna. Pozoruhodný je autorův postoj, který staví zájem státu nad náboženské diference a hledá cestu slibující pokojný vývoj v zemi. Tím autor prokázal nestředověký postoj nejen k náboženství, ale k životu vůbec.
    Plněji se ale latinská humanistická tvorba rozvíjela až na sklonku 15. století. Největší spisovatelskou osobností mezi latinsky píšícími humanisty byl prozaik i básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který dosáhl evropské proslulosti. K jeho básním patří satira na mravy ŽALOBA KE SV. VÁCLAVU. K jeho osobním přátelům patřil Jan Šlechta ze Všehrd, jehož filozofické dílo MIKROKOSMOS, je však ztraceno.
    Čeští vzdělanci dosáhli i zahraničního ohlasu, jako Augustin Olomoucký či Zikmund Hrubý z Jelení, který zpracoval LEXICON SYMPHONUS, slovník, ve kterém srovnával podobně znějící slova v různých evropských jazycích.
    Latinské spisy českých humanistů nebyly svým obsahem českému prostředí cizí, přesto bylo vývojově důležitější vytvoření tzv. humanismu národního, tj. měšťanského a psaného česky. Program národního humanismu formuloval Viktorin Kornel ze Všehrd, v předmluvě k překladu KNIH O NAPRAVENÍ PADLÉHO od řeckého patriarchy Jana Zlatoústého. Zde vytyčil požadavek, aby český vzdělanec nepsal latinsky a tím přiléval vodu do cizího moře, ale aby usiloval o rozvoj lidu srozumitelné české literatury. Tím navazoval především na Jana Husa a Proglas.
    Proslul též jako právník - složil právnické dílo O PRÁVIECH, SÚDIECH I DSKÁCH ZEMĚ ČESKÉ KNIHY DEVATERY, ve kterém se snažil v zápase měst se šlechtou podepřít úsilí měšťanstva. Byl však neúspěšný, neboť roku 1500 bylo uzákoněno Vratislavské zřízení, které hájilo zájmy šlechty vůči městům.
    K Všehrdovým pokračovatelům patří Řehoř Hrubý z Jelení, otec Zikmunda Hrubé ho. Jeho nejlepším dílem je NAPOMENUTÍ PRAŽANŮM, určené radě Starého Města v době, kdy byla napjatá situace mezi městy a šlechtou.
    Hynek z Poděbrad, syn krále Jiřího, přeložil 11 novel z Boccacciova DECAMERONU a proslul i jako básník svěží skladbou MÁJOVÝ SEN. Mravoučné rady mívají i satirickou po dobu - např. ve FRANTOVÝCH PRÁVECH, přikazujících pravý opak toho, co se sluší a patří. Z cestopisů lidovým podáním zaujme CESTA Z ČECH DO JERUZALÉMA A EGYPTA od prostého krejčího Martina Kabátníka, který byl Jednotou poslán do Palestiny k Ježíšovu hrobu.
    30. léta 16. - 20. léta 17. století jsou příznačná pro rozkvět měšťanské literatury. Literatura se stále více zaměřuje na životní praxi, ubývá písemnictví uměleckého. Rozvíjí se humanistická tvorba latinská i literatura česká.
    Latinská tvorba se rozvíjela spíše kvantitativně, a to hlavně v souvislosti se školstvím. Nejvýznamnějším autorem té doby je Matouš Kolín z Chotěřiny. Další česká literatura plnila z největší části funkci vzdělavatelskou a šířila poznání ze zeměpisu a z historie.
    Tehdy vznikla proslulá KRONIKA ČESKÁ Václava Hájka z Libočan, která dlouho patřila k oblíbené četbě pro bohatství látky i poutavou formu zpracování. Je to dílo psané s tendencí oslavit šlechtu a katolicismus, z historického hlediska nepřesné, ale vynikající uměním vypravěčským. Výrazně se v ní uplatňovala i nota vlastenecká a zájem o lidové pověsti.
    Významnou osobností této doby je Jan Blahoslav, biskup a písař jednoty bratrské, mnohostranný učenec a umělec. Zabýval se otázkami českého jazyka. Výsledkem jeho úsilí byla GRAMATIKA ČESKÁ, která vykládá o vlastnostech spisovného jazyka, o užívání cizích slov, o nářečích apod. Překládal - např. NOVÝ ZÁKON, na který brzy navázala v jedno tě bratrské skupina autorů, kteří připravili překlad celé bible, známý jako BIBLE KRALICKÁ (vyšla v bratrské tiskárně v Kralicích na jižní Moravě). Kralický překlad patří k vrcholným hodnotám české literatury a jazykovými kvalitami působil na další vývoj českého jazyka a literatury.
    Blahoslav se věnoval i historii jednoty bratrské - AKTA JEDNOTY BRATRSKÉ (8 svazků). Zabýval se problematikou duchovní písně - ŠAMOTULSKÝ KANCIONÁL (z obavy před cenzurou byl tištěn v polských Šamotulech). Hudbou se zabýval i teoreticky - MUSICA. Ve spise FILIPIKA PROTI MISOMUSŮM - (tj. nepřátelům vzdělání)bojoval proti názoru, že vyšší vzdělání je pro křesťana nejen zbytečné, ale dokonce škodlivé.
    Druhá polovina 16. století je nazývána "zlatý věk české literatury" - pokračuje demokratizace kultury a rychle se rozvíjí nauková literatura často evropské úrovně, která se výrazně odděluje od literatury krásné, sice kvantitativně bohaté, ale bez vysoké umělecké hodnoty. Označení zlatý věk je odvozeno z jazykové kvality literatury. Podle hlavního představitele tuto dobu označujeme jako Veleslavínovu.
    Latinská tvorba pozvolna ustupuje do pozadí, vznikají hlavně básně, které píše rektor pražské univerzity Jan Campanus Vodňanský.
    Vědecká literatura se soustřeďuje kolem univerzity, kde se mezi vědci objevily velké osobnosti, zejména v přírodních vědách.
    Připomenout je třeba Tadeáše Hájka z Hájku, který se zasloužil o pokrok v astronomii, byl matematikem a lékařem, pracoval na mapě pražského okolí. Jeho péčí vyšel překlad HERBÁŘE Itala Matthioliho, čímž přispěl k vytvoření české botanické terminologie. V oboru lékařství, ale také ve filozofii vynikl Jan Jessenius (popraven 1621).
    O rozvoj české vzdělanosti se významnou měrou zasloužil Daniel Adam z Veleslavína, zeť Jiřího Melantricha, po němž převzal tiskárnu. Vydal více než 30 spisů. Je autorem KALENDÁŘE HISTORICKÉHO, pod názvem KRONIKY ZEMĚ ČESKÉ vydal dvě starší kronikářská díla a opatřil je vlastní předmluvou.
    Stále trvající zájem o cizí země nachází naplnění v cestopisné literatuře. Významné je dvojdílné PUTOVÁNÍ vysoce vzdělaného příslušníka starého šlechtického rodu Kryštofa Haranta. Je to dílo umělecky kvalitní, svědčící o autorově smyslu pro humor a ironii. Zážitky z cest jsou zachyceny v medailóncích, tvořících někdy celé řetězce.
    Protipólem spisu Harantova jsou PŘÍHODY, které ze své cesty do Konstantinopole napsal Václav Vratislav z Mitrovic. Nejsou zcela původní, převzaté pasáže se střídají se záznamy vlastních zážitků.
    V české poezii zůstává důležitým žánrem duchovní píseň - hlavně pro možnost uplatnit se v širokých vrstvách společnosti. Písně byly pořádány do souborů - kancionálů. Převahu zatím měly písně nekatolické. Šimon Lomnický z Budče se pokusil o sestavení kancionálu katolického a pojmenoval jej PÍSNĚ NOVÉ. Tvořil snadno a rychle, ale většina jeho prací je mělká. Lomnický psal díla didaktická - TOBOLKA ZLATÁ a příležitostná, z nichž je nejcennější POHŘEBNÍ PÍSEŇ O SMRTI PETRA VOKA Z ROŽMBERKA.
    Na okraji "velké" literatury zůstává oblast tzv. lidového čtení, ve kterém se přetiskují stará vyprávění, ale objevují se i nová témata zábavného rázu, s pohádkovými a fantastickými prvky. Patří sem vyprávění o mořském panně MELUZINĚ, o majiteli kouzelného klobouku FORTUNATOVI a o doktoru FAUSTOVI, která náležela k nejoblíbenějším.
    8. BAROKNÍ UMĚNÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Od druhé poloviny 16. století vzniká v Evropě tzv. barok (mohutný), který si nekladl za cíl přesné poznání skutečnosti, ale pro který je typická snaha ohromit.
    Spisovatelé hledali jistotu, obraceli se do věčnosti a k nadpozemským silám. Sna žili se při tom o vystižení atmosféry napětí a vzrušení. Postavili znovu člověka mezi absolutní síly zla a dobra, Satana a Boha, zatracení a vykoupení.
    V architektuře (Jan Allipardi, bratři Dientzenhoferové) převládají mohutné stavby, které mají ohromit svou velikostí a bohatstvím. V malířství (Škréta, Kupecký, Brandl) se objevuje mysticismus, dramatické napětí, naturalistická konkrétnost, citové zabarvení výrazu (smích, pláč), dynamičnost, nadsázka. V sochařství, kde jsou vytvářeny především sochy v určitém duševním stavu, vyniká Matyáš Braun a Ferdinand Brokoff. Nejznámějšími skladateli této doby jsou Bach, Händel a u nás Mysliveček.
    Kořeny nové tvorby tkvěly ve společenské atmosféře 16. a počátku 17. stol. (nebezpečí turecké expanze, třicetiletá válka, stupňování třídních rozporů), kdy člověk přestává věřit ve svůj rozum a schopnosti.
    Ve vývoji našeho písemnictví došlo po bitvě na Bílé hoře k prudkému a násilnému zvratu. Literatura se dostává do rukou protireformace a upadala kvantitativně i kvalitativně. Čtenářstvo česky psané literatury se nápadně zúžilo, protože nekatolíci vyšších vrstev jakožto nositelé povstání, museli emigrovat a úbytek vzdělaného publika pokračoval i poněmčováním měšťanstva. Z česky psané literatury se rychle ztrácela veškerá náročnější tvorba, protože nebylo nikoho, kdo by ji mohl a chtěl podporo vat. Významným mezníkem je vydání Obnoveného zřízení zemského - dědičný nárok Habsburků na český trůn, jediné povolené náboženství katolické a zrovnoprávnění němčiny s češti nou, což v praxi znamenalo vytlačení češtiny z veřejného života.
    V padesátých letech většina obyvatelstva přijala v důsledku drakonických opatření katolictví (často pouze navenek) a ti, kteří odmítli hromadně odcházeli do emigrace. Luteráni utíkali hlavně do Německa, příslušníci jednoty bratrské do Polska. Nejvzdělanější vystěhovalci v Německu se ve své tvorbě snažili obhajovat předbělohorské poměry - Pavel Stránský - O STÁTĚ ČESKÉM a Pavel Skála ze Zhoře - HISTORIE CÍRKEVNÍ. Nejlépe byla organizována bratrská emigrace v Polsku, kde bylo jejím stře diskem Lešno. Zde rozvinul svou činnost Jan Amos Komenský.
    Jan Amos Komenský, zvaný též Comenius, se narodil 28. března 1592 nejspíše v Uherském Brodě. Záhy osiřel a tak se teprve jako šestnáctiletý dostal na bratrskou školu do Přerova. Své vzdělání pak dále rozšířil zahraničními studiemi. Po návratu domů se stal nejprve učitelem na přerovské škole a pak knězem ve Fulneku, kde se i poprvé oženil. Komenský chtěl svým dílem sloužit vzestupu vzdělanosti. Usiloval o to, aby literatura pro lid dosáhla co nejvyšší úrovně. Pomýšlel na vytvoření české vědy a proto uvažoval o velké české encyklopedii, DIVADLO SVĚTA, kterou však nikdy nedokončil. Tento spis měl obsahovat všechny poznatky tehdejšího světa.
    Komenský se rovněž snažil o obrození české poezie - pojednání O POEZII ČESKÉ. Alegoricky vyjádřenou obžalobou feudálního řádu je spisek LISTOVÉ DO NEBE, jehož obsah tvoří pět fiktivních dopisů, které tvoří jakýsi dialog chudých a bohatých s Kristem. Bělohorská bitva r. 1620 rozhodla o osudu celého národa a tím i o Komenském. Bratrští duchovní byli vypovězeni ze země a Komenský se začal skrývat na různých Žerotínových panstvích. Když Komenskému roku 1622 umírá na mor manželka a záhy i oba synkové, zůstává zcela sám a odchází na několik let do východních Čech, kde sklíčen osobním smutkem píše spisek TRUCHLIVÝ.
    Beznadějné osobní postavení i osudy vlasti a jednoty nutily Komenského k zamyšlení nad základními otázkami života. Tak vznikl jeden z jeho největších spisů, LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE. Jako vypravěč v LABYRINTU, vystupuje sám autor, stylizovaný do postavy mladého poutníka, který se vydal do světa, aby si vybral nejvhodnější životní povolání. Jako průvodci se k němu přidají Všezvěd Všudybud, představující lidskou zvídavost a Mámení, symbolizující nedokonalost lidského poznání. Ti mu na nos nasadí brýle Mámení, jimiž vidí všechno 'růžovější'.
    Poutník prochází se svými průvodci městem, symbolizující svět. Do jeho náměstí ústí šest ulic. Každá je obývána po středověkém způsobu příslušníky jednoho zaměstnání. Nad městem se vypíná zámek Moudrosti a hrad Fortuny. Díky špatně nasazeným brýlím však poutník vidí skutečný stav věcí a nedá se přesvědčit ani svést k názoru, že svět je dobrý a dokonalý. V druhé části, RÁJI SRDCE, se Komenský zachraňuje návratem do vlastního srdce, kam jej zavolal sám bůh. Za jedinou možnou blaženost na světě tedy pokládá odevzdanost do boží vůle.
    Komenský uzavírá svůj druhý sňatek a uchyluje se do Podkrkonoší. Vše, co následuje v díle Komenského po napsání Labyrintu, vždy s ním přímo či nepřímo nějak souvisí. Jako by se utvrzoval v Ráji srdce, píše CENTRUM SECURITATIS: STŘED JISTOTY. Spisek má latinský název, ale psán je česky.
    Roku 1628 odchází Komenský s rodinou do Lešna. Tím končí první období jeho živo ta i díla ve vlasti, kterou navždy opouštěl. Komenský se usazuje v polském Lešně, kde byla silná bratrská kolonie. Zde byl začas zvolen biskupem a zároveň písařem jednoty. Pobyt v Lešně několikrát přerušil, když pobýval na území dnešní Anglie, Švédska a Maďarska. V prvních letech pomýšlí na brzký návrat do vlasti, a proto svou činnost zaměřuje k potřebám českého kulturního života. Za tím účelem promýšlí např. reformu školské soustavy. V literární tvorbě je toto druhé období charakterizováno pracemi didaktickými, jakož i díly směřujícími k pansofii - vševědě, protože Komenský zastával názor, že poznání odstraní rozpory mezi lidmi a povede k věčnému míru.
    K didaktickým spisům patří česká DIDAKTIKA, kde vyložil všeobecné zásady vyučování a INFORMATORIUM ŠKOLY MATEŘSKÉ, určené pro předškolní výchovu. Naučný charakter má i sbírka více než 2000 přísloví, MOUDROST STARÝCH ČECHŮ.
    Jelikož nemohl pracovat pro české školy, uchýlil se Komenský k latinské tvorbě, mající širší určení. Velkou péči věnoval především učebnici latiny, BRÁNA JAZYKŮ OTEVŘENÁ, která založila jeho evropskou proslulost.
    Roku 1648 byl podepsán tzv. vestfálský mír mezi Švédy a Habsburky, podle něhož se obnovoval stav, který byl v Evropě 1624, takže česká otázka vůbec nepřišla na pořad.
    Po dvaceti letech je Komenský opět ve stejně tragické situaci: umírá mu manželka, návrat domů je v nedohlednu a církev vzhlíží k nově zvolenému pastýři s otázkou, jak dál. Plodem duševního zápasu této doby je další dílo, ne menší než Labyrint, KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ. Komenský chtěl tímto spiskem, používaje alegorické formy závěti, posílit příslušníky své církve, odsouzené k zániku. Je přesvědčen, že jednota dohrála svou historickou úlohu, ale zároveň pevně věří, že dědicem jejího odkazu (snahy o pravdivé vzdělání) se stane celý český národ.
    Roku 1656 bylo Lešno vypáleno. V troskách zanikla bratrská tiskárna, téměř celý bratrský archív i majetek Komenského. Největší ztrátou bylo zničení rozsáhlého latinsko - českého a česko - latinského slovníku, POKLAD JAZYKA ČESKÉHO, na němž Komenský pracoval více než čtyřicet let. Potřetí v životě je Komenský na pokraji zoufalství, načež se stěhuje na pozvání do Amsterodamu.
    Zde strávil posledních čtrnáct let svého života, z nichž první tři znamenají vyvrcholení jeho literární činnosti. Již za rok vychází první ze čtyř dílů SEBRANÝCH SPISŮ VYCHOVATELSKÝCH, které obsahují například učebnici k vyučování jazyků - NEJNOVĚJŠÍ METODA JAZYKŮ, cyklus školských her - ŠKOLA HROU a další spisky. Obsahují jeho nové vyučovací metody, které rovněž uváděl do praxe. Požaduje, aby základem byla přímá zkušenost, smyslové poznání. Přihlíží i k věkovému stupni a zdůrazňuje jako východisko vyučování v mateřském jazyce a nikoli v tradiční latině. Samostatně vychází učebnice ORBIS PICTUS: SVĚT V OBRAZECH, který měl obrovský úspěch, převyšující i úspěch Brány jazyků. Byla to ve své době geniální pomůcka názorného vyučování cizímu jazyku pomocí obrázků.
    Komenský napsal pro potřebu příslušníků své církve v těchto letech též několik příruček potřebných k náboženskému životu, zejména veliký KANCIONÁL. Rovněž vydal VŠEOBECNOU PORADU O NÁPRAVĚ VĚCÍ LIDSKÝCH. V říjnu 1670 onemocněl a 15. listopadu uprostřed rodiny zemřel. Pohřben byl v kostelíku v Naardenu.
    Národní vzdělanost doma živořila. V rámci rekatolizačních snah se rozvíjí kazatelství, duchovní píseň, legendistika a drama. Omezenou možnost působit mají vlastenecky smýšlející jezuité. (Jezuitský řád byl hlavním představitelem protireformačních sil). Významné místo zde zaujímá Bohuslav Balbín, autor spisu VÝTAH Z DĚJIN ČESKÝCH a známé ROZPRAVY NA OBRANU JAZYKA SLOVANSKÉHO, OBZVLÁŠTĚ ČESKÉHO, vydané až za národního obrození. Napsal rovněž řadu spisů z české historie založených na důkladném a pečlivém studiu historických pramenů - ROZMANITOSTI Z HISTORIE KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO.
    Výrazné osobnosti se objevily v oblasti duchovní poezie, původní i překládané. Adam Michna z Otradovic je autorem zlidovělé vánoční písně CHTÍC, ABY SPAL. Jeho písně, k nimž psal melodii i text, jsou shrnuty do tří souborů: ČESKÁ MARIÁNSKÁ MUZIKA, NOVOROČNÍ MUZIKA a LOUTNA ČESKÁ.
    Jezuita Bedřich Briedel, básník, prozaik a překladatel, je velkým zjevem české barokní literatury. Jeho tvorba má především filozofický a reflexivní ráz. Je autorem meditativní básně CO BŮH? CO ČLOVĚK?, ale i sbírky vánočních písní JESLIČKY, vyjadřující prostý lidský cit.
    Světská poezie zaostává. Jan Václav Rosa napodobuje hlavně galantní poezii francouzskou. Zabýval se rovněž jazykovědou - ČECHOŘEČNOST. Přechodem mezi umělou tvorbou oficiální a lidovou slovesností je pololidová literatura. Zastupují ji krátké frašky, tzv. interludia. Z autorů je více znám jen Václav František Kocmánek, který je patrně autorem i tzv. SELSKÉHO OTČENÁŠE.
    Oficiální ideologie je šířena prostřednictvím kancionálů a z kazatelen. Literární proces se realizuje hlavně v lidovém prostředí. Oblibě se stále těší knížky lidového čtení, novým útvarem je loutkové divadlo, objevuje se lidová hra se zpěvy. Lidový odpor byl posilován emigranty, do Čech byly tajně kolportovány jejich knížky, tzv. špalíčky.
    Značného významu nabývá ústní lidová slovesnost - pohádky a pověsti, např. O BRUNCVÍKOVI, ŽIŽKOVI, BLANICKÝCH RYTÍŘÍCH, O KOZINOVI. Na venkově se uplatňuje lidová píseň, ve městech píseň kramářská, která mnohdy nahrazovala dnešní noviny. Přechod mezi ústní tvorbou a písemnictvím tvoří slovesnost písmáků - např. šafář a ovčák Jiří Volný, nebo milčický rychtář František Vavák.
    9. KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ, PREROMANTISMUS

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Klasicismus je umělecký styl, který se vytvářel ve Francii 17. století, kde tehdy existoval absolutistický stát, a který proti mysticismu baroka a nepřirozenosti preciózního stylu požadoval rozumovou kázeň, krásu spatřoval v pravdě a pravdu v zobrazování "podle přírody". Ovšem chápání "rozumu" a "přírody" bylo abstraktní a často bylo přizpůsobováno potřebám dvorské společnosti. Literatura byla rozdělena na vysokou a nízkou, přísně měly být od sebe odděleny komika a tragičnost. K vysokým žánrům patřila v lyrice óda, ve výpravné poezii epos, v dramatu tragédie.
    Pravidla klasicismu zformuloval Nicholas Boileau [nykola bualó] v básni UMĚNÍ BÁSNICKÉ. Prvním velkým dramatikem klasicismu byl Pierre Corneille [pjer kornej]. Ve svých tragédiích ukazuje konflikt povinnosti a citu, který musí ustoupit - CID. Tvůrcem psychologické tragédie - FAIDRA je Jean Racine [žan rasin].
    Bylo dáno charakterem klasicismu, že životní realitě se nejvíce přiblížily tzv. nižší žánry, které nebyly tak pevně svázány pravidly a v nichž se mohl poměrně dobře projevit širší a kritický pohled na svět. To se týká La Fontaina a především Moliera.
    Básník Jean de La Fontaine [žan d la fontén] nastavil v 12 knihách BAJEK satirické zrcadlo dvorským mravům.
    Největším francouzským dramatikem 17. století a nejvlivnějším evropským veselo herním autorem byl Moliére [molijér]. V aktovce SMĚŠNÉ PRECIÓZKY zparodoval módní afektované mravy a komicky šroubovanou řeč. Ve ŠKOLE ŽEN ukazuje typ ženy, která se na konec dokáže vzepřít muži, který ji považuje za svůj majetek. Pět let sváděl Moliére úporný boj o hru TARTUFFE [tartyf], svou nejodvážnější komedii, zakazovanou a pronásledovanou, kterou musel dvakrát přepracovávat. Hra mířila na církev a špiclovský systém mocných církevních organizací, které pronikaly až do soukromí. V souvislosti s bojem o Tartuffa vznikl i DON JUAN, jehož titulní postavu pojal Moliére jako typ rozmařilého šlechtice, a tragikomicky laděný MISANTROP, poznamenaný rozčarováním nad nespravedlností, povrchností a vypočítavostí vládnoucími u dvora.
    Moliére nemířil svou satirou jen proti aristokratům a církvi, ale i proti rodícím se měšťáckým vztahům. Většinou je jeho útok veden oběma směry. V komedii CHUDÁK MANŽEL se vysmál jak šlechtě prodávající měšťákům své tituly, tak i bohatému měšťanovi, který si myslí, že si za peníze může koupit i cit a lásku dcery ze zchudlé šlechtické rodiny. V LAKOMCI podal obraz lichváře Harpagona, který je ochoten pro peníze obětovat vše, citové vztahy, děti i rodinu. V MĚŠŤÁKU ŠLECHTICEM zesměšňuje měšťáka, který za každou cenu chce napodobit šlechtické mravy. V poslední hře, ZDRAVÝ NEMOCNÝ, chce hypochondr Argan provdat dceru za lékaře, aby měl léčení zdarma.
    18. století bylo ve znamení osvícenství, které navazuje na myšlenky renesance. Rozum již není oporou absolutního systému, ale naopak prostředkem kritiky. Nejproslulejším z osvícenců byl Voltaire [voltér], který byl činný jako historik, filozof, dramatik, básník, publicista a prozaik. Jeho filozofické povídky jsou psány jasným, věcným, kousavě ironickým stylem - CANDIDE [kandýd] a PROSŤÁČEK. Voltaire je též autorem směšnohrdinského eposu PANNA, parodujícího mučednický náboženský mýtus panenství.
    K revolučním závěrům dospívala mladší generace osvícenců, reprezentovaná tzv. encyklopedisty. VELKÁ ENCYKLOPEDIE shrnovala dosavadní vědomosti o světě a pokusila se o jeho první vědecký výklad. Na Encyklopedii se podíleli všichni tehdejší významní učenci a myslitelé. Hlavním redaktorem byl Denis Diderot [deny dydro], který je autorem i několika próz: RAMEAŮV SYNOVEC, JEPTIŠKA a JAKUB FATALISTA.
    Beaumarchais [bómaršé] je autorem komedií LAZEBNÍK SEVILLSKÝ a FIGAROVA SVATBA, které byly později zhudebněny - Rossinim a Mozartem.
    Na osvícenství navazuje preromantismus, který hledá nezkaženého člověka vnitřně čistého a neporušeného. Hlavním představitelem tohoto směru ve Francii byl Jean - Jacques Rousseau [žan žak rusó], který tvrdil, že člověk je od narození dobrý, že však byl zkažen civilizací. Hlásal návrat člověka k přírodě, ve které spatřoval příslib nové svobody člověka. Své představy shrnul do pedagogického románového pojednání EMIL, které bylo jako bezbožné odsouzeno k veřejnému spálení. Společnost kritizuje v ROZPRAVĚ O PŮVODU NEROVNOSTI MEZI LIDMI a ve SPOLEČENSKÉ SMLOUVĚ rozvíjel teorii o státu jako formě do hody mezi lidmi. Jeho NOVÁ HELOIZA je tragický román lásky psaný dopisovou formou.
    Umělecky průbojná byla tvorba Angličana Laurence Sterna, zejména v románě ŽIVOT A NÁZORY PANA TRISTRAMA SHANDYHO.
    Úsilí o vyjádření nových životních pocitů, o postižení obrysů nově se formujícího světa, o pochopení možnosti harmonického vývoje člověka, nalezlo nejvýznamnější umělecký výraz v díle Johanna Wolfganga Goetha. Nevelký román, psaný formou dopisů, UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA, se stal největším literárním úspěchem celého 18. století.
    Životní problematika tehdejšího pokolení mladých spisovatelů, jejichž literární hnutí je označováno jako Sturm und Drang [bouře a vzdor], byla nejlépe vyjádřena v básni PROMÉTHEUS a historickém dramatu GOETZ VON BERLICHINGEN [fec fon]. Díla tohoto období téměř vždy končila porážkou hrdiny, který sice věděl, proti čemu bojuje, neměl však jasnou představu o cílech svého boje.
    V dalším období se v autorových uměleckých záměrech objevovaly nové rysy - snažil se společnost vychovávat a za nejlepší výchovný prostředek pokládal umění podle ne dostižného vzoru antického Řecka - IFIGENIE NA TAURIDĚ, TORQUATO TASSO a tragédie EGMONT. Vědomí o potřebě společenských reforem, podnícené mj. francouzskou revolucí, na lezlo výraz i v jeho výchovném románu VILÉMA MEISTRA LÉTA UČEDNICKÁ. Přesvědčením, že smysl lidského života tkví ve službě celku, vyznívá i Goethova dvoudílná filozofická báseň v dramatické formě - FAUST, jejíž námět volně navazuje na starou pověst, podle níž učený doktor Faust v rouhavé touze po poznání prodal svou duši ďáblu.
    Ideje nové nastupující epochy - především touhy po svobodě - vyjádřil vedle Goetha ve svém díle nejúčinněji Friedrich Schiller. Textem k Beethovenově 9. symfonii se stala jeho óda NA RADOST. Hlavním hrdinou jeho raného dramatu LOUPEŽNÍCI je hraběcí syn, který by intrikami svého bratra připraven o otcovu důvěru, snoubenku i dědická práva a proto se rozhodne pomstít se jako vůdce loupežnické tlupy. Ta se mu však vymkne z rukou a tak požádá chudé, aby ho vydali soudu, a získali tak vypsanou odměnu. Toto dílo se stalo jed ním ze stěžejních ve hnutí Sturm und Drang. Ideje a problémy tohoto hnutí byly zosobněny i v truchlohře FIESKO a v dramatu ÚKLADY A LÁSKA. Ušlechtilí mladí lidé, tragicky hynoucí v mocenských konfliktech, hrají důležitou roli i v jeho pozdějších historických dramatech - DON CARLOS, trilogie VALDŠTEJN - PANNA ORLEÁNSKÁ, MARIE STUARTOVNA, VILÉM TELL.
    V Rusku skládal ódy učenec M. V. Lomonosov. Nejvýraznějším představitelem tehdejší ruské literatury je však A. N. Radiščev, autor cestopisného románu PUTOVÁNÍ Z PETROHRADU DO MOSKVY. I. A. Krylov se proslavil především BAJKAMI, z nichž mnohé zlidověly.
    10. NÁRODNÍ OBROZENÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    V rakouské říši právě vyvrcholil osvícenský absolutismus Marie Terezie a Josefa II. Jejich reformy vytvořily předpoklady pro změny ve střední Evropě. V Čechách a na Moravě se tehdy rozhodovalo, zda jejich území budou i nadále slovanská, anebo poněmčená. Situace česky psané literatury byla v druhé polovině 18. století kritická.
    Tehdy se zdálo, že čeština postupně zanikne, protože nedovedla vyjádřit už ani fakta všedního života. Dobře míněné záměry jazykových brusičů (puristů), kteří navrhovali užívat například slova "jezlín" místo talíř, měly spíše opačné účinky. Přesto se dodnes udržely ně které jejich výrazy - např. mluvnické termíny - pád, příslovce, spojka.
    Za počátek národního obrození můžeme považovat rok 1774, kdy byla založena Královská česká společnost nauk. O rok později Martin Pelcl vydal Balbínovu OBRANU JAZYKA.
    Německy a latinsky psal svá díla i obrozenecký kněz Josef Dobrovský, řečený modrý abbé. V rodině se mluvilo německy a tak se česky naučil až na gymnaziálních studiích v Čechách. Dobrovský hájil zásadu "pravdu, ryzí pravdu", i když se občas dostával do konfliktů s okolím, jako když Rukopis Zelenohorský označil za "podvrženou mazanici". Nevěřil, že se v budoucnosti opět podaří vytvořit vysokou českou kulturu.
    Česky psanou literaturu považoval za prospěšnou pro ty vrstvy, které jiný jazyk neznají a jimž se má v češtině dostat základního vzdělání. Teprve později připouští možnost rozkvětu. Prvořadý úkol viděl v ustálení jazykové normy. Sám ji upevňoval svou PODROBNOU MLUVNICÍ ČESKÉHO JAZYKA a vydáním dvojdílného NĚMECKO - ČESKÉHO SLOVNÍKU. Svými německy psanými DĚJINAMI ČESKÉ ŘEČI A LITERATURY založil naši literární historii. V tomto spise dochází k závěru, že český jazyk dosáhl zatím nejvyšší literární úrovně za veleslavínské epochy a o jazyk literatury této doby opíral i tehdejší jazykovou normu. Jako autor první mluvnice staroslověnštiny, kterou mylně pokládal za společný jazyk všech starých Slovanů, se stal zakladatelem slavistiky.
    Na přelomu 80. a 90. let 18. století založil Václav Matěj Kramerius nakladatelství Česká expedice, kde vycházely staročeské spisy a upravené texty tzv. lidové četby. Především se však stala prvním společenským centrem obrozenecké Prahy.
    Obrozenecký divadelní život organizoval Václav Thám, dramatik vlasteneckého divadla zvaného "Bouda". Šlo o první pražské divadlo, dřevěnou boudu na dnešním Václavském náměstí, ve které se ve stanovených dnech hrálo česky. Thám je autorem mnoha historických a buditelských dramat, většina se jich však do dnešní doby nedochovala.
    Nový stupeň ve vývoji českého básnictví znamená působení vlasteneckého kaplana Antonína Jaroslava Puchmajera, který dokázal shromáždit první novočeskou básnickou družinu a vydat pět almanachů jejich tvorby. Jeho prostřednictvím se v Čechách šířily žánry klasicismu 17. a 18. století, zejména óda, bajka, komická balada, hrdinský a komický epos i popisná lyrika. Sám Puchmajer byl především pisatelem ód a bajek. Sepsal i první gramatiku jazyka cikánského a první výklad o češtině zlodějů.
    Dobrovského žákem byl Josef Jungmann, který považoval za příslušníky národa jen ty, kdo užívají češtiny. Na rozdíl od Dobrovského byl pevně přesvědčen o možnostech znovuzrození češtiny. To prakticky prokazoval svými překlady: z angličtiny přeložil Miltonův Ztracený ráj, z francouzštiny povídku Atala od F. R. Chateaubrianda, z němčiny některé básně Goetha a Schillera. Jestliže měly české překlady rovnocenně tlumočit bohatství citů, představ a myšlenek obsažených v originálech, pak Jungmann musel rozšiřovat slovní zásobu. Kvality jeho překladů znamenaly nástup preromantismu.
    Po roce 1816 se výuka českého jazyka zaváděla i na gymnáziích, což Jungmanna posílilo v úsilí vytvořit jazykově českou vědu. Postupně vydal první učebnici literární teorie SLOVESNOST, první česky psa nou HISTORII LITERATURY ČESKÉ. Vrcholem jeho vědeckého díla je pětidílný SLOVNÍK ČESKO - NĚMECKÝ, který obsahoval 120 000 slov. Až posmrtně byly vydány jeho ZÁPISKY, v nichž se překvapivě prohlašuje za ctitele Voltaira a idejí osvícenství.
    V básnické sféře na sebe upozornili dva Jungmannovi žáci a ctitelé: kněz Antonín Marek a talentovaný básník Milota Zdirad Polák, který vydal skladbu VZNEŠENOST PŘÍRODY a cestopis CESTA DO ITÁLIE.
    Nejvýznamnějším českým dramatikem raných metternichovských let byl Václav Kliment Klicpera, který se ve své tvorbě přizpůsoboval možnostem ochotnických souborů. Největší ohlas měly jeho veselohry, které už zůstaly na repertoáru českého divadla, např. DIVOTVORNÝ KLOBOUK, ROHOVÍN ČTVERROHÝ nebo VESELOHRA NA MOSTĚ.
    Největší událostí v první třetině 19. století bylo však uveřejnění tzv. RUKOPISU KRÁLOVÉDVORSKÉHO a ZELENOHORSKÉHO. V obou případech šlo o padělky, což u RZ rozpoznal už Dobrovský, ale definitivní důkazy o nepravosti rukopisů shromáždila pražská univerzitní věda až v 80. letech 19. století. Jejich tvůrci jsou Václav Hanka a Josef Linda. Z rukopisů přímo nenasytně těžila celá česká kultura 19. století (Mánes, Aleš, Smetana, Myslbek).
    Představitelem slovanské vzájemnosti byl především Jan Kollár, jehož skladba SLÁVY DCERA je heroická oslava slovanské minulosti, v níž spojil historickou úvahu s milostným vyznáním: vytvořil tu učiněný vesmír Slovanstva, přičemž v postavě mystické Míny oslavil svou budoucí ženu, Němku Wilheminu. Jádrem skladby je obraz puto vání po zemích kdysi významných pro dějiny Slovanstva.
    Nesrovnatelně trvalejší ohlas mělo dílo Františka Ladislava Čelakovského, který se věnoval shromažďování lidových písní a vydal SLOVANSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ a sbírku přísloví MUDROSLOVÍ NÁRODA SLOVANSKÉHO V PŘÍSLOVÍCH. Pod bezprostředním dojmem z vítězství ruských vojsk nad Turky se inspiroval ruskou literaturou k epicky koncipované sbírce OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH, parafrázující žánr byliny. Jiný charakter má OHLAS PÍSNÍ ČESKÝCH, v němž převažuje lyrika, epiku tu zastupuje známá balada TOMAN A LESNÍ PANNA.
    V Bratislavě vzniklo přátelství Pavla Josefa Šafaříka a Fr. Palackého. Výsledkem jejich spolupráce byl spis POČÁTKOVÉ ČESKÉHO BÁSNICTVÍ, OBZVLÁŠTĚ PROZÓDIE. Palacký později získal pořádáním veřejné sbírky prostředky, aby se Šafařík mohl usadit v Praze. Zde Šafařík dokončil své hlavní vědecké dílo, česky psané SLOVANSKÉ STAROŽITNOSTI, shrnující nejstarší dějiny slovanských národů do konce 10. století a pro kázal přínos Slovanstva k evropské kultuře. V krušném stáří se pokusil o sebevraždu.
    František Palacký se věnoval především studiu národních dějin. Roku 1827 se bohatě oženil, takže byl prost finančních starostí, které tak často ztěžovaly záměry jeho kolegů. Už roku 1829 vydal soubor kronik STAŘÍ LETOPISOVÉ ČEŠTÍ. Výsledkem dlouholetého studia byly rozsáhlé DĚJINY NÁRODU ČESKÉHO V ČECHÁCH I V MORAVĚ, vyšlé původně německy. Palacký tu pod vlivem RK a RZ idealizuje slovanský dávnověk. Dochází k závěru, že obecným rysem našich dějin je zápas mezi německým a slovanským živlem, nejvýše staví éru husitských válek. Jeho Dějiny jsou vrcholem našeho dějepisectví 19. stol. a měly obrovský vliv nejen na historickou prózu, ale i na celé české myšlení. Do politického života vstoupil až roku 1848 jako stoupenec austroslavismu.
    11. ROMANTISMUS V EVROPSKÉ LITERATUŘE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Na počátku 19. století vzniká v Evropě nový směr - romantismus, jehož hlavními znaky jsou subjektivní přístup autora ke skutečnosti, obdiv k minulosti, láska - často nešťastná. Romantický hrdina je výjimečný člověk, citově založený, neschopný přizpůsobení, často splývá s autorem. Hlavním motivem je střet romantického světa hrdiny a reálného světa společnosti. Východiskem z tohoto rozporu je nejčastěji únik do minulosti, přírody, exotiky nebo fantazie. V hudbě vynikají Schubert, Rossini, Chopin a Beethoven. V malířství Goya, Delacroix a u nás Kosárek.
    George Gordon Byron psal poezii zaměřenou především proti nesvobodě a přetvářce. Jeho největším dílem je autobiografický epos CHILD HAROLDOVA POUŤ, kde hrdina opouští pohodlí domova a vydává se na cestu po Evropě. Jeho hrdina se stal typem bojovníka proti tyranii, který však zůstává osamocen. Předváděl je v četných romantických básnických povídkách - GIAUR [džaur], KORZÁR, LARA nebo v dramatické básni KAIN. Mezi romantické hrdiny zařadil i DONA JUANA.
    Básník a prozaik Percy Bysshe Shelly [persi biš šeli] tvořil především lyriku, a to milostnou, přírodní a sociální. Jeho básnickou tragédií CENCI [čenči] prosvítá nenávist k násilí. V dramatu ODPOUTANÝ PROMÉTHEUS se proměňuje stará antická báje v burcující proroctví nutného pádu tyranů a konečného osvobození lidstva. Tento postoj hrdého vzdoru proti osudu a moci se stal příznačným rysem titanismu.
    Zakladatelem historického románu je Walter Scott, k jehož dílu patří veršovaný lyrický příběh PANNA JEZERNÍ a romány WAWERLEY, IVANHOE - rytířská tématika, doba vlády Richarda III. a KENILWORTH - dějiny Anglie a Skotska.
    Představitelem romantismu ve Francii je Victor Hugo [ygo], který napsal drama CROMWELL, třídílný epický cyklus LEGENDA VĚKŮ - vývoj lidstva, román BÍDNÍCI - o uprchlíkovi z galejí, který se stane váženým občanem, DĚLNÍCI MOŘE - o námořnících a rybářích, historický román CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI a román DEVADESÁT TŘI - období fr. revoluce.
    Za svého života se uznání nedočkal Stendhal, který napsal romány KARTOUZA PARMSKÁ a ČERVENÝ A ČERNÝ - o člověku, který chce vyniknout za každou cenu, a tak volí cestu přetvářky a vypočítavosti. Je však obviněn z vraždy a nakonec odsouzen ke smrti. Odmítne přijmout milost od společnosti, kterou pohrdá a mlád hyne pod gilotinou.
    V Rusku vyniká Alexandr Sergejevič Puškin, k jehož romantickým dílům patří poemy, které napsal pod vlivem G. G. Byrona - KAVKAZSKÝ ZAJATEC a CIKÁNI.
    Nejvýznamnějším představitelem ruského romantismu se stal Michail Jurievič Lermontov, jehož dílo, i přes jeho krátký život (zemřel v souboji), je velmi bohaté. Pro své svobodomyslné názory byl dvakrát vypovězen na Kavkaz (poprvé za báseň SMRT BÁSNÍKA). Jeho nejvýznamnější díla jsou poéma DÉMON (Démon zavržený Bohem, přichází na zem a zde se zamiluje do pozemské dívky Tamary. Svou láskou jí však zabíjí a tak znovu prohrává odvěký boj s Bohem), filozofické drama MAŠKARÁDA - kníže Arbenin uvěří pomluvám o nevěře ženy a otráví ji a román HRDINA NAŠÍ DOBY.
    V Polsku se romantismus ztotožňoval s polským národním osudem, se ztrátou samostatnosti. Nejvýznamnějším z polským romantiků je Adam Mickiewicz. Napsal DZIADY [džady], básnickou povídku KONRÁD WALLENROD - o Litevci, který získá důvěru nepřátel a tak může mstít svůj národ a epos PAN TADEÁŠ, ve kterém oslavuje život v Litvě.
    Nejznámějším maďarským romantikem je Sandor Petöfi a jeho PÍSEŇ NÁRODA.
    12. ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Přesto, že byl u nás romantismus často považován za národní věci nikterak nesloužící, nacházíme ve 30. letech básníka, Karla Hynka Máchu, který ve své poezii našel odvahu, a podíval se střízlivýma očima na skutečnou situaci člověka své doby.
    Jeho mimořádné nadání mu umožňovalo ve vlastní tvorbě uplatnit poznatky filozofické (Kant) i rozsáhlou četbu cizích spisovatelů (Goethe, Shakespeare, Byron, Scott, Mickiewicz).
    Zdrojem bohatých zážitků mu bylo cestování. Podnikal dlouhé pěší túry - lákaly ho zejména zříceniny osamělých hradů. Jeho nejdelší cesta vedla přes Rakousko a Alpy do Itálie. Své zážitky zpracoval v DENÍKU NA CESTĚ DO ITÁLIE.
    Také Máchova historická próza KŘIVOKLAD, první díl zamýšlené tetralogie KAT (VALDEK, VYŠEHRAD, KARLŮV TEJN) z doby Václava IV., je v podstatě promítnutím autorova subjektu do historických dějů a postav.
    Tehdy se začínají postupně koncentrovat Máchovy filozofické otázky do základní ho rozporu snu a skutečnosti. Tento rozpor nabývá u Máchy osobité povahy, utvářené jednak společenskou atmosférou tehdejšího stadia národního obrození, jednak intimním vztahem k Lori a postupným zráním básníkova talentu. Svědčí o tom např. básně BUDOUCÍ VLAST, TĚŽKOMYSLNOST, NOC, próza POUŤ KRKONOŠSKÁ, a potom prózy zamýšleného cyklu OBRAZY ZE ŽIVOTA MÉHO, z nichž byly realizovány jen dvě, VEČER NA BEZDĚZU, s ohlasem cestovních dojmů, a MÁRINKA, která se svou kompozicí podobá opeře.
    V posledních dvou letech Máchova života jeho tvorba myšlenkově i umělecky dozrává třemi lyrickoepickými skladbami byronského typu. Je to veršovaný MNICH, próza CIKÁNI a báseň MÁJ. Tragický pocit marnosti života, dominující v Mnichovi, je detailněji propracován v Cikánech. V utrpení mladého cikána (jehož slovní portrét je někdy považován za Máchův autoportrét) se jako v ohnisku soustřeďuje tragika všech ostatních postav. Objevují se zde také zážitky z cest po vlasti a Itálii.
    V Máji subjektivnost dostoupila svého vrcholu, básník se ztotožňuje s hlavním hrdinou Vilémem. Děj je podle autorova svědectví záležitostí druhořadou, hlavní jsou úvahy o propastnosti mezi touhou po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku fyzické existence. Podobně jako Márinka má i Máj podobu hudebně dramatické skladby.
    Přemíra subjektivity však způsobila nepochopení díla. Kritikové přitom Máchovi nevytýkali nedostatek uměleckého talentu, ale nevlastenecké, cizokrajné zaměření Má je. Mácha totiž žil a myslel již v evropských Čechách, zatímco jeho odpůrci stále ještě v umělé české Evropě. Nikoli náhodou se pouze slovenská a německá kritika o Máji rozepisovala s uznáním, což ovšem autorovi ve vlasteneckých kruzích nikterak neprospělo.
    Tehdy dokončuje právnická studia, myslí na uspořádání svého vztahu k Lori. Získává místo advokátního praktikanta. Po narození dítěte mělo dojít konečně k sňatku, avšak v plánovaný den svatby byl Mácha pohřben. Zemřel na cholerínu 6. 11. 1836 v Litoměřicích. Jeho syn skonal nedlouho potom.
    Máj kategoricky odsoudil i Máchův vrstevník Josef Kajetán Tyl, který dokonce v povídce ROZERVANEC vylíčil Máchova romantického hrdinu jako karikaturní společenský typ, znevažující české národní snažení.
    On sám podřizoval svou tvorbu potřebám současnosti, psal vlastenecké povídky se soudobou i historickou problematikou, zabýval se v nich mírou národní oběti i důležitostí lásky k národu. Za prózu POSLEDNÍ ČECH obdržel cenu Matice české a s podporou mecenášů začal jako náš první literát vydávat své Sebrané spisy. Dostal se však do sporu s mladým novinářem K. H. Borovským, který mu vytýkal účelovou romantickou sentimentalitu (zkreslování současné situace, snaha o získání šlechty, ale i umělecké nedostatky).
    Těžiště Tylovy literární tvorby je v divadelních hrách, které lze podle námětů rozdělit do tří skupin: na dramatické báchorky, historické hry a dramata ze současnosti.
    Dramatické báchorky přes svou pohádkovost promlouvají k palčivým otázkám tehdejší doby (Nejznámější je STRAKONICKÝ DUDÁK - polopohádkový příběh o našem člověku v cizině, JIŘÍKOVO VIDĚNÍ, TVRDOHLAVÁ ŽENA, LESNÍ PANNA). K historickým hrám patří KRVAVÝ SOUD ANEB KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘI, JAN HUS, ŽIŽKA Z TROCNOVA, shakespearovské drama KRVAVÉ KŘTINY ČILI DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ. Mezi činohry ze současného života patří PANÍ MARJÁNKA, MATKA PLUKU, PRAŽSKÝ FLAMENDR, PALIČOVA DCERA, BANKROTÁŘ, CHUDÝ KEJKLÍŘ.
    Samostatné místo v Tylově divadelní tvorbě má pražská lokální fraška FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÝ HNĚV A ŽÁDNÁ RVAČKA, hra se zpěvy, k nimž nápěv složil František Škroup. K je jí popularitě přispěla skutečnost, že se v ní zpívala píseň KDE DOMOV MŮJ, která se později stala národní hymnou.
    K Máchově generaci patří i Karel Jaromír Erben. Jestliže se však Tyl neustále pohyboval ve středu veškerého dění, Erben nevystupoval z ústraní a počínal si jako věrný stoupenec Palackého.
    Také on brojil proti údajnému pesimismu Máchova Máje a svou ranou skladbu ZÁHOŘOVO LOŽE napsal jako přímou polemiku s Májem. Rodák z Podkrkonoší se zejména věnoval národopisu a vydávání staročeských literárních památek. Nejprve uveřejnil tři svazky PÍSNÍ NÁRODNÍCH V ČECHÁCH, později publikoval STO PROSTONÁRODNÍCH POHÁDEK A POVĚSTÍ SLOVANSKÝCH V NÁŘEČÍCH PŮVODNÍCH, přičemž se inspiroval pojetím bratří Grimmů. Za jeho života bohužel nevyšel soubor ČESKÉ POHÁDKY (Zlatovláska, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy Děda Vševěda).
    Jediná Erbenova básnická kniha, soubor baladických básní KYTICE (Kytice, Poklad, Polednice, Štědrý den, Vodník), se ihned po vydání stala klasickým dílem české ho písemnictví a od té doby vyšla ještě nesčíslněkrát.
    Erben se tu představuje jako pokračovatel Čelakovského, odmítal však ohlasovou metodu: hledal obecný smysl každé lidové pověsti. Soustřeďoval se přitom zejména na problém osudové viny, vyvěrající z porušení základních lidských vztahů, takže se postavy Kytice romanticky nebouří proti svému údělu, ale s pokorou ho přijímají jako nevyhnutelný fakt.
    K Máchově generaci náleželi i další literáti, někteří se však prosadili až dlouho po smrti autora Máje. Příkladem je plodný spisovatel dramatického a tragického osudu Karel Sabina, z jehož obsáhlého díla stojí za zmínku aspoň novela OŽIVENÉ HROBY - výjevy z olomoucké věznice, jakož i libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. Sabina byl řadu let žalářován - a pět let před svým skonem byl naopak usvědčen coby policejní konfident a označen za "zrádce národa".
    Z dalších autorů je z básníků možno připomenout Boleslava Jablonského - PÍSNĚ MILOSTI, Josefa Langra - ČESKÉ KRAKOVÁČKY, Václava Nebeského - PŘEDCHŮDCI a z prozaiků F. J. Rubeše - PUTOVÁNÍ ZA NOVELOU.
    13. REALISMUS V EVROPSKÉM UMĚNÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Počátky realismu spadají do první poloviny 19. století, kdy dochází k velkému rozvoji vědy a průmyslu. V této době měl realismus absolutní nadvládu nad ostatními směry. Ani romantismus, který se v této době také rozmáhal, ho nemohl zastínit.
    Realismus požadoval, aby se umění odvrátilo od romantických snů ke skutečnosti, aby bez přikrašlování zobrazovalo život současného člověka, zejména nižších vrstev společnosti, a ztvárňovalo každodenní tematiku.
    Hlavním hrdinou byl typický jednotlivec. V díle byl popisován jeho charakter, který se stále vyvíjí a proměňuje. Největšího úspěchu dosáhl kritický realismus, který poukazoval na morální a společenský úpadek šlechty a buržoazie.
    V Anglii se realismus začal projevovat již od 17. století v dílech Daniela Defoa - ROBINSON CRUSOE a Jonathana Swifta - GULLIVEROVY CESTY. Avšak typický kritický realismus se rozmohl v Anglii až ve druhé třetině 19. století.
    Nejznámějším autorem této doby byl v Anglii Charles Dickens. Ve svých dílech zobrazuje své nešťastné dětství - popisuje příběhy nešťastných dětí bez domova. Jeho nejznámějším dílem je bezpochyby OLIVER TWIST. V tomto díle popisuje osudy Olivera Twista, který ztrácí rodinu a díky svému staršímu bratrovi se dostává mezi zločince. Na konec však vše dopadne dobře a Oliver se dostává do dobré rodiny. Další díla z Dickensovy tvorby jsou: DAVID COPPERFIELD, který má dosti podobný děj s Oliverem Twistem, MALÁ DORRITKA a KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU - humorné líčení Anglie.
    Převážně společenské satiry psal William Makepeace Thackeray, jehož díla jsou plná výsměchu a ironie - KNIHA O SNOBECH - kritika všemožného šplhounství a kariérismu. Je ho největším dílem je román TRH MARNOSTI - pravdivý obraz Anglie 19. století. Znovu se zde objevuje kritika vztahů, podřízených honbě za penězi, postavením a ukojením ctižádosti. Mistrem ženských postav byl pesimista Thomas Hardy, k jehož dílům patří NEBLAHÝ JUDA a TESS D'URBEVILLES - otřesný příběh svedené dívky, která se shodou okolností stala vražedkyní, ale navzdory všemu zůstala mravně čistá a nevinná. Její poprava je dílem zvůle a přetvářky ctihodné společnosti.
    I ve Francii se realismus v 19. století hodně rozmohl. Dokladem toho jsou světová díla od vynikajících francouzských autorů.
    Velice známý autor této doby je Honoré de Balzac. Během svého života zamýšlel napsat velký románový cyklus LIDSKÁ KOMEDIE, ve kterém chtěl popsat společnost konce 18. a začátku 19. století. Bohužel toto bezesporu velkolepé dílo nedokončil. Ústřední trilogii cyklu tvoří OTEC GORIOT - příběh otce, který vše, co má, dává svým dcerám, které ho potom, když potřebuje pomoc již neznají a otec Goriot umírá opuštěn, LESK A BÍDA KURTIZÁN - spojení nejvyšších společenských špiček se zločinem a ZTRACENÉ ILUZE.
    Gustave Flaubert ve svých dílech prováděl sondy do lidského nitra a zobrazoval vášně a city. K nejlepším realistickým dílům vůbec patří - PANÍ BOVARYOVÁ - Ema Bovaryová, vychovaná v mládí v klášteře, sní o velkém, vzrušujícím životě. Musí však žít ve všedním světě plném malosti, hlouposti i pokrytectví. Ani manželství s jednoduchým venkovským lékařem ji nemůže uspokojit. Romantické sny ji vhánějí do vzpoury, vedou ji do milostných dobrodružství i neuvážených finančních operací a dluhů, a nakonec ústí do deziluze a bezvýchodné situace, kterou řeší sebevraždou. Jeho dalšími díly jsou CITOVÁ VÝCHOVA - zklamání mužského hrdiny a historický román z Kartága SALAMBO.
    Významným představitelem naturalismu (člověk je omezen na svou biologickou postatu) je poslední ze slavných osobností francouzského realismu - Emil Zola. Je tvůrcem rozsáhlého dvacetisvazkového románového cyklu ROUGON - MACQUARTOVÉ. K nejznámějším románům cyklu patří určitě NANA, kde popisuje příběh prostitutky, která díky tomuto "povolá ní" pronikne až do nejvyšších společenských vrstev, ZABIJÁK, příběh z pařížské krčmy, kde hlavními postavami jsou dělníci, GERMINAL, opět popisuje příběh dělníků a LIDSKÁ BESTIE, příběh ze železničního prostředí.
    Zakladatelem ruského realismu je N. V. Gogol. Životu na rodné ukrajinské vesnici věnoval své první dvě povídkové knihy VEČERY NA SAMOTĚ U DIKAŇKY a MIRGOROD. Groteskní pohled spojený se satirou obsahují PETROHRADSKÉ POVÍDKY. Světovou proslulost zajistila Gogolovi komedie REVIZOR - hrdina je omylem považovaný za inspektora, čehož dovede dokonale využít k vlastnímu prospěchu a román MRTVÉ DUŠE - Čičikov projíždí Ruskem a skupuje "mrtvé duše" zemřelých nebo zmizelých nevolníků, aby mu jejich vlastnictví dopomohlo k různým spekulacím. Na těchto cestách poznává otřesné typy venkovských statkářů. V tom to díle chtěl pokračovat 2. částí, kde chtěl vylíčit "nádhernou krásu ruské duše", ale pod vlivem choroby ho několik dní před smrtí spálil.
    Některá díla A. S. Puškina jsou na hranici realismu a romantismu - EVŽEN ONĚGIN, který představuje jednu z nejvýraznějších postav zbytečných lidí, shakespearovská tragédie BORIS GODUNOV, poémy POLTAVA a MĚDĚNÝ JEZDEC a historický román KAPITÁNSKÁ DCERKA. Zcela realistické jsou jeho prózy - BĚLKINOVY POVÍDKY a PIKOVÁ DÁMA.
    V ruském realismu se prosadil I. V. Turgeněv. Jeho cyklus povídek LOVCOVY ZÁPISKY je otřesným svědectvím o statkářské omezenosti a krutosti, zároveň však i líčením krás ruské krajiny. Titulní hrdina románu RUDIN patří mezi tzv. zbytečné lidi, jejichž označení je odvozeno od Turgeněvovy novely DENÍK ZBYTEČNÉHO ČLOVĚKA. Konflikt mezi starou a novou generací líčí romány PŘEDVEČER a OTCOVÉ A DĚTI. K jeho dalším dílům patří ŠLECHTICKÉ SÍDLO, román DÝM a milostné povídky o lásce - JARNÍ VODY a PRVNÍ LÁSKA.
    Dalším ruským realistou je L. N. Tolstoj. Mezi jeho první práce patří autobiografická trilogie DĚTSTVÍ - CHLAPECTVÍ - JINOŠSTVÍ a SEVASTOPOLSKÉ POVÍDKY - vzpomínky na Krymskou válku. Jeho nejvýraznějším dílem je VOJNA A MÍR, příběh z doby napoleonských válek. Z dalších děl si připomeňme díla jako jsou ANNA KARENINOVÁ, příběh vdané ženy, která se zamiluje do cizího muže. Tento příběh končí sebevraždou. Třetím jeho velkým románem je VZKŘÍŠENÍ.
    Dalším světoznámým ruským realistou je F. M. Dostojevský. Formou dopisů je napsána jeho prvotina - román o lidech z periferie CHUDÍ LIDÉ. O Sankt - Petěrburgu píše v románě BÍLÉ NOCI. Zážitky z vězení, kde čekal na popravu za vlastizradu (trest mu byl těsně před vykonáním zmírněn na vyhnanství na Sibiř), sepsal v ZÁPISCÍCH Z MRTVÉHO DOMU a PONÍŽENÝCH A URAŽENÝCH. Dále píše BRATRY KARAMAZOVY - syn zabíjí svého otce - opilce. Tento příběh opět končí sebevraždou. Psychologický román ZLOČIN A TREST se zabývá otázkou na právo člověka zabít. Z jeho dalších děl je možno připomenout ještě romány IDIOT, VÝROSTEK, BĚSY, DVOJNÍK a HRÁČ.
    Z polské produkce tohoto období je nejznámějším spisovatelem H. Sienkiewicz, který napsal díla KŘIŽÁCI, OHNĚM A MEČEM, QUO VADIS - historické dílo, vyprávějící o pro následování křesťanů v Římě a PAN WOLODYJOWSKI, ve kterém líčí boj proti kozákům.
    14. REALISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Naším nejvýraznějším novinářem 19. století je Karel Havlíček, který se podle svého rodiště podepisoval též Borovský. Při pobytu v Moskvě, kde přijal místo vychovatele v šlechtické rodině, byl dokonale vyléčen z domácích iluzí o slovanském bratrství a panslavismu. O svém rozčarování podal svědectví v nedokončeném cyklu črt OBRAZY Z RUS - v první české veřejné kritice ruského carského systému.
    Po návratu do vlasti psal epigramy, v nichž tepal zlořády a nedostatky české společnosti a rakouského mocnářství a rovněž založil Národní noviny. Nakonec byl zatčen a internován v tyrolském Brixenu. Právě v Tyrolích Karel Havlíček vytvořil svá vrcholná díla: v TYROLSKÝCH ELEGIÍCH popsal příběh své nedobrovolné cesty do Brixenu jako komickou historku, sběhnuvší se jaksi laskavým vládním nedopatřením. Snad ještě v Rusku začal psát KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA, v němž zesměšnil absolutismus. Konečně v KRÁLI LÁVROVI, laděném poněkud humorněji, parafrázoval irskou pohádku s pradávným motivem krále s oslíma ušima. Když se po třech letech směl vrátit do Čech, zemřel v Praze na tuberkulózu velmi opuštěn.
    Jeho vrstevnice Božena Němcová (dívčím jménem Barbora Panklová) se narodila ve Vídni. Mládí prožila v Ratibořicích, kde byli její rodiče zaměstnáni u vévodkyně Zaháňské. V dětství na ni silně zapůsobila výchova babičky Magdalény Novotné. V sedmnácti letech se provdala za úředníka Josefa Němce, o patnáct let staršího. Velký vliv na ni měl styk s předními představiteli české kultury v Praze (Havlíček, Čelakovský, Erben, J. E. Purkyně, Nebeský, Světlá, Kráľ). Její první díla jsou sebrané NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI a SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI. Ve své povídkové tvorbě zachytila život českého venkova a pod nemalým vlivem romantických knih George Sandové vyhledávala příklady "dobrého člověka", přičemž nejraději volila ženské hrdinky. Nejprve vznikly povídky BARUŠKA, ROZÁRKA, KARLA, DIVÁ BÁRA. Ve své venkovské idylické próze BABIČKA, jíž dala podtitul "obrazy z venkovského života", očima dorůstajícího děvčete vylíčila životní filozofii a osudy ideální, starosvětské vesnické ženy. Dále následovaly povídky V ZÁMKU A V PODZÁMČÍ, CHUDÍ LIDÉ, DOBRÝ ČLOVĚK a novela POHORSKÁ VESNICE, ve kterém lidumilná šlechta s porozuměním pečuje o své poddané.
    Po skonu Němcové a Havlíčka se začínají objevovat názory popírající národní specifikum literární tvorby. Toto přesvědčení sdílela skupina českých literátů, která vystoupila na veřejnost v květnu 1858 na stránkách almanachu Máj.
    Mezi přispěvateli almanachu byla i Karolína Světlá (vl. jm. Johanna Rottová, sestra Sofie Podlipské), dcera známého pražského obchodníka. Svůj pseudonym si zvolila podle vsi Světlá pod Ještědem, do níž situovala řadu svých próz. V cyklu tzv. ještědských románů navázala na tvorbu své přítelkyně B. Němcové. Jak ve VESNICKÉM ROMÁNU, KŘÍŽI U POTOKA i KANTŮRČICI je osou vyprávění historie idealizované venkovské ženy, zpravidla dosahující morálního vítězství nad lidskou nepravostí. Psala však i o atmosféře pražské společnosti - ČERNÝ PETŘÍČEK a nemálo též přispěla k rozvoji emancipace.
    Agilním souputníkem májovců byl i Jakub Arbes, který byl často vězněn, ale i vězeňských pobytů využíval k literární činnosti - k psaní tzv. romanet: tento termín vymyslel Neruda pro románový útvar menšího rozsahu s úvahami sociálními a filozofickými. Jde o krátkou, dramatickou prózu, s výrazným závěrem, která často obsahu je tajemné jevy. Ve všech romanetech Arbes píše o Praze: ĎÁBEL NA SKŘIPCI, SVATÝ XAVERIUS, NEWTONŮV MOZEK. K jeho románům patří KANDIDÁTI EXISTENCE - o utopickém socialismu a nedokončení ŠTRAJCHPUDLÍCI - o počátcích sociálního hnutí v továrnách.
    Nejvýznamnější postavou družiny májové a české literatury druhé pol. 19. století byl Jan Neruda. K jeho prozaickým dílům patří TRHANI - studie o životě dělníků stavících železnici a ARABESKY, které obsahují drobné povídky a fejetony ze všedního života (BYL DAREBÁKEM). Rozsáhlými cestami poznal řadu světových zemí - své zážitky líčí v cestopisech PAŘÍŽSKÉ OBRÁZKY a OBRAZY Z CIZINY. Světoznámé jsou POVÍDKY MALOSTRANSKÉ, soubor 13 pražských mikropříběhů (HASTRMAN, U TŘÍ LILIÍ, FIGURKY, PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU, DOKTOR KAZISVĚT), situovaných do času autorova dětství a dospívání.
    Významným představitelem venkovské prózy je Karel Václav Rais, který se nejprve zaměřil na střetání starobylého života na vesnicích s životem nové generace. Dokladem toho je kniha povídek VÝMINKÁŘI, dále HORSKÉ KOŘENY, RODIČE A DĚTI a POTMĚCHUŤ. K jeho románům patří KALIBŮV ZLOČIN - tragédie oklamaného sedláka, který těžkou krizi řeší vraždou, ZAPADLÍ VLASTENCI a jeho nejvyzrálejší román o faráři na vsi ZÁPAD. Významným dramatem této doby je MARYŠA, klasické dílo o nerovném manželství, vzniklé ve spolupráci bratří Viléma a Aloise Mrštíků.
    Z poloněmecké rodiny pocházela Teréza Nováková. V MALOMĚSTSKÉM ROMÁNU, kde popi suje osudy Havlíčkovy dcery, je patrná emancipační tendence, čímž navazuje na svou učitelku K. Světlou. Daleko nejvýznamnějším dílem Novákové je pětice románů z východních Čech (JAN JÍLEK, JIŘÍ ŠMATLÁN, NA LIBROVĚ GRUNTĚ, DĚTI ČISTÉHO ŽIVÉHO, DRAŠAR).
    Otcem Ivana Olbrachta je Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman. Ve Staškově próze se od začátku projevuje smysl pro charakteristiku lidových podkrkonošských postav, nejvýrazněji projevený v románu NEDOKONČENÝ OBRAZ. Vrcholem jeho tvorby jsou BLOUZNIVCI NAŠICH HOR, zobrazující spiritismus na vesnicích. Komunismus propaguje v románu O ŠEVCI MATOUŠOVI. Rovněž se věnuje sociální otázce - V TEMNÝCH VÍRECH, NA ROZHRANÍ.
    Zakladatelem časopisu Švanda dudák je Ignát Herrmann, k jehož nejzdařilejším pracím patří román U SNĚDENÉHO KRÁMU, o kupci, donuceném k sebevraždě. Oblíben byl humorný román OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA a pokračování TCHÁN KONDELÍK A ZEŤ VEJVARA.
    Svatopluk Čech psal "broučkiády", zpodobňují kriticky pražského maloměšťáka - PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE a NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ. Kromě nich je známá povídka JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA. Nejvýraznějším představitelem českého naturalismu je Karel Matěj Čapek Chod k jehož dílům patří KAŠPAR LÉN MSTITEL, TURBINA, JINDROVÉ a ANTONÍN VONDREJC.
    Tvůrcem české historické beletrie je Alois Jirásek. Jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do tří okruhů - husitství (MEZI PROUDY, PROTI VŠEM, BRATRSTVO, HUSITSKÝ KRÁL), období po Bílé hoře (PSOHLAVCI, SKALÁCI, TEMNO, SOUSEDÉ) a národní obrození (F. L. VĚK, U NÁS). Neobyčejné popularity dosáhl knihami pro mládež - Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA a STARÉ POVĚSTI ČESKÉ. Koncem života psal rovněž dramata - VOJNARKA, LUCERNA, PAN JOHANES, JAN ŽIŽKA, JAN HUS, M. D. RETTIGOVÁ.
    Zikmund Winter, jehož dílo stojí neprávem ve stínu díla Jiráskova, se zaměřil výhradně na 16. - 17. století. K jeho dílům patří povídky KRÁTKÝ JEHO SVĚT, ROZINA SEBRANEC, PANEČNICE a román MISTR KAMPANUS.
    15. ČESKÁ POEZIE 2. POLOVINY 19. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    V 50. letech 19. století v období tzv. Bachova absolutismu, dochází k pronásledování vlastenců a ostré cenzuře - za 11 let vyšly jen 2 české knihy (Babička a Kytice).
    Po porážce Rakouska s Itálií a odstoupení Bacha, dochází ke kulturní a společenské obrodě. Vznikají spolky Hlahol a Sokol, noviny a časopisy - Národní listy, Čas, Lumír, Květy. Postupně se vyvíjejí politické strany - staročeši, mladočeši, soc. demokrati.
    Začínají se objevovat názory popírající národní specifikum literární tvorby, již moderní doba prý stírá jako beznadějný anachronismus. Toto přesvědčení sdílela skupina českých literátů, která vystoupila na veřejnost v květnu 1858 na stránkách almanachu Máj. Jejich mluvčími byli Vítězslav Hálek a Jan Neruda.
    Do almanachu sice přispěli i starší autoři (Sabina), evidentně však šlo o manifest literární generace, která se přihlásila k Máchovu odkazu a obdivovala jeho cit pro rozpor mezi vznešenými ideály a nemožností uskutečnit je v pozemském životě.
    K májovcům se kromě organizátorů (redaktorem Máje byl novinář Josef Barák ) hlásil i básník, autor 60 sbírek, Adolf Heyduk, jehož nejlepší díla (CIMBÁL A HUSLE, V ZÁTIŠÍ, LESNÍ KVÍTÍ) vyšla v 80. letech, prozaička Karolína Světlá, Jakub Arbes a lyrik Rudolf Mayer (V POLEDNE).
    Za představitele nové české literatury byl tehdy jednoznačně pokládán Vítězslav Hálek. Přelom 50. a 60. let ho zastihl v optimální pohodě: vydal svou nejznámější sbírku lyrických básní VEČERNÍ PÍSNĚ. Představu života, který je v dokonalém souladu s řády přírody, vyslovil ve sbírce V PŘÍRODĚ.
    Začal psát o středočeské vesnici - povídka MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA a epické básně POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE i s pražskou tématikou - POLDÍK RUMAŘ, zaskvěl se i hojně hraným dramatem ZÁVIŠ Z FALKENŠTEJNA, napsaným pro slavnostní otevření Prozatímního divadla.
    Napsal rovněž román s autobiografickými prvky KOMEDIANT. Hálek byl rovněž redaktorem Národních listů. V 90. letech jeho dílo ostře kritizoval J. S. Machar.
    Nejvýznamnější postavou družiny májové a české literatury druhé poloviny 19. století byl však literát, který se ještě víc než Hálek a Arbes upsal novinařině: Jan Neruda.
    Jeho prvotinou je sbírka veršů HŘBITOVNÍ KVÍTÍ. Deset let poté vydal další sbírku KNIHY VERŠŮ, která je v mnohém kvalitnější. Největší odezvu si získaly jeho PÍSNĚ KOSMICKÉ a BALADY A ROMANCE, v nichž hledal co nejpotřebnější a nejdůvěrnější postoj novodobého člověka k dynamickému světu, zároveň však do sbírky zařadil i ohlasy staropražských legend, lidových pověr i historických látek.
    Nejsubjektivnější Nerudovou sbírkou, poslední, kterou vydal za svého života, jsou PROSTÉ MOTIVY. Nerudovy básně z pozůstalosti vydal pod názvem ZPĚVY PÁTEČNÍ Jaroslav Vrchlický. Většina zde uveřejněných básní vyslovuje tragiku českých dějin, ale i pevné odhodlání pokračovat v boji za národní svobodu.
    V 70. a 80. letech se objevuje nová generace básníků. V literárních kruzích i nadále přetrvává spor, zda má být umělec národní či evropsky zaměřený. Tribunou těch, co usilovali o navázání aspoň základního kulturního kontaktu s ostatním světem se stal časopis Lumír.
    Nejmladším ze slavných lumírovců byl jejich básnický epik Julius Zeyer. Napsal historický román z ruských dějin ONDŘEJ ČERNYŠEV a román z idealizovaného prostředí rytířské Francie ROMÁN O VĚRNÉM PŘÁTELSTVÍ AMISE A AMILA. Známá je jeho scénická po hádka RADÚZ A MAHULENA, vyvrcholením jeho tvorby jsou pozdní romány JAN MARIA PLOJHAR, DŮM "U TONOUCÍ HVĚZDY" a TŘI LEGENDY O KRUCIFIXU. Z jeho epických básní je nejznámější cyklus VYŠEHRAD a KAROLÍNSKÁ EPOPEJA.
    Takřka současně se Zeyerem debutoval Josef Václav Sládek. Dva roky působil v Americe jako soukromý učitel. Tato doba se odráží v jeho sbírce JISKRY NA MOŘI (báseň NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Často bývá nazýván "básníkem českých rolníků" - sbírky SVĚTLOU STOPOU a NA PRAHU RÁJE. Psal rovněž pro děti - ZLATÝ MÁJ, ZVONY A ZVONKY. Jeho nejzralejší mi sbírkami reflexivní lyriky jsou SELSKÉ PÍSNĚ a ČESKÉ ZNĚLKY. Poslední léta života se věnoval překladatelství a mj. mu vděčíme za přetlumočení 33 dramat W. Shakespeara.
    Obrovský přínos pro českou kulturu představovalo dílo Jaroslava Vrchlického (vl. jménem Emil Frída), který debutoval v 22 letech sbírkou Z HLUBIN, celkem vydal 270 knih a do české literatury uvedl sonet.
    Významnou složku Vrchlického poezie tvoří milostná lyrika, poprvé zastoupená v EKLOGÁCH A PÍSNÍCH a pokračující ve sbírkách POUTÍ K ELDORÁDU a CO ŽIVOT DAL.
    Jeho epické dílo obsahuje volně komponovaný cyklus "epopeje lidstva". Nejznámější z něj jsou sbírky: DUCH A SVĚT, MYTHY I a II, ZLOMKY EPOPEJE a NOVÉ ZLOMKY EPOPEJE. Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, neboť i jeho rodinný život procházel krizí - OKNA V BOUŘI, PÍSNĚ POUTNÍKA.
    Bohatá, avšak méně významná je jeho tvorba dramatická. Umělecky dostoupil nejvýš trilogií z řecké mytologie HIPPODAMIE. Velké popularity dosáhla veselohra NOC NA KARLŠTEJNĚ.
    Významná byla jeho překladatelská činnost - přeložil asi 80 knih (Dante, Petrarca, Hugo, Goethe, Byron, Mickiewicz) a nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně.
    Národně orientovaní literáti, zvláště ti, kdo byli spjati s almanachem Ruch, vydaným na počest položení základního kamene Národního divadla, se nazývali ruchovci.
    K nim patřil Čech "jménem i srdcem" - Svatopluk Čech. Existenci mu zajišťovalo vydávání populárního měsíčníku Květy. Debutoval v almanachu Ruch. Psal básně vlastenecké (HUSITA NA BALTU, ADAMITÉ), alegorické (SLÁVIE, EVROPA), o českém venkovu (LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ, VE STÍNU LÍPY), satirické (HANUMAN, PRAVDA) a lyrické (JITŘNÍ PÍSNĚ, PÍSNĚ OTROKA - 24 vydání během 2 let).
    K ruchovcům patřila rovněž Eliška Krásnohorská. K jejím nejlepším dílům patří sbírka ZE ŠUMAVY. Psala rovněž libreta k operám Bedřicha Smetany (Hubička, Čertova stěna).
    16. 90. LÉTA A JEJICH KLÍČOVÝ VÝZNAM

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Modernou bývají nazývány umělecké směry konce 19. stol. Prvním tímto směrem byl impresionismus, který vznikl v Paříži. Nejprve se objevoval pouze v malířství, kde se malíři snažili novými způsoby zachytit bezprostřední dojem a pocit, náladu člověka. Zakladatelem tohoto směru byl Monet obrazem IMPRESE, u nás se objevuje v díle A. Slavíčka.
    Dekadence - úpadek, pesimismus, ve verších zhnusení ze života.
    Symbolismus - těžko srozumitelný, přenáší význam z jedné věci na druhou. Snažil se osobní prožitky vyjadřovat pomocí symbolů a tím dráždit k větší obrazotvornosti.
    Nejvýznamnější představitelé těchto nových básnických směrů se objevili především ve Francii. Bývají označováni jako "prokletí básníci". Bouří se proti společnosti, snaží se hledat krásné i v nehezkých věcech. Jejich dílo nebylo pochopeno.
    Za jejich předchůdce jsou považováni Poe a Whitman. Americký prozaik (zakladatel detektivky) a básník Edgar Allan Poe [edgr elen pou], v poezii vyjadřoval především úzkost a hrůzu z života a smrti. Napsal 38 básní, z nichž nejlepší je HAVRAN. Tuto báseň psal nejspíše odzadu - pokud vytvořil lepší odstavec než byl ten následující, tak ho zahodil, protože poslední část básně musela být nejlepší. Z prózy jsou známy VRAŽDA V ULICI MORGUE, ZLATÝ SKARABEUS a JÁMA A KYVADLO.
    Největším severoamerickým básníkem 19. století je Walt Withman [vólt vitmen], který psal především přírodní a společenskou lyriku. Jeho sbírka STÉBLA TRÁVY šokovala čtenáře, a byla označena za barbarskou a chvástavou (báseň ZPĚV O MNĚ).
    Svým životem i tvorbou se Charles Baudelaire [bódler] vymykal běžným zvyklostem. Odmítal společenské názory, žil jako bohém v Paříži. Otiskoval výtvarnou a literární kritiku, překládal. Jeho nejvýznamnější a nejznámější sbírkou jsou KVĚTY ZLA - krásu hledá v krutosti, nudě a smrti (báseň ZDECHLINA).
    Podobným životem jako Baudelaire žil i Paul Verlaine. Sbírka ROMANCE BEZE SLOV vyniká zachycením jeho pocitů a nálad. Největší proslulosti dosáhl Jean Arthur Rimbaud. Jeho básně se vyznačovaly lehkostí a fantazií - SPÁČ V ÚVALU. Sbírka OPILÝ KORÁB zachycuje snový obraz bouřlivé plavby a zároveň jde o metaforu básníka jako lodi, který divoce brázdí životem a poezií.
    Naše literární tvorba dosáhla evropské úrovně a mohla se postavit jako rovnocenný partner vedle vyspělých západních literatur. Důležité je rovněž neuznání RK a RZ, na čemž měli hlavní podíl - J. Gebauer, Goll, T. G. Masaryk, Vašek.
    Mladá generace se však dostává do srážek s představiteli soudobé politiky - roku 1893 došlo k jejímu potlačení při procesu s tzv. Omladinou. Roku 1895 došlo k sjednocení mladé generace, která vyznávala moderní pojetí literatury - spolek Česká moderna. Tento spolek vytvořil Manifest České moderny, který byl dílem Machara a Šaldy, podepsali ho Březina, Sova a Vilém Mrštík. Sdružení se sice brzy rozpadlo, ale k trvalým výsledkům zápasů moderny patřilo to, že se literatura začala vnitřně diferencovat a začaly se vyhraňovat nové literární směry.
    Úloha toho, kdo první rouhačsky vysloví zdrcující soud nad současnou společností, nad dosavadní vlastenecky a mravně výchovnou koncepcí literatury, kdo se tedy stane mluvčím nastupující generace, připadla Josefu Svatoplukovi Macharovi. Pozornost vzbudil už prvotinou CONFITEOR (Vyznávám se), v níž vyslovil své pochybnosti o dobových národních a společenských ideálech. Poté píše sbírku politické satiry TRISTUM VINDOBONA (Žalozpěvy z Vídně). Kritický tón převažoval i v další básníkově tvorbě - ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE - o postavení ženy ve veřejném i soukromém životě a veršovaný román o historii prostitutky MAGDALÉNA.
    V rozsáhlém cyklu SVĚDOMÍM VĚKŮ chtěl, podobně jako Vrchlický, vylíčit historii lidstva od nejstarších dob až do přítomnosti. Cyklus začíná zamyšlením nad dějinami a zneužitím křesťanského náboženství ve sbírce GOLGATA, dále pak oslavuje antiku ve sbírce V ZÁŘI HELÉNSKÉHO SLUNCE. Z prózy jsou nejlepší jeho vzpomínkové KONFESE LITERÁTA.
    Antonín Sova v první fázi své tvorby píše hlavně přírodní lyriku - KVĚTY INTIMNÍCH NÁLAD, Z MÉHO KRAJE, SOUCIT A VZDOR. Mezník v jeho tvorbě představuje lyrická kniha ZLOMENÉ DUŠE - nastupuje druhá fáze jeho tvorby, kdy vyjadřuje složité stavy a procesy svého nitra. Sovova poezie se potom stává ještě útočnější - VYBOUŘENÉ SMUTKY.
    Sovův symbolismus, který je stále úzce spjat s konkrétní realitou okolního světa, se dále rozvíjí ve sbírce JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME, zejména v oddíle ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ. Současně se vyvíjí i jeho poezie intimní, která je poznamenána jeho rozchodem se ženou (našla si přítele a Sovu opustila) - LYRIKA LÁSKY A ŽIVOTA - vrchol Sovovy milostné lyriky a sbírka ZÁPASY A OSUDY. Vlastenecká lyrika nachází svou dominantu ve ZPĚVECH DOMOVA.
    Epochálním básníkem evropského významu byl Otokar Březina (vlastním jménem Václav Jebavý), který postupně učil v Jinošově, Nové Říši a Jaroměřicích.
    První Březinovy básně i prózy se neliší od dobového konvenčního realismu. Opravdový básník se zrodil náhle a pro veřejnost překvapivě až roku 1895. Smrt rodičů, pocit nenaplněného milostného štěstí a nespokojenost způsobily v básníkově životě obrat.
    První sbírka TAJEMNÉ DÁLKY obsahuje již všechny znaky Březinova básnického umě ní: bohatou metaforu, odvážné symbolické obrazy, vyjadřující básníkův v podstatě negativní poměr k světu. Jediné východisko nalézá v umění, které je mu náhražkou života. Druhá sbírka SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ zesiluje myšlenky první knihy.
    Vyvrcholení, a zároveň začátek jistého odvratu od pesimismu a negace, znamenají VĚTRY OD PÓLŮ. Sbírka STAVITELÉ CHRÁMU pokračuje a zesiluje příklon ke kladným životním hodnotám a poslední sbírka RUCE je vyvrcholením básníkovy idealistické filozofie.
    K této skupině patřil i předčasně zesnulý Karel Hlaváček (zemřel na TBC ve 24 letech). Po raných sokolských verších vydal sbírky POZDĚ K RÁNU - symbolická, snová, neskutečná krajina, melancholie, smutek, ŽALMY - volný verš a především MSTIVOU KANTILÉNU, v níž se už blíží březinovskému typu poezie.
    Největší kritickou osobností v české literatuře od 90. let byl František Xaver Šalda, který se ke kritice dostal vlastně náhodou: otiskl povídku ANALÝZA a musel ji hájit proti útokům recenzentů, načež vznikla slavná stať SYSTETISM V MODERNÍM UMĚNÍ.
    Od roku 1928 až do smrti vydával vlastní časopis ŠALDŮV ZÁPISNÍK, který vyplňoval jen vlastními pracemi. Prvním jeho zásadním dílem jsou BOJE O ZÍTŘEK - soubor statí vztahujících se k stěžejním otázkám umění.
    Kniha esejů DUŠE A DÍLO obsahuje literární portréty českých i zahraničních autorů. O meziválečné české literatuře píše ve statích O NEJMLADŠÍ POEZII ČESKÉ. Jeho próza a dramata jsou sice myšlenkově zajímavá, ale umělecky jen průměrná - ZÁSTUPOVÉ.
    17. GENERACE BUŘIČŮ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    V literárním životě na počátku století nevznikl žádný teoretický manifest nějakého nového uměleckého směru jako v 90. letech. A tak jedinou skupinou na počátku století, která prokazovala jistý společný názor na život, byla anarchistická skupina kolem Stanislava Kostky Neumanna a jeho Nového kultu.
    Sjednocujícími faktory skupiny byl stejný věk, u některých stejné prostředí gymnaziálních studií (v Ml. Boleslavi se poznali Mahen, Těsnohlídek, Gellner a Mach), život v Praze soustředěný v Neumannově olšanské vile a politická revoluční aktivita.
    Nová byla u této skupiny už samotná koncepce tvorby jako výrazu prožitého živo ta a osobního vztahu ke světu. To bylo v protikladu ke generaci předcházející a znamenalo to splynutí literatury se životem a zároveň její zlidovění.
    Také v milostných a manželských vztazích tito básníci kriticky sledují sociální aspekt. I láska se podle nich proměnila ve zboží, které se dá koupit. Ale právě v lásce se člověk - jedinec - může osvobodit. Odtud vyznávali anarchistickou teorii "volné lásky".
    Nejtrvalejší stopu v literární tvorbě zanechala v anarchistickém hnutí protiválečná propaganda a právě v tomto žánru politické satiry se také tato mladá tvorba nejvíc sbližovala s lidovým čtenářem.
    Anarchistický živel vnesl do světa těchto rebelantů Stanislav Kostka Neumann, syn zámožného pražského advokáta a organizátor českého anarchismu.
    Jeho básnické počátky souvisely s účastí v procesu s tzv. Omladinou. První sbírka NEMESIS, BONORUM CUSTOS (Spravedlnost, ochránkyně dobrých) vznikla ve vězení, do něhož byl při procesu odsouzen. Zpočátku byla jeho tvorba na rozhraní dekadence a anarchismu - JSEM APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ..., SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI, APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ. Symbolem po zemského života, činorodosti a revolty se mu stal satan. Sbírka SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍ CÍCH má ještě symbolistický ráz, avšak vyslovuje již protidekadentní ideál silného a zdravého života.
    Léta na přelomu obou století jsou příznačná básníkovým příklonem k anarchismu. Pro anarchistické hnutí vydával vlastní časopis NOVÝ KULT, kolem něhož seskupoval básníky - anarchisty (Mahen, Šrámek, Toman, Gellner). Když se anarchistické hnutí rozpadalo, zastavil vydávání Nového kultu a odešel z Prahy na Moravu.
    Zde období anarchismu vystřídalo období osobní pohody a důvěrného splynutí s přírodou - ČESKÉ ZPĚVY, KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ, která tvoří vrchol jeho tvorby v oblasti přírodní lyriky. Reakcí na soudobou techniku jsou NOVÉ ZPĚVY.
    Neumann se také podstatně podílel na organizování levé kulturní fronty a formulování programu proletářské literatury. Jejím uměleckým vyjádřením se staly RUDÉ ZPĚVY. Poslední dvě sbírky BEZEDNÝ ROK a ZAMOŘENÁ LÉTA, obsahují verše vzniklé v době okupace, vyzývající k odporu proti okupantům.
    Neumannovi a jeho anarchistickému přátelskému kruhu byl zvlášť blízký František Gellner. První básnická sbírka PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA provokovala svým cynickým výsměchem světu i sobě, cynickým gestem odhalujícím sexuální podstatu lásky, svou věcností, svou odvahou pojmenovat pravým jménem i to, co bylo dosud v české poezii tabu. Rovněž RADOSTI ŽIVOTA byly ironickou kritikou světa a upřímnou sebeanalýzou. Jeho produkce je výrazně antiliterární - používá písňových forem - lidové písně, šansonů, vyhledává noční podniky, jeho jazyk se blíží hovorovému, používá vulgární slova...
    Sobotecký rodák Fráňa Šrámek se také nejprve hlásil k anarchistům, potom však přeladil na protimilitaristickou notu a za báseň PÍŠOU MI PSANÍ si pobyl i v kriminále. Později se čím dál víc zaměřoval na smyslové básnictví, na vylíčení milostných prožitků, které mu bylo rubem ohrožení života válkou. Ze sbírek jsou nejznámější ŽIVOTA BÍDO, PŘEC TĚ MÁM RÁD, MODRÝ A RUDÝ - protiválečné, modrý - voják, rudý - anarchismus, SPLAV - vyvrcholení ranné poezie, přírodní výjevy splývají s nadčasovými vidinami ženství, NOVÉ BÁSNĚ, JEŠTĚ ZNÍ, RÁNY RŮŽE - po 2. světové válce. Z prózy je významný soubor povídek PRVNÍCH JEDENADVACET - kritika maloměšťáctví. Velkou odezvu měl jeho generační román mládí STŘÍBRNÝ VÍTR. Životní zklamání se objevuje v románech KŘIŽOVATKY a TĚLO. Po válce vytvořil drama MĚSÍC NAD ŘEKOU.
    Karel Toman byl stále nespokojený a nezakotvený - vystřídal několik zaměstnání. Jeho první básně, narozdíl od jeho vrstevníků, mají výrazný osobní rys a ne projevují snahu po větší objektivitě - POHÁDKY KRVE. Ve sbírce TORZO ŽIVOTA je pak centrem Tomanova zájmu rozpornost milostného citu. MELANCHOLICKÁ POUŤ nám představuje Tomana - nepokojného tuláka. SLUNEČNÍ HODINY znamenají obrat v Tomanově poezii. Prožitek i výraz se zklidňují, tulák se pozvolna ztrácí. To že neustále myslí na svou zemi dokazuje sbírka MĚSÍCE, obsahující 12 básní. Rozpory poválečného světa se promítly do sbírek HLAS TICHA a STOLETÝ KALENDÁŘ.
    Raná tvorba Viktora Dyka je nesena duchem dekadentního časopisu Moderní revue, avšak hned od počátku má dvojí typický rys: skepsi spojenou s útočnou ironií.
    Tato poezie je uložena ve sbírkách A PORTA INFERI (Od brány pekla), SÍLA ŽIVOTA a MARNOSTI. První desetiletí nového století přineslo několik Dykových básnických knih, v nichž je patrná krystalizace jeho básnického talentu v příležitostné politické lyrice - SATIRY A SARKASMY a POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE.
    Objevují se u něj tendence k epickému vyjádření - MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ - romantický příběh s motivem lásky a zrady, obměňujícím máchovský námět. Válečná básnická tetralogie LEHKÉ A TĚŽKÉ KROKY, ANEBO, OKNO a POSLEDNÍ ROK obsahuje vlastenecky vyhrocenou poezii. Jeho nacionalismus v poválečné tvorbě se až nebezpečně blíží německému antisemitismu v meziválečném období - DOMY. Poslední Dykova lyrická kniha DEVÁTÁ VLNA uzavírá kruh návratem k intimním veršům blízkých lidové písni, s předtuchou blízkého konce života.
    Z Dykovy prózy je nejvýznamnější novela KRYSAŘ - námětem je německá legenda, pomocí níž vyslovil odpor k malosti a bezpáteřnosti v tehdejší společnosti. Krysař za pomoci píšťalky zbaví město krys, ale pak se setká s měšťany, kteří jsou lakomí a nedají mu sjednanou odměnu. Krysař nakonec tedy zavede pomocí téže píšťalky všechny obyvatele města do blízké propasti. Z jeho nepříliš přesvědčivých románů je známý KONEC HACKENSCHMIDŮV, z dramat ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA.
    Svéráznou paralelu k bojovnému umění J. S. Machara tvoří básně Petra Bezruče, autora jediné knihy - SLEZSKÝCH PÍSNÍ - o bídě a chudobě slezského lidu. Obsahují balady - MARYČKA MAGDÓNOVA, POLE NA HORÁCH, KANTOR HALFAR, básně - OSTRAVA, 70000... Na začátku 30. let vydal samostatnou báseň STUŽKONOSKA MODRÁ, symbolizující básníkův smutný osud.
    18. MODERNÍ UMĚLECKÉ SMĚRY

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    S koncem 19. stol. zaniká poslední sjednocující směr - secese. Směry ve 20. století se každý snaží vlastním způsobem proniknout do nitra člověka a k podstatě světa.
    Futurismus - jeho zakladatelem byl italský básník Marinetti. Usiloval o vytvoření poezie z tzv. "osvobozených slov" - nevázaných větnou ani jinou vazbou. Chce zaplavit svět technikou a stroji. V Itálii obhajoba fašismu, v Rusku revoluce.
    Kubismus - Hlavními představiteli a zakladateli byli Pablo Picasso a G. Braque [brak], v poezii Apollinaire, který vytvořil tzv. "básnické obrazy" - ideogramy, v nichž se pokusil spojit a ztotožnit poezii a malířství. Kubismus rozkládal předměty na obrazech tak, jako by byly malovány z různých pohledů, zpředu, zezadu a ze stran současně. V literatuře spisovatelé rovněž popisovali osoby z různých pohledů, sna žili se je přirovnávat k jiným věcem...
    Dadaismus - Vznikl v době světové války v neutrálním Švýcarsku, ve městě Curychu. Zde se dala dohromady početná skupina básníků různých národností, které spojoval odpor k válce, nesmyslnosti vraždění. Odmítali všechny hodnoty, řád a logiku a začali hlásat naprostou anarchii v životě i v kultuře. Libovali si v náhodě a nesmyslnosti - skládali texty z náhodně vybraných rozstříhaných slov v klobouku. Náhodně objevili i pojmenování pro své hnutí, když namátkou otevřeli francouzský slovník u slova dada, které znamená v dětském žvatlání hračku. Zakladatelem hnutí byl Tristan Tzara a André Breton.
    Expresionismus - Tvrdil, že umění nemá objektivně znázorňovat vnější svět, ani jen dojmy, nýbrž se má stát přímým, drásavě naléhavým výrazem (lat. expressio) autorových citových reakcí na jeho intuitivní prožitek skutečnosti. Chtěl vyjádřit především pocity tísně, úzkosti a nejistoty. U nás byli jeho představiteli J. Čapek, L. Klíma, J. Deml, R. Weiner, B. Reynek a J. Hašek.
    Surrealismus - Poprvé tohoto pojmu použil Apollinaire v předmluvě ke dramatu PRSY TIRESIOVY. Navazuje na dadaismus. Byl založen na snaze spontánně a bez rozumové kontroly vypovídat o tom, co se děje v lidském podvědomí. Surrealisté odmítali v umě ní logiku a chtěli plně osvobodit lidskou fantazii. Člověk je pouze součástí přírody. Zakladatelem byl francouzský básník André Breton.
    Poetismus - Básnický styl v české literatuře. Zdůrazňoval emocionální stránku, smyslové vnímání skutečnosti, soustředění na kladné hodnoty života, bohatou obraznost, fantazii, veselost, hravost, optimismus, důraz na dokonalost básnického jazyka, převaha lyriky. Díla jsou vytvářena na základě logiky. Vzniká v prostředí Devětsilu. Jeho zástupci jsou Seifert, Nezval a Biebl.
    Existencialismus - Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní "já", plné úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a na prosté osamělosti. Stoupenci těchto idejí byli především J. P. Sartre a jeho žena Simone de Beauvoirová [bovoárová]. U nás se dá obdobný pocit nalézt u J. Ortena.
    Nový román - Vzniká po 2. sv. válce ve Francii, kde někteří autoři (A. R. Grillet, N. Sarrautová, M. Butor ) tvrdili, že klasický román se už přežil a odmítají proto románový děj i postavy. Mizí rovněž vypravěč a konkrétní hrdinové jsou nahrazeny blíže neurčený mi postavami, které se často promítají jedna do druhé.
    19. VÝVOJ DRAMATU DO KONCE 19. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Počátky divadla všude na světě souvisejí s náboženskými tradicemi. Platí to o starém Egyptě, Indii a také o starém Řecku, kde při oslavách boha plodnosti a vína Dionýsa, vznikla tragédie a komedie. Tyto hry se hrály v amfiteátrech a všechny měly trojí jednotu - času, místa a děje. Z Řecka se drama rozšířilo do starověkého Říma.
    Středověká literatura nenavázala na tradici antického divadla. Církev odmítala antické divadlo, protože bylo pohanské. Až v 9. století se začala hrát tzv. officia - vánoční nebo velikonoční hry, které se hrály latinsky v kostelech. Z nich postupně vznikaly samostatné hry, které se hrávaly mimo kostel a už i v národním jazyce - ve 40. letech 15. století se objevuje první české drama MASTIČKÁŘ. Do období renesance spadá rozkvět tzv. alžbětinského divadla v Anglii - W. Shakespeare. Ve Španělsku znamená renesance zlatý věk literatury - Lope de Vega.
    Ve vývoji divadla zaujímá osobité místo italská Comedia dell'arte. Jejími hlavními znaky byly masky, improvizace a komické výstupy. K ustáleným postavám patřili harlekýn, kolombína a pierot. Commedia dell'arte zanikla v pol. 18. století, kdy Carlo Goldoni uvádí do komedie současný život a pevný text - POPRASK NA LAGUNĚ a CHYTRÁ VDOVA.
    V době baroka vzniká jeden z nejvýznamnějších hudebně dramatických žánrů - opera. Roku 1680 vzniká Comédie Francaise, první evropské národní divadlo. Na formu i ducha antického drama navazuje klasicismus. Hlavním dramatikem klasicismu byl Moliére, osvícenství Voltaire a preromantismu Goethe a Schiller.
    V době národního obrození má významnou úlohu kočovné divadlo, ale vznikají také stálé divadelní scény: od roku 1738 působí první divadelní scéna - divadlo v Kotcích - německá opera a činohra. Později - roku 1783 - vzniká Stavovské (Nosticovo) divadlo, které bylo spíše německé, česky se hrálo jen výjimečně. O tři roky později - 1786 - vzniklo první české divadlo tzv. Bouda - vlastenecké divadlo na současném Václavském náměstí, které však zaniklo už za 3 roky. Jeho dramatiky byli Václav Thám a P. Šedivý, z němčiny a angličtiny překládal Karel Ignác Thám.
    Prvním českým skutečným dramatikem byl Václav Kliment Klicpera. Průkopníkem českého divadla byl romantik Josef Kajetán Tyl, který nejprve režíroval ochotnickou skupinu a později se stal dramaturgem Stavovského divadla. Ze světových romantiků vynikali Puškin, Lermontov a Hugo.
    Základní kámen Národního divadla byl položen 1868, prvně bylo otevřeno 1881, ale záhy vyhořelo. Znovu bylo otevřeno 1883. Vybudováno bylo podle návrhu architekta Zítka v novorenesančním stylu. Na výzdobě se podíleli Aleš, Brožík, Mařák, Myslbek a Hynais, který navrhl oponu. Ředitelem ND byl F. A. Šubert.
    Dramata psali i lumírovci: Vrchlický (HIPPODAMIE s hudbou Fibicha, NOC NA KARLŠTEJNĚ), Sládek - překlady Shakespeara, Zeyer - RADÚZ A MAHULENA).
    Od poloviny 19. století se i v dramatu projevuje vliv realismu: Henrik Ibsen - NORA, STRAŠIDLA, PEER GYNT, August Strindberg - SLEČNA JULIE, A. P. Čechov - VIŠŇOVÝ SAD, STRÝČEK VÁŇA, TŘI SESTRY, RACEK a Gogol - REVIZOR.
    Dramaturgem ND byl Ladislav Stroupežnický, který psal historické hry - ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK, PANÍ MINCMISTROVÁ a veselohry - NAŠI FURIANTI. K představitelům českého dramatu dále patří Alois a Vilém Mrštíkovi - MARYŠA, Gabriela Preissová - GAZDINA ROBA - zhudebnil Foerster, JEJÍ PASTORKYŇA - zhudebnil Janáček a Alois Jirásek.
    20. DRAMA A DIVADLO VE 20. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Ve 20. století vzniká muzikál, revue, zástupové drama, objevují se kabarety a šantány. U nás vzniklo mnoho scén po vzniku ČSR. Městské divadlo na Vinohradech v roce 1920 skončilo s operami a operetami a založilo Komorní divadlo pro lehčí repertoár.
    Divadlo D34 řídil E. F. Burian, který jako režisér i autor projevil svůj avantgardní tvůrčí profil při dramatizaci světových klasických děl: Goethe - WERTHER, Puškin - ONĚGIN, Moliére - LAKOMEC nebo českých prozaických děl: Dyk - KRYSAŘ, Benešová - DON PABLO, DON PEDRO A VĚRA LUKÁŠOVÁ a při průkopnické inscenaci lidové poezie a lidových barokních her - LIDOVÁ SUITA. K Burianově vlastní tvorbě patří PROČ ŽIJEŠ VÁCLAVE ŘÍHO a HRÁZE MEZI NÁMI.
    Osvobozené divadlo vzniklo jako pobočka Devětsilu, hlavně zásluhou Jindřicha Hon zla a Jiřího Frejky. Jeho tvůrčími osobnostmi byli vedle hudebního skladatele Jaroslava Ježka, Jiří Voskovec a Jan Werich. Jejich prvním vystoupením byla WEST POCKET REVUE, ve které projevili svůj typický smysl pro recesi, humor a slovní hříčky. Před hrami uváděli tzv. forbíny - aktuální poznámky k veřejnému životu. K nejznámějším hrám patří: SMOKING REVUE, KOSTKY JSOU VRŽENY, BALADA Z HADRŮ, SEVER PROTI JIHU, GOLEM, CAESAR - politická satira; OSEL A STÍN, KAT A BLÁZEN - protifašistické; PANOPTIKUM, RUB A LÍC; TĚŽKÁ BARBORA, PĚST NA OKO - protiválečné. Po Mnichovu byla OD odňata koncese.
    Jedním z nejvýznamnějších světových dramatických autorů je Bertolt Brecht. Nejprve se proslavil ŽEBRÁCKOU OPEROU, kterou napsal na motivy díla Johna Gaye. Příběh legendárního lapky Mackieho Messera zpracoval pak prozaicky v TŘÍGROŠOVÉM ROMÁNĚ. Svá nejzralejší dramatická díla vytvořil v emigraci -STRACH A BÍDA TŘETÍ ŘÍŠE, ZADRŽITELNÝ VZESTUP ARTURA UIE - parodie Hitlerovy cesty k moci, MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI - kronika třicetileté války, ŽIVOT GALILEŮV...
    Italského dramatika Luigiho Pirandella proslavilo především jeho drama - ŠEST POSTAV HLEDÁ AUTORA - hra o tom, jak vzniká divadelní představení. Z jeho dalších her jsou nejznámější KAŽDÝ MÁ SVOU PRAVDU a DNES VEČER IMPROVIZUJEME.
    Kouzelníkem divadla či géniem režie je nazýván první moderní režisér Max Reinhardt. Začínal jako herec, ale po úspěšných režijních pokusech se začal věnovat výhradně režii. S Malým divadlem se v Berlíně vydal po cestě impresionismu. Nechtěl, aby se divadlo tvářilo, že je skutečností. Využíval nových technických vymožeností - otočné jeviště a elektrické světlo. Pohyb herců po jevišti ozvláštnil běžícím pásem. Proslavil se zejména inscenací Shakespearovy komedie SEN NOCI SVATO JÁNSKÉ. Hledal stále nové scénické možnosti - pro jednu inscenaci dal např. dovézt na jeviště stromy, tuny mechu a tisíce svatojánských mušek, aby představa lesa byla dokonalá. Tuto inscenaci později zfilmoval v Holywoodu.
    Vynikajícím režisérem byl rovněž K. S. Stanislavskij, spoluzakladatel slavného Moskevského uměleckého akademického divadla. Usiloval o historickou věrohodnost, a to až natolik, že před nastudováním Othella poslal herce seznámit se s prostředím na Kypr a před uvedením Julia Caesara vyslal scénografa do Říma. Jeho jméno je spojováno především s inscenacemi Čechovových her (Strýček Váňa, Višňový sad, Ivanov, Racek a Tři sestry) a sociálních dramat Gorkého (Děti slunce a Na dně), které se staly vzorem inscenování doma i v zahraničí.
    K nejvýznamnějším tvůrcům absurdního dramatu patří Samuel Beckett - ČEKÁNÍ NA GODOTA a KONEC HRY - uvádí na scénu štvance, vzbuzujícího soucit i odpor zároveň, Eugéne Ionesco - PLEŠATÁ ZPĚVAČKA, NOSOROŽEC. V americké literatuře patřil k průkopníkům absurdního dramatu Edward Albee - STALO SE V ZOO, KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? - muž a žena si hrají na vysněný život, v němž si dokáží ubližovat víc než ve skutečném.
    Lepším básníkem než dramatikem byl Vítězslav Nezval, o čemž svědčí jeho MANON LESCAUT, MILENCI V KIOSKU a DNES JEŠTĚ ZAPADÁ SLUNCE NAD ATLANTIDOU. Vladislav Vančura napsal drama z rudolfínské Prahy ALCHYMISTA, humornou JOSEFINU a JEZERO UKEREVE - proti rasismu. František Langer je tvůrcem psychologických her PERIFERIE, DVAASEDMDESÁTKA a komedie VELBLOUD UCHEM JEHLY.
    Dramatikem světového významu byl Karel Čapek. Největšího věhlasu dosáhla jeho díla psaná z dohadu "co by se stalo, kdyby se... ":... podařilo vyrobit umělého člověka - RUR;... člověk napil nesmrtelného nápoje - VĚC MAKROPULOS;... sám člověk stal stvořitelem - ADAM STVOŘITEL - tuto hru napsal společně se svým bratrem Josefem;... podařilo uvolnit z hmoty její ničivou energii - KRAKATIT. Psal však rovněž hry, kde rázně odmítal fašismus - BÍLÁ NEMOC a MATKA. Společně se svým bratrem napsal rovněž alegorickou hru ZE ŽIVOTA HMYZU - kritika negativních rysů člověka - motýli - přelétavá láska, chrousti - hromadě ní majetku, mravenci - touha po moci.
    V prvním desetiletí po válce doznívají formy okupační dramatiky, využívající hojně jinotajů - Ferdinand Peroutka - OBLAK A VALČÍK. S jinotajnými tendencemi souvisela i hra Jana Drdy HRÁTKY S ČERTEM, využívající motivů lidové pohádky.
    Z našich divadel jsou po 2. sv. válce nejpopulárnější divadlo Semafor - Suchý a J. Šlitr - JONÁŠ A TYNGL TANGL, KYTICE, divadlo Na zábradlí, Na provázku, Járy Cimrmana, Rokoko, Studio Ypsilon a v současnosti je nejlepší Vinohradské divadlo.
    Jednu z nejdiskutovanějších osobností představuje Pavel Kohout. K vrcholům jeho tvorby patří román KDE JE ZAKOPÁN PES, MARIE ZÁPASÍ S ANDĚLY - o Vlastě Chramostové, PAT ANEB HRA KRÁLŮ - mladý muž ukryje před Němci židovského básníka, který mu svede ženu a UBOHÝ VRAH. Z česko - židovské rodiny pocházel Ludvík Aškenazy. Zaujal dramatem NOČNÍ HOST, groteskou C. K. STÁTNÍ ŽENICH. Následovali RASPUTIN a PAŠIJE PRO ANDĚLKU - mladá dívka zneužívaná bratrem k vyděračské prostituci. Po roce 1968 emigroval a zemřel v Itálii.
    Dílo Václava Havla je po 2. světové válce jediné, které lze srovnávat s tvorbou světovou - ZAHRADNÍ SLAVNOST, ZTÍŽENÁ MOŽNOST SOUSTŘEDĚNÍ, AUDIENCE, LARGO DESOLATO, POKOUŠENÍ, ASANACE, adaptace Gayovy ŽEBRÁCKÉ OPERY.
    Josef Topol se uvedl veršovanou tragédií PŮLNOČNÍ VÍTR. K dalším hrám patří JEJICH DEN, KONEC MASOPUSTU - kolektivizace vesnice, KOČKA NA KOLEJÍCH - problém lásky a smrti, SLAVÍK K VEČEŘI - hororové absurdní drama, v němž je třeba brát titul doslova, přičemž Slavík je jméno nápadníka, SBOHEM, SOKRATE! - navazuje na Konec masopustu. Milan Uhde psal nejen vlastní dramata - DĚVKA Z MĚSTA THÉBY, ale dramatizoval i cizí díla - Páralova PROFESIONÁLNÍ ŽENA, Olbrachtův Nikola Šuhaj - BALADA PRO BANDITU a tvořil i hry televizní - PÁN PLAMÍNKŮ a rozhlasové - ZUBAŘOVO POKUŠENÍ, VÝBĚRČÍ. Nejznámějšími divadelními hrami Pavla Landovského jsou - aktovka HODINOVÝ HOTELIÉR a SANITÁRNÍ NOC. K dílům Karla Sidona patří LATRINY - zajatecký tábor v 1. sv. válce, SHAPIRA a LABYRINT - inspirován Komenským. Na počátku 80. let se objevily nové talenty - Daniela Fischerová - HODINA MEZI PSEM A VLKEM - o životě francouzského básníka Fracoise Villona a Karel Steigerwald - "tragifraška" DOBOVÉ TANCE.
    21. VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÉ PRÓZY 20. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Próza 20. století jednak navazuje na prózu předcházejícího století a pokračuje v její tradici, jednak ji přetváří či dokonce popírá. Z tohoto hlediska rozeznáváme dva hlavní proudy románu 20. století: realistický a modernistický.
    Experimentální či modernistická próza není výplodem 20. století. Její kořeny lze najít už v 18. století - v díle L. Sterna - ŽIVOT A NÁZORY TRISTRAMA SHANDYHO. Naplno se však tato tvorba rozvinula až na přelomu minulého a našeho století.
    Mezi nejvýraznější představitele experimentálního románového proudu patří Marcel Proust, který je jedním z iniciátorů proměny moderního románu. Na svém vrcholném díle, románovém cyklu HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU, pracoval v izolaci od světa, trápen těžkou nemocí. Cyklus má celkem 7 částí. Jeho hlavním smyslem je vylíčit novým způsobem vnitřní život hrdiny, jenž má autobiografické rysy.
    Anglicky píšící Ir, James Joyce, zasáhl radikálně do tradiční vypravěčské prózy i jazykového vyjadřování. ODYSSEUS je v podstatě záznam jediného dne, jak ho prožil jeden obchodní agent. I v druhém nejvýznamnějším díle - TRYZNĚ ZA FINNEGANA - se pokusil vytvořit jakýsi novodobý mýtus moderního člověka, v jehož životě se vše opakuje a vrací.
    K novátorům románu patří i Franz Kafka. Hrdinové jeho děl nemají výraznou a pevnou podobu a dokonce nemají ani příjmení (Josef K. ).
    Francouzský prozaik a filozof existencialismu Jean Paul Sartre už ve svém prvním románu HNUS položil základní otázky, k nimž se vrací znova a znova v celém svém díle: jaký je smysl lidské existence a co si má člověk počít s životem, který mu v lživosti společnosti připadá absurdní. K jeho dalším dílům patří rozsáhlý a nedokončený román CESTY SVOBODY, kde zachycuje v několika rovinách období 2. sv. války v Evropě.
    Modernistické, ale přesto i mimořádně analytické je dílo Williama Faulknera. Většina jeho tvorby je spjata s rodným státem Mississippi. Zde se odehrávají příběhy jeho postupně vznikající ságy o několika rodech, reprezentujících společenské vrstvy na Jihu po prohrané občanské válce. Sága začíná románem SARTORIS, a pokračuje romány HLUK A ZUŘIVOST, KDYŽ JSEM UMÍRALA, SVATINĚ, SRPNOVÉ SVĚTLO, ABSOLONE, ABSOLONE a trilogií VESNICE, MĚSTO a PANSKÉ SÍDLO.
    Realistický román 19. století má svoje pokračování ve 20. století, a právě tento typ románových děl přinesl mimořádné úspěchy autorům na celém světě. Realistický román se však ve 20. století mění, i když si ponechal mnoho znaků realistické poetiky.
    Ve francouzské románové tvorbě do proudu realistického zobrazování patří Romain Rolland [romén rolán], který ve své rané tvorbě psal životopisy slavných osobností - ŽIVOT MICHELLANGELŮV, TOLSTÉHO, BEETHOVENA. Napsal rovněž rozsáhlý románový cyklus JAN KRYŠTOF. Jeho nejlepším dílem je román PETR A LUCIE, který se odehrává v Paříži za 1. sv. války. Zachycuje příběh lásky dvou mladých lidí, na kterém dokazuje nesmyslnost války - oba zahynou pod kostelním pilířem při náletu. V americké próze realistické tradice, které na přelomu století vrcholí v díle Jacka Londona a Marka Twaina, mají nepřetržitou kontinuitu v tvorbě takových literárních zjevů, jako je John Steinbeck či Ernest Hemingway.
    John Steinbeck strávil valnou část života v Kalifornii, a zde se odehrává i většina jeho příběhů. Proslavil se zejména románem HROZNY HNĚVU - příběh rodiny chudých nájemců, kteří za hospodářské krize ztratí domov. Tragédií lidí bez domova se zabývá i novela O MYŠÍCH A LIDECH. Z poválečných děl patří k nejznámějším moderní parafráze biblického příběhu NA VÝCHOD OD RÁJE.
    Vrchol americké literatury 1. pol. 20. stol. představuje Ernest Hemingway. Kruté zážitky z války i záliba v nebezpečných sportech ho vedly k tomu, že ve svých dílech od začátku hledal pravdu o člověku v mezních situacích. K jeho dílům o první světové válce patří román SBOHEM ARMÁDO!. V románu KOMU ZVONÍ HRANA využil svých zkušeností válečného korespondenta v době občanské války ve Španělsku. STAŘEC A MOŘE je podobenstvím o věčném zápasu člověka s přírodou. Hlavním hrdinou je starý rybář, který touží ulovit největší rybu svého života. To se mu podaří, ale sežere mu ji žralok.
    Francis Scott Fitzgerald je spolu s Hemingwayem hlavním představitelem tzv. ztracené generace. Dokonce už jeho prvotina NA PRAHU RÁJE z něho udělala mluvčího názorů americké mládeže, která měla pocit, že jí její otcové zanechali svět v troskách. Jeho nejlepším dílem je VELKÝ GATSBY, román o zhroucení snu mladíka, který se z lásky k bohaté dívce prodere do jejího světa a poznává jeho krutost a nemilosrdnost. Zde, stejně jako v románě NĚŽNÁ JE NOC či POSLEDNÍM MAGNÁTOVI, je soudcem ne jen společnosti, založené na moci peněz, ale i vlastních sebeklamů a iluzí.
    V německé próze se realistický směr rozvinul plněji právě až ve 20. století v dílech: Thomase Manna, Liona Feuchtwangera, Ericha M. Remarqua.
    Největší německý spisovatel 20. století, nositel Nobelovy ceny Thomas Mann, se proslavil v celém světě hned svým prvním románem - BUDDENBROOKOVI. Po nástupu Hitlera k moci odešel do emigrace, když už předtím v novele MARIO A KOUZELNÍK signalizoval hypnotickou moc fašismu. V emigraci dokončil nejrozsáhlejší dílo, tetralogii JOSEF A BRATŘI JEHO. I v dalších dílech se snažil vystopovat příčiny současné německé tragédie: v románě LOTA VE VÝMARU bránil německé kulturní dějiny a v DOKTORU FAUSTOVI se pokoušel najít odpověď na otázku, proč se člověk dostává na scestí fanatismu.
    Německý romanopisec a dramatik židovského původu Lion Feuchtwanger [fojchtvanger] patří k nejvýznamnějším autorům historického románu 20. sto letí. První výrazný úspěch mu přinesly romány OŠKLIVÁ VÉVODKYNĚ a ŽID SÜSS. V emigraci, do níž odešel ihned po Hitlerově nástupu k moci, vytvořil dvě významné trilogie. V první, nazvané ČEKÁRNA podává svědectví o pronásledování Židů v nacistickém Německu. Tvoří ji romány ÚSPĚCH, SOUROZENCI OPPERMANNOVI a VYHNANSTVÍ. Druhá, tvořená romány ŽIDOVSKÁ VÁLKA, SYNOVÉ a ZASLÍBENÁ ZEMĚ, vypráví o osudech židovského národa.
    Erich Maria Remarque se zúčastnil 1. světové války jako dobrovolník německé armády a vrátil se z ní jako přesvědčený antimilitarista. Jeho první romány NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID - zachycuje zákopovou válku, kde smrt člověka nemá žádný význam a CESTA ZPÁTKY - o těžkostech při návratu vojáků do normálního života, získaly obrovskou popularitu. Nacisté v Německu zbavili Remarqua občanství a autor tak prožil větší část života v emigraci v USA a ve Švýcarsku, kde nalezl svůj druhý domov. Zde dosáhl znovu světového úspěchu románem VÍTĚZNÝ OBLOUK. Po NOCI V LISABONU vyšel jeho poslední román STÍNY V RÁJI - život německého emigrantu v USA.
    Z italských spisovatelů je nejpopulárnější Alberto Moravia. K jeho nejlepším pracím román ŘÍMANKA - dívka, která se z bídy stane prostitutkou, HORALKA - městská žena se uchýlí během války spolu s dcerou do hor, POHRDÁNÍ - obraz vyšších společenských kruhů a NUDA - citový příběh dívky a malíře.
    22. MEZIVÁLEČNÁ ČESKÁ POEZIE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Ve 20. letech vzniká proletářská poezie, která se má stát součástí života a bojovat za sociální spravedlnost. Jejím nejvýznamnějším představitelem u nás je Jiří Wolker. Ve své básnické prvotině HOST DO DOMU líčí ideál harmonického světa, krásy každodenního života. Z této sbírky jsou známé básně VĚCI a POŠTOVNÍ SCHRÁNKA.
    Ve své druhé a nejvýznamnější sbírce TĚŽKÁ HODINA již nahrazuje lásku a okouzlení dělnickou prací. Součástí této sbírky je pásmo SVATÝ KOPEČEK, kde je cítit vliv Apollinairova Pásma. Z jeho prozaických prací mají největší význam moderní po hádky: O KOMINÍKOVI a O MILIONÁŘI, KTERÝ UKRADL SLUNCE. Další knihy Wolker již nestačil vydat, neboť zemřel v 24 letech na TBC.
    Proletářskou poezii Jindřich Hořejší obohatil o motivy fr. unanimismu (lat. una anima - jedna duše) - HUDBA NA NÁMĚSTÍ a intimní milostnou lyriku - KORÁLOVÝ NÁHRDELNÍK. Významné jsou rovněž jeho překlady z francouzštiny.
    Jedním z tvůrců proletářské poezie byl i Josef Hora - PRACUJÍCÍ DEN, SRDCE A VŘAVA SVĚTA a BOUŘLIVÉ JARO. Od sbírky STRUNY VE VĚTRU se stal ústředním motivem jeho tvorby čas - TVŮJ HLAS, DVĚ MINUTY TICHA. Ve svém závěrečném období se obracel k životní síle umění, k rodné zemi a domovu - ZPĚV RODNÉ ZEMĚ, MÁCHOVSKÉ VARIACE, DOMOV a báseň JAN HOUSLISTA. Hora působil rovněž jako překladatel, hlavně ruské poezie - Jesenin, Pasternak a Puškinův EVŽEN ONĚGIN.
    Po anarchistickém období mladého Stanislava Kostky Neumanna, nastává další období jeho tvorby - ztotožnění s utlačenými, víra v pozemský život a lásku k přírodě, naděje v možnost vytvoření lepší společnosti. Okouzlení přírodou se projevuje ve sbírce KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ, jejímž protějškem jsou NOVÉ ZPĚVY - obdiv k moderní technice, továrním komínům... Stal se rovněž spoluzakladatelem KSČ a propagátorem proletářské poezie - RUDÉ ZPĚVY. Poté se načas navrátí k člověku a jeho složitosti triptychem LÁSKA. V politické bojovné lyrice pokračuje ve sbírkách SRDCE A MRAČNA, SONÁTA HORIZONTÁLNÍHO ŽIVOTA. Reakcí na Halasovy Staré ženy jsou STAŘÍ DĚLNÍCI. Po nástupu fašismu píše BEZEDNÝ ROK a ZAMOŘENÁ LÉTA. Obhajobou SSSR je jeho polemika ANTI - GIDE.
    Mladá generace se seskupovala do literárních sdružení. Jedním z nich byla brněn ská Literární skupina blízká expresionismu, ale významnější byl Devětsil, který byl za ložen roku 1920 v Praze. Zprvu se hlásil k proletářskému umění, ale pod teoretickým vedením Karla Teiga se v něm brzy ustavil svébytný básnický směr - poetismus, který byl sice rovněž spojen s vizí lepší společnosti, ale nechtěl promlouvat k současné bídě a k boji za spravedlivější svět, ale být předobrazem šťastného života. Usiloval o odstranění hranice umění, a proto se inspiroval také okrajovými polohami umě ní - cirkus, pouť, jazz, němý film.
    Základní básnickou knihou poetismu je Nezvalova PANTOMIMA, která obsahuje mj. básně PODIVUHODNÝ KOUZELNÍK, ABECEDA a PAPOUŠEK NA MOTOCYKLU. Významný je rovněž soubor BÁSNĚ NOCI, obsahující básně AKROBAT a EDISON. Ve 30. letech v Nezvalově poezii pokračuje avantgardní proud - SKLENĚNÝ HAVELOK, SBOHEM A ŠÁTEČEK, který vrcholí surrealistickými díly - ŽENA V MNOŽNÉM ČÍSLE a PRAHA S PRSTY DEŠTĚ. Původně anonymně vydal 52 HOŘKÝCH BALAD VĚČNÉHO STUDENTA ROBERTA DAVIDA. V době ohrožení republiky se obrací k národu a historii - MATKA NADĚJE - kde nemocná matka symbolizuje republiku a PĚT MINUT ZA MĚSTEM. Psal i četné prózy, často s autobiografickými motivy - KRONIKA Z KONCE TISÍCILETÍ, PRAŽSKÝ CHODEC, divadelní hry - MILENCI Z KIOSKU, MANON LESCAUT a knížky pro děti - ANIČKA SKŘÍTEK A SLAMĚNÝ HUBERT. Mezi četné autorovy básnické překlady patřila díla E. A. Poea, A. Rimbauda a H. Heina.
    K proletářské poezii směřoval ve sbírce MĚSTO V SLZÁCH i Jaroslav Seifert. Příklon k poetismu se začíná projevovat už v další sbírce SAMÁ LÁSKA. Jedním z vůdčích básníků poetismu se stal sbírkami NA VLNÁCH TSF, SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ - skepse vůči napravení světa a POŠTOVNÍ HOLUB. V další své lyrické tvorbě stále víc vyjadřoval okouzlení životem, láskou a přátelstvím - JABLKO Z KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO, SBOHEM. Svůj dříve volný verš ukáznil do písňové rýmované formy. Ve dnech vzrůstajícího nebezpečí fašismu a za okupace prodchnul svou poezii úzkostí i bojovnou nadějí - ZHASNĚTE SVĚTLA, PŘILBA HLÍNY a víru národa posiloval i poezií věnovanou Praze - SVĚTLEM ODĚNÁ a milované autorce Babičky - VĚJÍŘ BOŽENY NĚMCOVÉ.
    Konstantin Biebl byl ve své tvorbě poznamenán proletářskou poezií - VĚRNÝ HLAS, ZLOM, ZLODĚJ Z BAGHDADU, poetismem ZLATÝMI ŘETĚZY, S LODÍ, JEŽ DOVÁŽÍ ČAJ A KÁVU - myšlenka dálek, vlastní zážitky a surrealismem - ZRCADLO NOCI. Psal něžné a hravé verše - vrcholem jeho díla je básnická skladba typu "pásma" NOVÝ IKAROS.
    Celkově pesimisticky působí dílo Františka Halase. Již v první sbírce SÉPIE převládá tragický životní pocit, který ještě zesílil v následujícím souboru veršů KOHOUT PLAŠÍ SMRT. Jeho tvorba je poznamenaná vnitřním rozporem, klade si otázky po smyslu poezie a lidské existence. Vytvořil osobitý "halasovský" styl - hrubě opracované, těžkopádné, neuhlazené verše, formálně nedokonalé. To je patrné i v básni STARÉ ŽENY - líčí jednotlivé části těla umírající ženy a ve sbírce z období mobilizace a Mnichova - TORZO NADĚJE. Ve své tvorbě rovněž oslavil postavu B. Němcové a krásu mateřštiny - NAŠE PANÍ BOŽENA NĚMCOVÁ a vracel se k dětskému světu - část sbírky LADĚNÍ.
    Nejdůslednějším protichůdcem avantgardní poetiky se stalo dílo Vladimíra Holana. Zatímco poetismus rozvíjel smyslově konkrétní, asociativní obraznost, Holan směřoval naopak k postižení tajemné zákonitosti vztahů a dějů. Jeho prvotinou byl BLOUZNIVÝ VĚJÍŘ. Holan je ještě "přerývanější" než Halas - nepodává souvislý "obraz", ale jen jakési zlomky, úryvky dějů v ostrých střizích. Často vytváří svébytný svět, budovaný z vnitřních zdrojů jazyka - OBLOUK a KAMENI, PŘICHÁZÍŠ... Společenská realita vstoupila silněji do jeho tvorby v období Mnichova - ZÁŘÍ. Za války vznikla svébytná epická poezie, zobrazující krutý osud člověka v soudobém světě - PRVNÍ TESTAMENT, TEREZKA PLANETOVÁ. Holan často překládal. Z jeho překladů, které mají jen volný vztah k originálům, zaujala přebásněná díla R. M. Rilka.
    Pro tvorbu katolických básníků je typické hledání východiska z krizového stavu světa. Z nich byl katolický kněz Jakub Deml, který byl však po konfliktech vyloučen z duchovní správy, pokládán za předchůdce surrealismu. Výrazně jej ovlivnilo setkání s Březinou. Z jeho díla vynikají láskyplné básně v próze MOJI PŘÁTELÉ a MIRIAM, naopak děsivé vize převládají v HRADU SMRTI a TANCI SMRTI. Jeho nejlepší prózou je ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, významné jsou i jeho deníky ŠLÉPĚJE.
    Dalším básníkem spirituální orientace, který byl ovlivněn Březinou je Jan Zahradníček. Představy smrti a noci v prvních sbírkách - POKUŠENÍ SMRTI a NÁVRAT se postupně proměňují v oslavu přírody a rodného kraje - ŽÍZNIVÉ LÉTO, POZDRAVENÍ SLUNCI. Za okupace se obracel k tradici a svatým patronům - KOROUHVE.
    23. MEZIVÁLEČNÁ ČESKÁ PRÓZA

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Po 1. sv. válce dochází v literatuře k výrazné diferenciaci a to jak názorové tak i tematické. Na 19. století navazuje naturalismus (Stašek, K. M. Čapek - Chod). Objevuje se próza reportážní (Olbracht, Fučík, Majerová), lyrická (Vančura), humoristická (Hašek, Poláček), psychologická (Havlíček, Řezáč), katolická (Čep, Durych), socialistická (Vančura, Olbracht, Majerová, Pujmanová) a demokratická (Bass, bratři Čapkové).
    Jaroslav Hašek přispíval množstvím humoristických črt a próz do časopisů - TRAMPOTY PANA TENKRÁTA, MŮJ OBCHOD SE PSY A JINÉ HUMORESKY. Byl hlavním strůjcem parodující Strany mírného pokroku v mezích zákona - DĚJINY STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA. Za války přeběhl na ruskou stranu a posléze přešel do Rudé armády. Válečné zážitky se staly podnětem pro jeho stěžejní dílo OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY, které ho proslavilo ve světě.
    Prvním dílem Ivana Olbrachta je prozaická kniha O ZLÝCH SAMOTÁŘÍCH - lidé na o kraji společnosti. První období tvorby vrcholí psychologickým románem ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ - tragédie slepého komisaře Macha, žárlícího na svou ženu a okolí. Jeho dalším psychologickým románem je PODIVNÉ PŘÁTELSTVÍ HERCE JESENIA - o přátelství dvou povahově rozdílných herců za 1. sv. války. Po roce 1918 tíhl k ideologické proklamativnosti a reportážovosti - BEJVÁVALO - satirické pohlédnutí na přežitky z Rak. - Uh., ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO - zážitky z ostravské věznice, ANNA PROLETÁŘKA - přerod poslušné a pasivní služky ve spolubojovnici dělníka. Změna nastává až v prózách s podkarpatskou tématikou: umělecké reportáže HORY A STALETÍ, románová balada NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK a trojice próz GOLET V ÚDOLÍ - z prostředí podkarpatských Židů - např. O SMUTNÝCH OČÍCH HANY KARADŽIČOVÉ.
    Marie Majerová se od počátku zaměřovala na citové problémy žen a dobové sociální otázky - NÁMĚSTÍ REPUBLIKY. Obojí linie se spojuje v románu NEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT. Utopickou vizí revoluce je kolektivní román PŘEHRADA. Vrcholu dosáhlo její dílo v románu z kladenského prostředí SIRÉNA a zvláště v jejím volném pokračování, v novele HAVÍŘSKÁ BALADA. Její tvorbu pro mládež představuje ROBINSONKA a NESPOKOJENÝ KRÁLÍČEK.
    K literární družině F. X. Šaldy patřila Marie Pujmanová. V prvotině POD KŘÍDLY se inspirovala vlastním dětstvím. Krize lidských vztahů způsobená válkou se odráží v následujících POVÍDKÁCH Z MĚSTSKÉHO SADU. Ve druhém období svého díla směřovala ke společenskému románu, názorově se sblížila s komunistickým hnutím. Vrcholným dílem tohoto období jsou LIDÉ NA KŘIŽOVATCE. Méně přesvědčivé jsou navazující romány HRA S OHNĚM a ŽIVOT PROTI SMRTI. Za války napsala psycholog. novelu PŘEDTUCHA.
    Harmonické dětství prožil Vladislav Vančura ve venkovském prostředí Povltaví. Byl prvním předsedou Devětsilu, a i po vyloučení s KSČ sympatizoval s krajní levicí. Za okupace patřil k čelným představitelům odboje, 1942 byl zatčen a popraven. Do literatury vstoupil originálními prózami, založenými na nezvyklém stylu (bohatství metafor, expresivita, knižní výrazy) - AMAZONSKÝ PROUD; DLOUHÝ, ŠIROKÝ, BYSTROZRAKÝ. Mezi autorova vrcholná díla patří romány PEKAŘ JAN MARHOUL - člověk, který doplatil na svou dobrotu, POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ - proti válce a POSLEDNÍ SOUD, v nichž staví proti civilizačním konvencím život v souladu s rytmem přírody. Ve 30. letech se v jeho tvorbě objevuje více dějovosti - MARKÉTKA LAZAROVÁ - příběh lásky a krve z českého středověku a soubor povídek LUK KRÁLOVNY DOROTKY. Na konci 30. let se autor obrátil ke společenskému románu -RODINA HORVATOVA a k zobrazení starších dějin -OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO. K jeho dalším dílům patří humorná parodie ROZMARNÉ LÉTO, příběh novodobého barona Prášila KONEC STARÝCH ČASŮ, nebo moderní pohádka KUBULA A KUBA KUBIKULA. Významná je i jeho práce pro divadlo -ALCHYMISTA nebo pro film - PŘED MATURITOU, NAŠI FURIANTI.
    Václav Řezáč prožil drsné dětství a mládí v proletářské rodině. Vrcholem jeho díla jsou psychologické romány psané za okupace: ČERNÉ SVĚTLO, SVĚDEK a ROZHRANÍ, ve kterých pronikavě spodobnil zlo v člověku a boj s ním. Z jeho tvorby pro děti jsou známé knihy KLUCI, HURÁ ZA NÍM a POPLACH V KOVÁŘSKÉ ULIČCE.
    Novinář, kritik a překladatel Julius Fučík publikoval reportáže o SSSR, kde strávil několik let - V ZEMI, KDE ZÍTRA JIŽ ZNAMENÁ VČERA. Ve druhé polovině 30. let zastával stalinistická stanoviska. Za okupace se věnoval literární historii - esej BOŽENA NĚMCOVÁ BOJUJÍCÍ. Účastnil se protifašistického odboje, 1942 byl zatčen a o rok později popraven. V pankrácké věznici napsal REPORTÁŽ PSANOU NA OPRÁTCE.
    Z židovské rodiny pocházel Karel Poláček - za okupace byl proto perzekvován - zahynul v Osvětimi. Jeho dílo vychází z detailního pozorování zvyků "malého člověka" - soubor sloupků OKOLO NÁS. Z jeho próz vyniká DŮM NA PŘEDMĚSTÍ, zobrazující nebezpečí lidské malosti jako zárodku totality a půvabné klukovské vyprávění BYLO NÁS PĚT. Rozsáhlý románový cyklus OKRESNÍ MĚSTO, HRDINOVÉ TÁHNOU DO BOJE, PODZEMNÍ MĚSTO a VYPRODÁNO se odehrává na maloměstě (jeho rodném Rychnově n. K. ) před a po 1. sv. válce. Známý je jeho román o fotbalovém fandovství MUŽI V OFSAJDU.
    K nejznámějším dílům Jaroslava Havlíčka patří PETROLEJOVÉ LAMPY a HELIMADOE. V prózách Eduarda Basse převažuje satira a humor - fotbalová pohádka KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA. Z cirkusového prostředí čerpají román CIRKUS HUMBERTO a povídky LIDÉ Z MARINGOTEK.
    Nejvýznamnějším spisovatelem meziválečného období u nás byl Karel Čapek - prozaik, žurnalista, dramatik a překlady moderních básníků, zvláště Apollinairova Pásma, ovlivnil i poválečnou poezii. První samostatná kniha povídek BOŽÍ MUKA se obracela k nitru a metafyzickým otázkám. Ve dvacátých letech psal cestopisy ITALSKÉ LISTY, VÝLET DO ŠPANĚL, OBRÁZKY Z HOLANDSKA a ANGLICKÉ LISTY, prózy na detektivní náměty - POVÍDKY Z JEDNÉ a Z DRUHÉ KAPSY, pohádky - DEVATERO POHÁDEK. Z je ho dalších děl pro děti je známa DÁŠENKA, ČILI ŽIVOT ŠTĚNĚTE. Největšího věhlasu dosáhla jeho díla psaná z dohadu "co by se stalo, kdyby se... ". Jeho vrcholným dílem je trilogie: HORDUBAL, POVĚTROŇ a OBYČEJNÝ ŽIVOT, která poukazuje na mnohoznačnost pravdy a pluralitu lidské osobnosti. Protiválečným dílem je román VÁLKA S MLOKY.
    Josef Čapek byl z počátku své tvorby ovlivněn kubismem a expresionismem - LELIO. Psal rovněž prózu pro děti - POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE a baladické prózy - STÍN KAPRADINY. Ve 30. letech psal reflexivní prózu - KULHAVÝ POUTNÍK.
    Jan Čep vynikl kratšími prózami z venkovského prostředí - ZEMĚŽLUČ, DĚRAVÝ PLÁŠŤ, TVÁŘ POD PAVUČINOU. Jeho postavy hledají záchytné body v rodném kraji a křesťanské víře. Takový je i hrdina jediného románu HRANICE STÍNU. Posmrtně vyšly zlomky autobiografie SESTRA ÚZKOST, psané francouzsky (po roce 1948 emigroval).
    Jaroslav Durych byl odpůrcem Masarykova demokratismu, navazoval na tradice protireformace a baroka. V dílech po 1. sv. válce opěvuje chudobu a pokoru jako odlesk věčné blaženosti - SEDMIKRÁSKA. Vrchol jeho díla tvoří historické prózy z období raného baroka - povídky REKVIEM a román BLOUDĚNÍ
    24. FILMOVÉ UMĚNÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Film za své poměrně krátké trvání (v roce 1995 mu bylo teprve 100 let) prodělal již značný vývoj. První veřejné promítání filmu se konalo 28. 12. 1895 na pařížském bulváru des Capucines. Bratři Lumiérové zde promítli deset kratičkých filmů, z nichž největší úspěch měl PŘÍJEZD VLAKU: vlak se blíží do stanice, lokomotiva je stále větší, řítí se na diváky a ti vstávají ze sedadel a v panice prchají ze sálu. U nás se první filmová projekce konala v Karlových Varech r. 1896, již sedm týdnů po historickém představení bří. Lumiérových.
    První filmy byly černobílé a němé, doprovázel je klavír, popř. celý orchestr. Mezi nejvýznamnější režiséry této doby patří René Clair. K režii se dostal poprvé filmem PAŘÍŽ SPÍ, fantastickou groteskou plnou poezie a humoru. Také natočil dadaistickou hříčku MEZIHRA, která se stala manifestem avantgardy. Clair byl odpůrcem zfilmovaného divadla, a přece pro SLAMĚNÝ KLOBOUK sáhl pro předlohu k burlesce Eugena Labiche. Později natočil plno nádherných filmů - MLČETI ZLATO, VELKÉ MANÉVRY, KRÁSKY NOCI...
    Premiéra JAZZOVÉHO ZPĚVÁKA v r. 1927 definitivně uzavřela etapu němého filmu. Po prvních filmech se zvukem, převážně muzikálech, vznikají již klasické filmy dnešní doby.
    V Československu se výrazně film prosadil až po vzniku republiky. Prvním větším českým režisérem je Karel Lamač, který natočil první adaptaci Haškova DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA. Ve zvukovém období natočil nejlepší hry s Vl. Burianem: C. K. POLNÍ MARŠÁLEK, TO NEZNÁTE HADIMRŠKU, FUNEBRÁK, DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ...
    Divadelní režisér Jindřich Honzl natočil s Voskovcem a Werichem jejich první dvě komedie PUDR A BENZÍN a PENÍZE NEBO ŽIVOT. Vančurův poslední film, adaptace Stroupežnického NAŠICH FURIANTŮ a adaptace BÍLÉ NEMOCI K. Čapka, kterou natočil a kde hrál náš přední herec Hugo Haas, přispěly k duchovnímu posílení českého národa v období fašistického ohrožení. V období protektorátu byla většina pokrokových tvůrců nucena stáhnout se do ústraní (J. Honzl, E. F. Burian) nebo odejít za hranice (H. Haas, Voskovec a Werich). Avšak i v tomto období vznikají díla, která byla chápána jako protest proti nacistické nadvládě - např. adaptace BABIČKY F. Čápa.
    Po znárodnění filmu díla nemají tak vysokou uměleckou hodnotu jako za první re publiky. Teprve v 50. letech vznikají filmy jako PYŠNÁ PRINCEZNA. K. Steklý se celkem úspěšně zhostil úkolu převést do filmové podoby Haškova Švejka a herec R. Hrušinský v hlavní roli filmů DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK a POSLUŠNĚ HLÁSÍM podal ukázku skutečně mistrovského herectví.
    Filmy, které vznikaly v 60. letech byly charakterizovány novými, vyššími umělecký mi přístupy. V řadě filmů šlo o kritický pohled na chyby a nedostatky 50. let. Do filmové praxe nastupuje tzv. česká nová vlna - Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel.
    Miloš Forman se prosadil v 60. letech povídkovým filmem KONKURS a adaptací novely Jaroslava Papouška ČERNÝ PETR. Ve spolupráci s Papouškem a Ivanem Passerem vytvořil také komedii LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY - o milostném vztahu mladého muzikanta a textilní dělnice. Celosvětové uznání získal alegorickou satirou z prostředí požárnického plesu HOŘÍ MÁ PANENKO!. Posléze se usadil v USA a tamní diváky zaujal hořkou komedií ODCHÁZÍM. Za adaptaci románu Kena Keseye PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM získal Oscara. Neméně významného úspěchu dosáhl i adaptací divadelního muzikálu VLASY, protestujícího proti nesmyslnému militaritismu. Z větší části v barrandovských ateliérech vznikl film o vztahu skladatele Salieriho k Mozartovi AMADEUS, který byl ověnčen několika Oscary. Nominaci na Oskara získal i za svůj film LID VS. LARRY FLINT.
    Dalším představitelem je Jiří Menzel, který se zaměřoval na adaptace významných literárních děl domácí literatury. Prosadil se adaptací novely B. Hrabala OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, za nějž byl oceněn Oscarem. Významným úspěchem byl přepis Vančurova ROZMARNÉHO LÉTA. Morální prožitek krásy lidského života převládal v obrazech maloměstského pivovaru ve 20. letech POSTŘIŽINY. Podle scénáře Z. Svěráka vznikl hluboce lidský příběh o vztahu mezi řidičem náklaďáku a jeho mírně duševně zaostalým závozníkem VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Podle Svěrákovy předlohy natočil i NA SAMOTĚ U LESA. Pro jedno ze svých děl si vybral jako předlohu i Havlovu ŽEBRÁCKOU OPERU.
    DĚDICTVÍ, ANEB KURVA HOŠI GUTENTAG je jedním z posledních filmů režisérky Věry Chytilové. V prvním období ovlivněna dokumentarismem natočila filmy PYTEL BLECH a O NĚČEM JINÉM. Příběhem dvou výstředních dívek jsou SEDMIKRÁSKY, ve filmu OVOCE STROMŮ RAJSKÝCH JÍME se na stylizovaném příběhu milostného trojúhelníku zabývala důležitostí poznání pravdy. Vynikající hra o vztahu ženy a muže je HRA O JABLKO. Dále ve výčtu děl můžeme pokračovat: PANELSTORY - ze života na sídlišti, FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE.
    V roce 1992 byl na Oscara nominován film režiséra Jana Svěráka OBECNÁ ŠKOLA, slavnou soušku však Svěrák získal až v roce 1997 za film KOLJA. Scénáře k těmto filmům napsal jeho otec Zdeněk Svěrák, který spolu s L. Smoljakem natočili tzv. crazy - komedie - KULOVÝ BLESK, JÁCHYME HOĎ HO DO STROJE, JÁRA CIMRMAN LEŽÍCÍ, SPÍCÍ, ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ. Výčet osobností lze skončit u slovenského "Felliniho" Juraje Jakubiska. Jeho debutem byly KRISTOVY ROKY, mezi jeho posledním filmy patří LEPŠIE BYŤ BOHATÝ A ZDRAVÝ AKO CHUDOBNÝ A CHORÝ či NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA.
    Z anglického filmu je nutno se zmínit o C. Reedovi, který natočil dle románu I. Stonea film VE SLUŽBÁCH PAPEŽE a muzikál dle Dickensova OLIVERA TWISTA. Richard Lester se proslavil hudebním filmem JAZZOVÁ REVUE a se skupinou Beatles natočil filmy PERNÝ DEN, POMOC a s Johnem Lennonem JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU. Nemalé místo má v anglické kinematografii i režisér Richard Attenbough, který vynikl filmem GÁNDHÍ ověnčeným mnoha Oscary a muzikálem CHORUS LINE.
    Švédský režisér, jedna z největších postav světového poválečného filmu, Ingmar Bergman se proslavil zejména filmem SEDMÁ PEČEŤ, dále díly LESNÍ JAHODY, JAKO V ZRCADLE, PERSONA, ŠEPOTY A VÝKŘIKY, TVÁŘÍ V TVÁŘ.
    Bernaldo Bertolucci je jeden z nejvýznamnějších italských režisérů. Velký skandál vyvolalo POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI pro sexuální provokativnost. Bertolucci vytvořil v Číně fresku o životě čínského císaře POSLEDNÍ CÍSAŘ. Frederico Fellini je jeden z nejslavnějších tvůrců poválečné kinematografie. V r. 1960 celá Itálie diskutovala o SLADKÉM ŽIVOTĚ, filmu, který odhalil bezcílný život římské smetánky. Další jeho slavné filmy jsou BOCCACCIO, SATIRIKON, AMARCORD, CASANOVA, MĚSTO ŽEN a LOĎ PLUJE.
    Francie se může chlubit takovými filmy jako např. FANFÁN TULIPÁN režiséra Christiana Jaquea, ĎÁBEL V TĚLE režiséra C. Autant - Lary či DOBRÁ PARTA s Jeanem Gabinem režiséra J. Duviviera.
    V Americe film nachází druhý domov a okamžitě zde vznikají velké filmové společnosti. Z plejády nádherných filmů lze jmenovat např. ZPÍVÁNÍ V DEŠTI - muzikál vypoví dající o počátcích zvukového filmu natočil S. Don. Režisér F. Zinnemann natočil již klasické dílo V PRAVÉ POLEDNE. Velkofilm J. Mankiewicze KLEOPATRA patří mezi zlatý fond americké kinematografie.
    25. CESTY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ VE 20. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    První desetiletí tohoto století se vyznačovala ve výtvarném umění neobyčejně rychlým sledem převratných hnutí. Nyní již malíři přestávali zobrazovat tvar a barvy tak, jak se jeví, neboť tuto funkci postupně přejímá fotografie a film.
    Jako první se představil veřejnosti fauvismus, když Henri Matisse se skupinou přátel obeslal roku 1905 několika obrazy jednu pařížskou výstavu. Byli označeni jako "šelmy" (fauves) a jejich dílo bylo popisováno jako "barbarské a naivní mazanice dítěte hrajícího si s krabičkou barviček".
    Španěl Pablo Picasso ve velkém obraze AVIGNONSKÉ SLEČNY projevil nový zájem o monumentálně stavěné umění. Syn malíře pokojů Georges Braque viděl tento obraz roku 1907 v Picassově ateliéru. Po čtyři následující roky s Picassem pracoval v těsném společenství a společně vytvořili nový styl, známý dnes jako kubismus.
    Snažili se nalézt způsob, jak zachytit trojrozměrnost věcí, aniž se tím poruší dvojrozměrnost obrazu. Opustili tradici jednoho zorného bodu a užívali několika pohledů na předmět, čímž do svých kompozic uvedli prvek času nebo pohybu. K teoretikům této fáze tzv. analytického kubismu patří Gleizes a Metzinger. Významným centrem kubismu byla, kromě Paříže, i Praha. K českým kubistickým malířům patří Emil Filla, Václav Špála a Bohumil Kubišta, k sochařům Otto Gutfreund a k architektům J. Gočár, P. Janák a J. Chochol.
    Mezitím vzniklo v Itálii podobné hnutí, futurismus, jehož zakladatelem byl básník Marinetti, který nadšeně přijímal moderní svět, stroje, rychlost, hromadnou výrobu. Válku považoval za "hygienu" lidstva. Nejdůležitějšími představiteli tohoto hnutí v malířství byli Boccioni, Severini, Carra a Balla.
    Picasso a Braque přešli během roku 1912 z analytické fáze kubismu na syntetickou. Počátkem roku 1912 Picasso použil v obraze kousku malířského plátna a začal tak s koláží. Brzy byly do syntetického kubismu uvedeny další materiály - krabičky od zápalek, hřeben, do barvy přidávali písek a vytvářeli optická - tečkovaná nebo pruhovaná místa. K Picassovi a Braquovi se přidal Španěl Juan Gris, který vynikl především jako teoretik toho směru.
    Robert Delaunay je představitel orfismu - specifické užívání barev, které připomínalo užívání tónů v hudbě. Přešel od téměř abstraktních obrazů, jež nazýval OKNA, k zcela abstraktním DISKŮM. Druhý z velkých malířů, který bývá řazen k orfismu, je malíř českého původu František Kupka, který byl jedním ze zakladatelů nezobrazujícího projevu.
    V této době se v Mnichově formovala skupina, jejímž představitelem byl Vasilij Kandinsky. Roku 1910 vytvořil ABSTRAKTNÍ AKVAREL, v němž barevnými skvrnami spontánně vyjádřil naléhavé emoce okamžiku. V dalších letech rozvíjel tento druh volné abstrakce, známé dnes jako abstraktní expresionismus.
    Paul Klee bývá řazen mezi přímé zakladatele moderního uměleckého projevu. Jeho obrazy působí něžně a často dětsky. Snažil se ukázat, jak uvidět skrytou podstatu a děje věcí. Nespatřoval žádný rozpor mezi abstrakcí a figurací a tak si na něho dělá nároky mnoho směrů, přestože k nim Klee nikdy nepatřil.
    V této době byl velmi těsný vztah mezi německými uměleckými středisky (hlavně Mnichovem) a Moskvou. Z řady avantgardní aktivity byla nejdůležitější činnost Kazimíra Maleviče, který ze své malby vyloučil vše, čím by si mohl získat diváka: námět, rukopis, perspektivu, a dokonce i barvu, a vytvořil nový směr - suprematismus, kde nalezl útočiště ve formě černého čtverce na bílém pozadí.
    Holanďané Piet Mondrian a Theem van Doesburg založili skupinu De Stijl, která propagovala svislé a vodorovné černé pruhy a pravoúhlé plochy základních barev a bílé nebo šedé. Tento směr se nazývá neoplasticismus.
    Nejlepším vtělením myšlenek dadaismu, přesto, že nikdy nebyl členem této skupiny, byl Marcel Duchamp, který za svůj život vytvořil jen malý soubor děl, ale každé z nich je mistrovským kusem. Největší z nich je tzv. VELKÉ SKLO, které bylo pracně malováno 8 let a poté uloženo mezi dvě tabule skla. Ta se náhodou rozbila a je příznačné, že Duchamp přijal praskliny jako sympatický příspěvek osudové náhody a dnes jsou považovány za nedílnou součást jeho výtvoru.
    V Paříži se dadaismus proměnil v surrealismus. Za vedení básníka Andrého Bretona bylo zorganizováno hnutí, jež prozkoumávalo možnosti spontánního psaní a bralo v úvahu důsledky plynoucí pro uměleckou činnost z nových teorií psychoanalýzy.
    Teorie surrealismu ve výtvarném umění je stručně tato: v našich snech vstupují do našeho vědomí asociace a obrazy, které jsou pro naše bytí mnohem důležitější než tradiční konvenční náměty. K nejvýznamnějším představitelům tohoto hnutí patří Max Ernst a Salvator Dali. Pozoruhodným malířem, který prošel surrealismem, je Španěl Joan Miró. Další velkou postavou klasického dadaismu a surrealismu je Hans Arp. Jeho díla jsou však spíše nezobrazující než surrealistická.
    Marc Chagall je rovněž jednou z největších postav moderního umění. Jeho dílo je - podobně jako Kleeovo - nezařaditelné do proudů světového moderního umění a podobně jako Picassovo prostupuje všemi desetiletími našeho věku. On sám se vždy označoval za realistického malíře a tento fakt nám potvrzuje i srovnání jeho obrazů s příběhy ode hrávajícími se v jeho životě.
    Slavnou školou architektury a uměleckého návrhářství byl německý Bauhaus. Zde působilo mnoho významných umělců: Kandinsky, Klee, Feininger.
    Během 2. sv. války přešlo mnoho významných evropských malířů do USA. Ty se po 2. sv. válce staly centrem světového umění. Hrdinou nové malby se stal Jackson Pollock se svými "litými" obrazy, kdy nechával na plátno skapávat pramínky barvy.
    Proti tomuto umění začal v 60. letech vystupovat pop - art, který navázal na dadaismus. Pop - art kombinuje mnoho technik - fotomontáže, filmové tisky, koláže, při kterých se často užívá banálních stereotypních reprodukcí. Významným představitelem tohoto směru byl Andy Warhol. Jeho díla, s často banálními předměty, nutí zamyslet se nad naší vlastní zkomercializovanou kulturou a odlidštěným a zmechanizovaným světem. Rovněž však pohled na jeho obrazy potvrzuje, že opravdový umělec učí vidět svět v němž žijeme.
    Jan Zrzavý nestřídal kabáty - ismů, ale šel svou cestou. Krajiny z Českomoravské vysočiny, Benátek, Řecka i z bretaňského pobřeží vypadají jako z dětského snu. Zrzavý do vedl svým Přítelkyním, Zátiším a Krajinám vždy dát něžné srdce. Zdá se nám, jako by z nich vycházela jemná záře smutku.
    Josef Šíma žil od svých 30 let převážně v Paříži. Když tam přišel, maloval nejraději přístavy a parníky. V době surrealismu se obrátil k pomyslným podobiznám a krajinám. Byl jedním ze zakladatelů skupiny Vysoká hra.
    26. VÝVOJ SLOVENSKÉ LITERATURY

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Počátky literatury na Slovensku jsou svázány, stejně jako v Čechách, s Velkou Moravou a staroslověnskou písemností. Po rozpadu Velké Moravy je Slovensko pod vlivem Uher - do literatury začíná pronikat latina.
    V 15. století, v důsledku husitství, dochází k pronikání češtiny. Vavřinec Benedikt z Nudožer je dokonce autorem první české gramatiky. Velký význam mělo pro Slovensko i přeložení bible do češtiny - jazyk BIBLE KRALICKÉ se stal oficiálním bohoslužebným jazykem evangelíků. Část české inteligence po Bílé hoře směřovala i na Slovensko - Jiří Třanovský - vl. jm. Tranoscius, zde vydal velký KANCIONÁL, užívaný evangelíky dodnes.
    Během 17. století dochází k postupné slovakizaci češtiny a k rozvoji lidové slovesnosti. Koncem 18. století se, v důsledku maďarizace, objevují první snahy o ustavení spisovné slovenštiny. Prvním pokusem o spisovný jazyk byla tzv. bernoláčtina (podle katolického kněze Antona Bernoláka - základem je záp. slovenština z okolí katolické Trnavy). Tímto jazykem psal své eposy Ján Hollý.
    V této době vzniká generace "štúrovců". Jejím hlavním představitelem je Ludovít Štúr, J. M. Hurban a Hodža. V programu měli národně politické a sociální otázky. Vytvořili spisovnou slovenštinu, jejímž základem se stalo "nejpůvodnější" středoslovenské nářečí. Štúrovci vydávají Slovenské národné noviny a almanach NITRA.
    Z díla Ludovíta Štúra si uveďme NÁREČIE SLOVENSKA ALEBO POTREBA PISANIA V TOMTO NÁREČÍ, kde uvádí důvody pro zavedení nového jazyka. V NAUCE REČI SLOVENSKÉ je popsána gramatika nového jazyka. V díle O NÁRODNÍCH PÍSNÍCH A POVESTECH PLEMEN SLOVANSKÝCH uvádí názory na umění, literaturu a lidovou slovesnost. Z básní jsou známé především DUMKY VEČERNÍ, ROZŽEHNÁNÍ, ZPEVY A PIESNE. V roce 1848 vytvořil Slovenskou národní radu, po porážce žil pod policejním dozorem. Umírá na tragické následky zranění.
    Dalším ze známých slovenských spisovatelů byl Janko Kráľ. Byl to typ revolučního básníka, složitá samotářská a podivínská osobnost. Všímal si zbojnických tradic. Z jeho díla si připomeňme VÝLOMKY Z JÁNOŠÍKA, DRÁMA SVETA (užší otázka práva, spravedlnosti, svobody, náboženství), ZAKLIATÁ PANNA VO VÁHU A DIVNÝ JANKO - nejkrásnější balada.
    Z dalších slovenských autorů této doby si uveďme alespoň Andreje Sládkoviče, evangelického faráře, jenž napsal: MARÍNA, DETVAN, SVÄTOMARTINIADA. Kněz Samo Chalúpka psal básně oslavující národní hrdost, ukazoval bojovníky jako ztělesnění svobody, rovnosti a spravedlnosti (poprvé se u něj objevuje Jánošík). Z jeho díla si uvedeme pouze hrdinské balady MOR HO!. Ján Botto je nejmladší ze štúrových básníků. Studoval v Levoči, psal ba lady, zdrojem jeho poezie byly lidové písně a pohádky: SMRŤ JÁNOŠÍKA a BÁSNĚ. Dalším ze spisovatelů této doby ze Slovenska byl Jan Kollár, který psal česky a žil v Jeně, Vídní a Pešti. V díle SLÁVY DCERA, skládající se ze 150 znělek, z předzpěvu a 5 zpěvů, provázejí básníka Mina a Milík. Dílo sestavuje celý život. Dále napsal: O LITERÁRNEJ VZÁJEMNOSTI MEZI KMENY S NÁREČÍMI SLOVANSKÝMI (jsou zde popsány 4 jazyky - českoslovenština, ruština, polština a srbochorvačtina), PAMETI Z MLADŠÍCH LET, NÁRODNIE SPIEVANKY.
    Po období Bachova absolutismu (2. pol. 19. stol. ) nastává období rozvoje Slovenska, oživení národního ruchu. Roku 1863 vzniká Matice slovenská - kulturní spolek Slováků. Veškerý kulturní život až do roku 1867 nazýváme "matičná léta". V této době vznikají tři slovenská gymnázia. Po rakousko - uherském vyrovnání zaniká Matice slovenská a nastupuje tzv. maďarizace.
    Pavol Országh Hviezdoslav pochází z Vyšného Kubína, ze zemanské rodiny. Vystudoval gymnázium v Myškovci, později studoval v Kežmarku. Ze začátku píše básně maďarsky - obdivuje poezii Šandora Petöfy. Nejvýznamnější básní je BRATROM ČECHOM, kterou napsal v Praze, a snaží se v ní o sblížení Slováků a Čechů. Další básní je MŇA KEDYS ZVADZAL SVET, kde popisuje proč začal psát slovensky.
    Slovenská moderna vzniká v letech 1900 - 1918 a je ovlivněna především francouzským symbolismem. Hlavním představitelem této doby byl Ivan Krasko, vlastním jménem Ján Botto. Napsal pouze dvě básnické sbírky, a to NOX ET SOLITUDO (NOC A SAMOTA), kde líčí smutek, zklamání, opuštění a vzpomíná na lásku. Ve druhé sbírce VERŠE se objevují dva typy básní, a to za prvé subjektivní typ, jenž navazuje na básně z první sbírky, a za druhé sociální motiv, kde popisuje vzpouru proti bezpráví (např. báseň OTROK).
    V době mezi válkami nastává značný rozvoj Slovenska, zejména školství. Vzniká skupina DAV, která se zajímala o problémy umění, knih a literatury. V próze vznikají dvě linie.
    První navazuje na realistické tradice slovenské literatury 2. poloviny 19. století, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl M. Kukučín. Tomuto směru odpovídá román Janka Jesenského DEMOKRATI - název je ironický, popisuje společnost ve 30. letech. Je zde na první pohled vidět kritika úředního aparátu. Soustřeďuje se na popis volebního boje.
    Druhá linie, kam patří Fraňo Kráľ a Peter Jilemnický, se zabývá sociální tématikou. Fraňo Kráľ napsal román STRETNUTIE, jehož děj se odehrává v Jugoslávii a líčí osudy mladého Ivana, který má pouze otce. Dále napsal román pro mládež ČENKOVÉ DĚTI. Hlavní postavou je Zuzana Čenková, která se musí vzdát svých dětí, aby mohly přežít. Její pokus se však nezdaří a děti se vrací ke své matce. Dále napsal román CESTA ZARUBANA a povídku JANO.
    Peter Jilemnický napsal román VÍŤÄZNÝ PÁD - balada o prostých lidech Kysúc, zaměřující se na období těsně po 1. sv. válce. Ve sbírce povídek KOMPAS V NÁS popisuje společný motiv štěstí. Nejznámějším románem je POLE NEORANÉ, kde popisuje obraz Kysúc v období konce hospodářské krize. Dále napsal ještě romány KUS CUKRU a KRONIKA.
    Ve 30. letech 20. stol. vzniká lyrizovaná próza. Vychází tématicky z vesnice, z venkovského člověka, který má blízko k přírodě. Je zde oslaben děj, zpracovávaný po hádkovým způsobem. Hlavními představiteli jsou Dobroslav Chrobák - DRAK SA VRACIA a Margita Figuli - román TRI GAŠTANOVÉ KONE.
    Hlavními představiteli poezie se sociální tematikou jsou Laco Novomeský, Ján Poničan a E. Urx. Ján Poničan přispíval do časopisu DAV. Napsal poému DIVNÝ JANKO, kde popisuje životní osudy Janka Krále. Laco Novomeský byl redaktorem DAVu a byl ovlivněn poetismem a proletářskou poezií. Napsal několik básnických sbírek: NEDELA, RAMBOID a SVÄTÝ ZA DEDINOU. Dále napsal poémy VILA TEREZA, kde vzpomíná na meziválečné období a DO MESTA 30 MINÚT, kde se mu promítá celý jeho život po cestě k rodičům.
    Po válce napsal Ladislav Mňačko román SMRŤ SA VOLÁ ENGELCHEN. V podstatě deníkovou osnovu mají LUKAVICKÉ ZÁPISKY známé autorky literatury pro mládež Hany Ponické. Dominik Tatarka studoval v Paříži, kde se seznámil s existencionalismem. Pracoval jako redaktor časopisů Národní obroda a Slovenské pohledy. Jeho koncepce literatury vycházela z kritiky realistické literatury. K jeho dílům patří V ÚZKOSTI HLADANIA, PANNA ZÁZRAČNICA, román FARSKÁ REPUBLIKA, PRÚTENÉ KRESLÁ, PÍSAČKY, NAHRÁVAČKY a SÁM PROTI NOCI.
    27. NĚMECKY PSANÁ LITERATURA V ČECHÁCH

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Přes všechna nedorozumění, vzájemné křivdy a tragické konflikty se odvěké soužití Čechů s Židy a Němci jeví jako přínosné a plodné.
    Zejména to platí o kultuře a literatuře. Pro nás tkví význam německy píšících spisovatelů z Čech a Moravy právě v tom, že jsou to sice spisovatelé "naši", a přece ji ní než my: rozšiřují nás tak o nás samy, jak se neznáme.
    Jen málokterý český spisovatel dovedl tak citlivě vyjádřit duchovní ráz české krajiny a založení lidí, kteří s ní jsou spojeni, jako Němec Adalbert Stifter. Spisovatelem se stal takřka proti své vůli. Považoval se spíše za malíře, psal jen příležitostně a pro sebe. Až jednou ve společnosti ho přiměli přečíst jeho rukopis. Byla to jedna z 13 povídek, které pak vyšly pod názvem STUDIE a zařadily ho rázem mezi přední rakouské prozaiky. V duchu klasického humanitního ideálu usiloval o reorganizaci lidových škol - vydal ČÍTANKU NA PODPORU HUMÁNNÍHO VZDĚLÁNÍ NA GYMNÁZIÍCH, která však nebyla ministerstvem schválena. To ho přimělo k odchodu do výslužby, kde píše soubor povídek o dětech PESTRÉ KAMENY a romány POZDNÍ LÉTO a VÍTEK, které však kritika i čtenářstvo odmítly.
    Nejvýznamnější spisovatelkou německého jazyka v poslední třetině 19. století byla nepochybně moravská rodačka Marie von Ebner - Eschenbach. Patřila k starému českému šlechtickému rodu a mluvila dříve česky a francouzsky než německy. Dílo, této "rakouské Boženy Němcové", je právem charakterizováno jako manifest lásky a víry v člověka. Prosadila se však až jako padesátiletá povídkou HODINÁŘKA LOTTI. Následovala řada novel, shrnutých do sbírek POVÍDKY ZE VSI A ZÁMKU a NOVÉ POVÍDKY ZE VSI A ZÁMKU.
    Hned první povídka ŽHAVÝ VOJÁK přinesla Gustavu Meyrinkovi úspěch. Když se po definitivním odjezdu z Prahy a pobytu ve Vídni usadil v Mnichově, věnoval se již výhradně literární činnosti. Napsal pak řadu próz, povídek i románů - např. NOC VALPURGINA, ZELENÁ TVÁŘ, BÍLÝ DOMINIKÁN, žádná však nedosáhla takového věhlasu a tolika vydání jako román GOLEM.
    Rainer Maria Rilke byl především velkým básníkem. Neměl příliš šťastné dětství. Jeho rodiče žili v neshodách - Rilke byl ovlivňován především matkou. Její péče však nebyla tím nejlepším - dokonce byl chápán jako náhrada za zemřelou starší sestřičku a do 5 let byl vychováván a oblékán jako děvčátko. Po skončení základní školy nastoupil do vojenských škol. Špatné zážitky z dětství ho příliš nevázaly k Praze a tak svou sbírku OBĚTINA LÁRŮM vydává v Mnichově kde studoval.
    O Praze však napsal sbírky ADVENT a MNĚ KU OSLAVĚ. Prvním vyzrálým dílem je KNIHA HODINEK, básnický triptych, obsahující tři cykly: KNIHU O MNIŠSKÉM ŽIVOTĚ, KNIHU O PUTOVÁNÍ a KNIHU O CHUDOBĚ A SMRTI. Souběžně vzniká i KNIHA OBRAZŮ, která je rozvinuta v NOVÝCH BÁSNÍCH. Kontakt s vojenstvím literárně využil ve známé PÍSNI O LÁSCE KORNETA KRYŠTOFA RILKA, která mu přinesla první vážnější úspěch.
    Psal však i prózu - román ZÁPISKY MALTA LAURIDSE BRIGGA. V této době už žije v Paříži, kde za války napsal problematická díla PĚT ZPĚVŮ a SEDM BÁSNÍ. Ve Francii vytvořil po válce i svá závěrečná a vrcholná díla - ELEGIE Z DUINA a SONETY ORFEOVI.
    Nejslavnějším pražským spisovatelem je dnes v celém světě bezesporu Franz Kafka. Počátky jeho tvorby, poznamenané dobovými literárními vzory, se velice liší od je ho pozdějších děl, která mu vynesla světovou slávu. Nejstarší dochovanou prací je POPIS JEDNOHO ZÁPASU. Pod vlivem četby Flauberta napsal SVATEBNÍ PŘÍPRAVY NA VENKOVĚ. Významný přelom nastal v jeho tvorbě v roce 1912, kdy během jediné noci napsal povídku ORTEL. Po ní brzy následovala PROMĚNA a větší část nedokončeného románu NEZVĚSTNÝ, vydávaného do sud pod jménem AMERIKA. Ve všech těchto třech prózách je ústředním tématem vztah otec - syn. Nezvěstný líčí osud šestnáctiletého Karla Rossmanna, jehož svedla služebná a který je svými rodiči vypovězen do Ameriky. Rodina a její okolí - Praha, pro Kafku při všem pohodlí, které mu skýtaly, představovaly tísnivé sevření. Cestu k proražení toho kruhu spatřoval v manželství. Dvakrát se zasnoubil s Felice Bauerovou a dvakrát zásnuby zrušil. Příčina byla v Kafkově neschopnosti uskutečnit tento svazek. Byl přesvědčen, že lidský život lze naplnit jen v rodině, zároveň však prožíval obavy, že toto společenství mu znemožní psát, neboť psaní pro něj bylo možné jen v naprosté odloučenosti. Tím se pro něho uzavíral bludný kruh "nemožnosti", v němž jedno vylučovalo druhé.
    Tento zápas o manželství se složitým způsobem promítl do jeho románu PROCES - prokurista Josef K. je vyšetřován u neznámého soudu a popraven za neznámý zlo čin. Veškerá jeho snaha čelit této absurditě normálními prostředky se míjí účinkem. Další milostný vztah, který mohl skončit manželstvím, spojoval Kafku s českou novinářkou a překladatelkou jeho kratších děl Milenou Jesenskou. Svazek se neuskutečnil i proto, že Milena, ač v manželství nešťastná, nechtěla svého muže opustit.
    Vztah Mileny a Kafky se odráží v třetím, rovněž nedokončeném románu ZÁMEK - země měřič K. chce dosáhnout přijetí do zámeckých služeb, ale umírá dřív, než jeho žádost projde labyrintem nedostupných úředních instancí. Kafka zemřel roku 1924 v rakouském sanatoriu na tuberkulózu. Jen u malé části svých rukopisů Kafka svolil, aby byly vydány tiskem. V závěti dokonce Maxe Broda požádal, aby je po jeho smrti "beze zbytku a bez čtení" spálil. Brod po těžkém duševním zápase jeho přání nevyhověl, rukopisy uchoval a z velké části i vydal a zachránil tak jednu z největších hodnot moderní literatury.
    Spolu s Kafkou a Rilkem patří Franz Werfel k trojici nejproslulejších pražských německých literátů, a z těch tří je asi čtenářsky nejpřístupnější. Jeho první prací je básnický cyklus PŘÍTEL SVĚTLA. Hned touto sbírkou získal proslulost, kterou ještě umocnil sbírkami JSME a NAVZÁJEM. Jeho první próza NE VRAH, ZAVRAŽDĚNÝ JE VINEN byla událostí, podobně jako první sbírka básní. Za horor lze označit drama KOZLÍ ZPĚV, kde se vyrovnává se smrtí svého syna. Jednu z nejdrastičtějších událostí 1. sv. války - pokus turecké armády vyhladit arménský národ - zachycuje skvělý román ČTYŘICET DNŮ. Velmi úspěšný byl i jeho další román PÍSEŇ O BERNADETĚ.
    Spisovatel, žurnalista a především reportér byl Egon Erwin Kisch. Byl členem komunistické strany, patně doufal, že tudy vede cesta z bídy, jíž byl dennodenním svědkem. Pronikal mezi spodinu české společnosti, mezi pasáky, prostitutky, drobné zlodějíčky a mezi obyčejné, prosté lidi. Toto období se odráží v jeho drobné próze shrnuté v PRAŽSKÝCH DOBRODRUŽSTVÍCH. Pražskému podsvětí věnoval později i román PASÁK. V počátcích 1. sv. války přechodně podlehl prorakouskému nadšení, z něhož se ale brzy vymanil, jak dokazuje jeho válečný deník VOJÁKEM PRAŽSKÉHO SBORU. Z jeho komedií z období pražského divadelního působení vyniká NANEBEVSTOUPENÍ TONKY ŠIBENICE. V Berlíně vyhlásil tezi beztendenční reportáže z pera nepředpojatého svědka, kterou demonstroval ve své proslulé sbírce ZUŘIVÝ REPORTÉR. K vrcholné dokonalosti pak dovedl svou reportáž ve sbírce VSTUP ZAKÁZÁN. Jako vtipný vypravěč vynikl také v autobiografii TRŽIŠTĚ SENZACÍ.
    28. PÍSEŇ A HUDBA V ŽIVOTĚ MLADÉHO ČLOVĚKA

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Lze určit dvě hlavní příčiny, proč mladí lidé poslouchají hudbu: u vážné hudby to je především zvuková stránka díla a obsahové poselství, u rockové hudby touha po exhibici a napodobení idolu.
    Moderní hudba začala jazzem, který velmi zpopularizoval Luis Armstrong. U nás je jazz reprezentován skupinou Jazzcelula s Laco Déčim a Zdeňkem Fišerem, hudebním instrumentalistou Jiřím Stivínem a zpěvačkou Janou Koubkovou, která rovněž organizuje Jazzové dny a Vokalízy.
    Po jazzu přicházejí hudební styly, protestující proti staré generaci, na což měla nepřímý vliv i technická revoluce 50. let. Na počátku byl rock and roll a Elvis Presley. Na tuto vlnu navazuje společenská exploze 60. let, která se šířila i u nás. V zahraničí vynikají Beatles, </>Rolling Stones, Doors, u nás Olympic s ŽELVOU. Představitelé těchto hudebních skupin ovlivnili filozofii mládeže - vznik hippies.
    Poté se tvorba tříští do mnoha stylů. Na okraji zájmu je s nejméně příznivci underground a psychedelic music, jehož nejznámějšími představiteli byli Velvet Underground a Lou Reedem a Johnem Calem. Tato skupina tvořila v prostředí Factory Andyho Warhola.
    Tento styl života se rovněž rozšířil u nás. Z mnoha pokusů např. The Primitives Group, vznikla skupina The Plastic People of the Universe. Jedním z textařů této skupiny byl i Egon Bondy - deska ZAKÁZANÝ KLUB ŠŤASTNÝCH SRDCÍ EGONA BONDYHO (parafráze na název desky Beatles - Klub osamělých srdcí seržanta Pepře). Její obsah vyjadřuje filozofii undergroundu - "Jsem oběť mánie toxikomanické, je to komické" a symbolismus s magickými jevy "My žijeme v Praze, kde žije duch sám". Důkazem dalšího spojení jejich tvorby s literaturou je SLAVNÁ NEMESIS, na které zhudebnili i povídku Ladislava Klímy JAK BUDE PO SMRTI - z výletů do Postmortálie. Obsah povídky vyjadřuje podivné stavy snu či skutečnosti. Další z písní je NA SOSNOVÉ VĚTVI s textem Jiřího Koláře (česko - francouzský spisovatel a výtvarník). Jako mnoho jiných hudebních seskupení (Visací zámek, Stromboli ) sáhli PPU po tvorbě Christiana Morgensterna - album PŮLNOČNÍ MYŠ. V albu HOVĚZÍ PORÁŽKA přispěl hororovými, morbidními texty i Ivan Wernisch - "Chlemstala krev, ani nevylovila mouchy". V písni ĎÁBELSKÁ KOMNATA vystupují hlavní představitelé českého happeningu Eugen Brikcius a Milan Knížák. Mezi undergroundové skupiny patří i DG 307, ve které zpíval své texty básník Pavel Zajíček.
    V 70. letech u nás působilo mnoho jazzrockových skupin. ETC Vladimíra Mišíka zhudebnila básně Václava Hraběte, z jeho sbírky STOP TIME - LÁSKA JE JAKO VEČERNICE, MRTVÍ MILOVAT NEMOHOU. Framus Five s Michalem Prokopem či Rebels - album KUŘE V HODINKÁCH, zhudebnily některé texty Josefa Kainara - STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA. V zahraničí v této době prodávali svoji tvorbu punkové kapely Sex Pistols, The Slash... Punkové hnutí se snažilo znegovat celou společnost a veškerou lidskost.
    V 80. letech u nás vynikají skupiny Pražský výběr (Michael Kocáb, texty F. R. Čech ) a Stromboli (Michal Pavlíček - např. hudba k filmu PROČ? ). Stromboli rovněž sáhly po Morgensternovi - píseň KOŠILKA - "Třeská pleská v ní vánek, kvílivá je jak uplakánek, docela osiřela, košilka".
    Rovněž významné je hnutí písničkářů. K jeho nejznámějším představitelům patří Vladimír Vysockij v Rusku a u nás Kryl, Merta, Plíhal, Janoušek, Hutka, Nedvěd a Nohavica.
    29. VÝVOJ ČESKÉ POEZIE OD VÁLKY PO SOUČASNOST

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Do poloviny 50. let je publikována především poezie ovlivněná stalinským dogmatismem (P. Kohout, J. Štern, S. Neumann ). Teprve ve druhé polovině dekády se začíná sporadicky objevovat hodnotnější básnická tvorba, což souvisí zejména s činností časopisu Květen, ve kterém básníci prosazovali tzv. poezii všedního dne (J. Brukner, J. Šotola, M. Holub, K. Šiktanc, členy redakční rady byli také M. Kundera a M. Florian ).
    V edici ČESKÉ BÁSNĚ pod vedením Jaroslava Janů (v redakční radě figurovali F. Hrubín, J. Grossman, V. Závada, A. M. Píša ) jsou od poloviny 50. let vydávány už i sbírky nepoznamenané vládnoucí ideologií (J. Kolář - MISTR SUN O BÁSNICKÉM UMĚNÍ, M. Kundera - MONOLOGY, J. Skácel - KOLIK PŘÍLEŽITOSTÍ MÁ RŮŽE).
    Byl to příznak politického a kulturního uvolnění, které však až koncem 60. let vyústilo do téměř normálních poměrů, kdy byla vydávána díla autorů s nejrůznějšími názory a poetikami. Tento pozitivní vývoj byl ukončen okupací Československa v roce 1968 a následnou "normalizací".
    Prakticky všechny významné básnické skupiny, které se vytvořily již během protektorátu nebo těsně po válce (Skupina 42, skupina Ra, Ohnice, skupina katolických básní ků ) se v důsledku únorových událostí roku 1948 rozpadly a mnozí členové v 50. letech nepublikovali, většina z nich pak nesměla publikovat ani po roce 1970.
    Do okruhu katolických básníků patřil Jan Zahradníček, který je považován za jednoho z největších českých básníků. Je to básník s nemírně tragickým životním osudem. V roce 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen ke 13 letům vězení za členství v "ilegální organizaci" a za údajnou velezradu. V září 1956 dostal zprávu, že na otravu houbami umírá jeho žena a tři děti. Byl propuštěn s příslibem, že se nemusí vracet (zásluhou Seiferta mu byl trest zmírněn na 9 let). Domů však přišel pozdě. Lékařům se sice podařilo zachránit ženu a syna, obě dcerky však už byly mrtvé. Po čtrnácti dnech se musel vrátit zpět do vězení, aby si odpykal další 4 roky, které zachytil ve sbírce ČTYŘI LÉTA. Z vězení ho propustili roku 1960 s podlomeným zdravím a pět měsíců po návratu umírá. K jeho poválečné tvorbě patří LA SALETTA a rozsáhlá básnická skladba ZNAMENÍ MOCI, ostře reagující na zvůli komunistické moci.
    Nejvýznamnější sbírkou Karla Šiktance 60. let, tehdy přesvědčeného komunisty, jsou HEINOVSKÉ NOCI. Mezi jeho další sbírky, obracející se stále víc k niternému prožitku patří ZAŘÍKÁVÁNÍ ŽIVÝCH a ADAM A EVA. První Šiktancovou knihou, která už nesměla vy jít, byly prózy KRÁLOVSKÉ POHÁDKY. Nejznámější ze samizdatových sbírek je SRDCE SVÉHO NEJEZ, TANEC SMRTI a ČESKÝ ORLOJ, obsahující 12 básní, pojmenovaných podle měsíců.
    Už v 19 letech vydal Ivan Wernisch sbírku KAM LETÍ NEBE. Stejně jako následující TĚŠENÍ je naplněna naivistickou hrou, příbuznou primitivismu naivních malířů. Ve třetí sbírce ZIMOHRÁDEK vytváří svůj snový a uměle vytvořený svět, za jehož zdmi se skrývá před agresivním okolím. I v dalších sbírkách DUTÝ BŘEH a LOUTKY pokračuje v zobrazování nepřístupného pohádkového světa. Patrná je inspirace barokním básnictvím, jež ovlivňuje především obraznost veršů, která je krvavá, drsná a krutá. V 70. letech pokračuje ve své dadaisticky absurdní lyrice - sbírka KRÁL NEVIŇÁTEK, která byla sešrotována. Některé jeho básně, např. ze sbírky PRASINEC, zhudebnil a hrál se skupinou Extempore Mikoláš Chadima. K jeho dalším sbírkám patří ZASUTÉ ZAHRADY, CVIČNÉ MĚSTO a skandální DOUPĚ LATINÁŘŮ.
    Jedním z nejoriginálnějších tvůrců české poezie 20. století je Vladimír Holan. Rok 1945 přinesl stejně prudkou a bouřlivou Holanovu reakci na události jako rok 1938. Ve sborníku DOKUMENT byly vydány skladby DÍK SOVĚTSKÉMU SVAZU, PANYCHIDA, RUDOARMĚJCI a TOBĚ. I v poválečných letech rozvíjí linii svých epických příběhů, které vydával pod názvem PŘÍBĚHY, a které tvoří jeden z vrcholů jeho tvorby. Patří sem báseň NÁVRAT s tématem hledání matčina hrobu, dále tragická ÓDA NA RADOST - o tragickém osudu krásné dívky, která jednou uhořela při práci a TOSKÁNA. V 60. letech vyšly MOZARTIANA a ZÁHŘMOTÍ, jimiž vzdal hold géniu Mozartovu. Mimořádnou pozornost vzbudila složitě konstruovaná básnická skladba NOC S HAMLETEM na níž tematicky navazuje NOC S OFÉLIÍ. Významné jsou rovněž jeho překlady - Morgenstern, Pasternak, Baudelaire...
    Významným překladatelem (hlavně francouzské poezie - Rimbauda a Verlaina) byl i František Hrubín. Jeho prvotinou je sbírka ZPÍVÁNO Z DÁLKY, na kterou za války navazuje dalšími VČELÍ PLÁST, CIKÁDY a MÁVNUTÍ KŘÍDEL. Vysloveně protifašistickou poezií je CHLÉB S OCELÍ a ŘEKA ZAPOMNĚNÍ. Obrat k epice předznamenává JOBOVA NOC. Pět zpěvů této rozsáhlé básnické skladby monumentalizuje osud české země v nádherných metaforách - ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ. Reakcí na válku je básnická skladba HIROŠIMA, dále píše sbírku PROMĚNA a ROMANCI PRO KŘÍDLOVKU. Vzpomínkou na rodný kraj jsou LEŠANSKÉ JESLIČKY, kterými završil svou básnickou tvorbu. Psal rovněž pro děti: LADŮV VESELÝ PŘÍRODOPIS, MÁNESŮV ORLOJ, HRAJEME SI CELÝ DEN, ŠPALÍČEK, drama SRPNOVÁ NEDĚLE, KRÁSKA A ZVÍŘE, OLDŘICH A BOŽENA a prózu ZLATÁ RENETA.
    Básníkem, který přes 60 let spoluvytvářel poezii nejvyšších uměleckých hodnot, je Jaroslav Seifert. Sbírky, které vyšly po válce, jsou charakteristické písňovostí a citovou vřelostí: RUKA A PLAMEN, ŠEL MALÍŘ CHUDĚ DO SVĚTA, CHLAPEC A HVĚZDY - k obrázkům J. Lady. K nejvýznamnějším dílům poválečného období náleží PÍSEŇ O VIKTORCE. Tematicky jde o osud jedné z hrdinek knihy Babička, Viktorky. Tragický osud Viktorčin se rozprostírá také nad životem Boženy Němcové, za což kritika Píseň o Viktorce označila jako ne socialistickou a tedy protilidovou báseň. Do příznivější situace vstupovala Seifertova sbírka MAMINKA, která přispěla k renesanci intimní lyriky. V druhé polovině 60. let píše KONCERT NA OSTROVĚ, HALLEYOVU KOMETU a ODLÉVÁNÍ ZVONŮ. V těchto sbírkách nastává velká proměna - odvrací se od trvalých hodnot k rozpornosti života. Pro své vyhraněné postoje ve funkci předsedy Svazu českých spisovatelů v letech 1969 - 70 proti sovětské okupaci naší republiky, zejména pak pro své působení na studenty, se Seifert dostal do nemilosti vládnoucích politických kruhů a byl nucen publikovat v samizdatu - MOROVÝ SLOUP, DEŠTNÍK Z PICCADILY, BÝTI BÁSNÍKEM a VŠECKY KRÁSY SVĚTA - u nás vyšla "mírně" cenzurovaná. V roce 1984 mu byla udělena Nobelova cena, jako dosud jedinému českému spisovateli.
    Významným představitelem postavantgardní generace je Josef Kainar. Z jeho sbírky NOVÉ MYTHY je určitě, i díky Mišíkovu zhudebnění, nejznámější básní STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA. Opatrně píše po roce 1948 - VELIKÁ LÁSKA a ČESKÝ SEN. K fotografiím K. O. Hrubého napsal básně - JIŽNÍ MORAVA. Dále píše ČLOVĚKA HOŘCE MÁM RÁD, LAZAR A PÍSEŇ. Až posmrtně vyšla VČELA NA SNĚHU. Z jeho veršů pro děti jsou nejznámější ŘÍKADLA, ZLATOVLÁSKA, NEVÍDÁNO - NESLÝCHÁNO. Psal rovněž blues a další písňové texty - MOJE BLUES, MISS OTIS LITUJE.
    Rovněž významnou roli sehrála zpívaná poezie - Suchý, Šlitr, Kryl (protestsongy).
    30. VÝVOJ ČESKÉ PRÓZY OD VÁLKY PO SOUČASNOST

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    V prvních poválečných letech zůstala v popředí psychologická próza, jejímž vynikajícím reprezentantem byl autor židovského původu Egon Hostovský. Autor dosáhl úspěchů již před válkou - DŮM BEZ PÁNA. Jeho díla byla komunistickým režimem zatajována až do 60. let, kdy vyšly jeho válečné prózy a velký román VŠEOBECNÉ SPIKNUTÍ. Teprve roku 1990 u nás mohl vyjít DOBROČINNÝ VEČÍREK, napsaný již v 50. letech.
    Jedním z prvních projevů změny pohledů na okupační minulost byla - kromě pověstné REPORTÁŽE PSANÉ NA OPRÁTCE - kniha povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA, ve kterých vystoupil na scénu vnitřně pevný, nekomplikovaný hrdina. Na tento typ hrdinství navázaly prózy z 1. pol. 50. let - Bohumil Říha - ZEMĚ DOKOŘÁN, Alena Bernášková - CESTA OTEVŘENÁ. Později se z hrdiny práce stává pracovník politický - Václav Řezáč - NÁSTUP.
    Nenávist normalizátorů se soustředila zejména na autory, kteří se výrazně profilovali v druhé pol. 60. let. Někteří z nich byli donuceni opustit republiku: M. Kundera, J. Škvorecký, P. Kohout, jiní, když jim přestaly vydávat knihy, odešli do vnitřní emigrace: L. Vaculík, I. Klíma. Ze známých spisovatelů se stali přijatelnými pouze L. Fuks a V. Páral.
    Při vskutku pozorném čtení nejlepších děl Ladislava Fukse běhá mráz po zádech a tají se dech. Výjimečným dílem je román PAN THEODOR MUNDSTOCK - stárnoucí židovský muž si doma, ze strachu před fašisty, postaví malý koncentrák, kde "trénuje". Okupační téma se odráží i v další knize, sbírce povídek - MÍ ČERNOVLASÍ BRATŘI. První tvůrčí období ukončuje novela SPALOVAČ MRTVOL. Na dalších dílech je vidět určité experimentování - SMRT MORČETE, MYŠI NATALIE MOOSHABROVÉ - příběh matky týrané svými dětmi tak strašně, že se ta to ušlápnutá žena rozhodne posléze vraždit cizí děti, aby tak jejich matky ochránila před tyranií potomků. Za "normalizace" píše prózy v duchu socialistického realismu - NÁVRAT Z ŽITNÉHO POLE. Po tomto období se však znovu vrací k vyzkoušenému po jetí 60. let - OBRAZ MARTINA BLASKOWITZE a VÉVODKYNĚ A KUCHAŘKA.
    Vladimír Páral kritizoval maloměšťáctví nového typu - socialistický parazitismus. Jeho první knihou je VELETRH SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ - kritika stereotypu. Podobné téma nacházíme i v novele SOUKROMÁ VICHŘICE - láska je jen iluze, život tupé vegetování. V po řadí třetí novelou je KATAPULT - stereotyp milostného vztahu k ženám z inzerátu. V roce 1969 přichází první skutečný Páralův román a zároveň i myšlenkově nejhlubší autorovo dílo vůbec - MILENCI A VRAZI. Zde popisuje člověka, který pro u (spo)kojení svých fyzických potřeb - dobrého jídla, bydlení, sexu - je schopen obětovat svůj charakter. Posledním dílem této "černé" řady je PROFESIONÁLNÍ ŽENA. V 70. letech tvoří "bílou" řadu - novela MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA, RADOST AŽ DO RÁNA a na počátku 80. let píše MUKA OBRAZNOSTI a novelu POKUŠENÍ A - ZZ. Jeho další díla jen těží z jeho dosavadní popularity - VÁLKA S MNOHOZVÍŘETEM, ROMEO A JULIE 2300 a ZEMĚ ŽEN.
    Bohumilu Hrabalovi bylo umožněno vrátit se do oficiální literatury po rozhovoru v Tvorbě zveřejněném v roce 1975. Prózy POSTŘIŽINY, OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE, MĚSTEČKO, KDE SE ZASTAVIL ČAS a NĚŽNÝ BARBAR nejprve vyšly v Edici Petlice a i později některé jeho texty vycházely nejprve v samizdatu nebo exilu. Platí to také o memoárově laděné trilogii SVATBY V DOMĚ, VITA NUOVA a PROLUKY. Jeho prvotina ZTRACENÁ ULIČKA, jejíž sazba byla rozmetána v roce 1949, byla vydána teprve nedávno. Zvláštní místo v Hrabalově díle zaujímá novela OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY. Filmový přepis Jiřím Menzelem byl vyznamenán Oscarem. V tomto vynikajícím českém režisérovi našel Hrabal dokonalého filmového interpreta i pro svá další díla (Postřižiny, SLAVNOSTI SNĚŽENEK).
    Z bohatého díla Hrabalova přítele Egona Bondyho nevyšlo u nás do roku 1989 legálně vůbec nic. V 70. a 80. letech některé jeho básně zhudebňovaly nezávislé rockové skupiny (Plastic People of the Universe), publikoval v undergroundovém samizdatovém časopisu Vokno a vedle Ivana M. Jirouse se stal čelnou autoritou tohoto okruhu nezávislé kultury. Knihou knih se pro toto společenství stal Bondyho román INVALIDNÍ SOUROZENCI - oslava radostného života na okraji zcela zdegenerované technické společnosti. Parafrází je román BRATŘI RAMAZOVI. Neobyčejný význam mají také jeho popularizační práce, zvláště pak POZNÁMKY K DĚJINÁM FILOZOFIE (dosud 14 svazků).
    K největším stálicím exilových nakladatelství a k nejvíce překládaným českým spisovatelům patří Ivan Klíma. Jeho debutem byla reportážní kniha z východního Slovenska MEZI TŘEMI HRANICEMI, kam se vrací i v dalších dílech - BEZVADNÝ DEN a HODINA TICHA. Další díla jsou ovlivněna existencionalismem (a hlavně Kafkou) a obsahují prvky absurdity - ZÁMEK, CUKRÁRNA MYRIAM, POKOJ PRO DVA. Psal rovněž "čapkovské" povídky - MILENCI NA JEDNU NOC a MÁ VESELÁ JITRA. Román s původním názvem STOJÍ, STOJÍ ŠIBENIČKA, přepracoval jako SOUDCE Z MILOSTI - morální bilance intelektuála hledajícího cestu z pout totalitního systému i z citových krizí. Obdobně je koncipován i román LÁSKA A SMETÍ.
    Milan Kundera je v současnosti asi nejúspěšnějším českým spisovatelem. Začínal jako hudební skladatel, psal básně - sbírky ČLOVĚK, ZAHRADA ŠIRÁ; POSLEDNÍ MÁJ (poéma o Fučíkovi) a MONOLOGY, dramata - MAJITELÉ KLÍČŮ, JAKUB A PÁN (Pocta D. Diderotovi) a povídky SMĚŠNÉ LÁSKY. Jeho první román ŽERT měl neobyčejný ohlas. Romány ŽIVOT JE JINDE a VALČÍK NA ROZLOUČENOU napsal ještě v Praze, ale vyšly už v Paříži. Ve Francii poté píše KNIHU SMÍCHU A ZAPOMNĚNÍ. Vrcholem dosavadní Kunderovy tvorby je román NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ. Jeho hlavní hrdina, lékař Tomáš, odjíždí v roce 1969 do Švýcarska. I když je obletován ženami, které neodmítá, miluje servírku Terezu, kterou si vzal za ženu. Kvůli ní se vrací zpět do Prahy. Je doba normalizace, a protože odmítne odvolat své názory, je nucen opustit zaměstnání. Pracuje pak jako myč oken. Spolu s Terezou se nakonec ocitnou na vesnici a končí svůj život při autohavárii. Ani úspěchy v zahraničí Kunderovy nepřinesly publicitu doma. Až v roce 1988 o něm v Tvorbě psali jako o služebníkovi Západu, který za své lži dostává četné pocty a ceny. Posledním Kunderovým románem je NESMRTELNOST.
    Úspěšná spisovatelská dráha Josefa Škvoreckého začala skandálem - vydáním románu ZBABĚLCI, kde se poprvé objevuje jeho hrdina Danny Smiřický. K jeho nejpopulárnějším prózám patří TANKOVÝ PRAPOR, který vyšel jako první kniha nakladatelství '68 Publishers. V emigraci dopsal a vydal PRIMA SEZÓNU, kterou považuje za svou nejlepší knihu. Je to šest příběhů Dannyho, líčících šest jeho neúspěšných pokusů zbavit se panictví. Jde o dosti nevyrovnané povídky a svým významem je značně převyšují "politické romány" - MIRÁKL a PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ. Rovněž se zabýval detektivkou - SMUTEK, KONEC a NÁVRAT PORUČÍKA BORŮVKY a HŘÍCHY PRO PÁTERA KNOXE.
    Mezi uznávané prozaiky se Ludvík Vaculík zařadil svým prvním románem SEKYRA. Po té píše MORČATA, ale jeho vrcholným dílem je ČESKÝ SNÁŘ, jakýsi deník z roku 1979 a 1980. Vaculík pravidelně zapisoval co viděl, slyšel, co si myslel a co se mu zdálo. A protože to zapisoval vyzrálým jazykem, vzniklo dílo, které je možné považovat za nový román, ačkoli sám autor nevěděl, co z toho vzejde.
    31. SCI - FI, HOROR, DETEKTIVKA

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Stále vzrůstající zájem o "pokleslé" žánry literatury lze vysvětlit poznáním, že některé nezanedbatelné, stále žádané kvality tradiční prózy, jako je dějovost a napínavost, se v posledních desetiletích téměř ve všech literaturách začínají stěhovat do tzv. okrajových žánrů.
    Detektivka - za otce detektivky je považován E. A. Poe, který položil základ jak klasické intelektuální detektivce, kladoucí důraz na řešení záhady, tak i senzační romantické, ovlivněné hororem.
    Mezi nejvýznačnější tvůrce detektivního žánru patří klasik detektivky, Angličan Arthur Conan Doyle, jehož slavný Sherlock Holmes dokázal vyřešit i ty nejsložitější případy v DOBRODRUŽSTVÍCH SHERLOCKA HOLMESE i v PSU BASKERVILLSKÉM.
    Další klasičkou žánru se stala Agatha Christie obratně konstruovanými příběhy, jejichž záhady řešívají obvykle Hercule Poirot a Jane Marplová. Dlouhý seznam autorčiných románů začíná ZÁHADNOU UDÁLOSTÍ VE STYLESKÉM SÍDLE a patří do něho mj. i DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ a hra PAST NA MYŠI.
    Další anglická prozaička Dorothy Leigh Sayersová je známá zejména románem VRAŽDA POTŘEBUJE REKLAMU. Zvláště rozšířený je detektivní žánr v USA: Samuel Dashiell Hammett, autor románů RUDÁ ŽEŇ, MALTÉZSKÝ SOKOL aj., patří k zakladatelům tzv. drsné školy "otrlého vypravěčství". Zlatým věkem detektivky se stala 80. léta. Detektivka už nebyla synonymem šuntu, ale dobré zábavy. Kriminální román je však v posledních letech stále bizarnější a krutější, neboť současný čtenář neočekává jen bádání o tom, kdo je vrah, ale přeje si stále drastičtější děje...
    Science fiction - Významný představitel sci - fi Arthur C. Clarke tvrdí, že "jedině čtenáři a autoři sci - fi jsou skutečně oprávněni k diskusi o možnostech budoucnosti. Kritická četba tohoto žánru je pro každého, kdo chce vidět dál, než deset let dopředu, naprostou nezbytností."
    K předchůdcům vědeckofantastické literatury patří už v 17. století H. S. Cyrano de Bergerac, se svými utopickými cestopisy CESTA NA MĚSÍC a CESTA DO SLUNEČNÍ ŘÍŠE. V 19. stol. je jejím nejvýznačnějším pěstitelem Francouz Julius Verne, jehož cyklus PODIVUHODNÉ VÝPRAVY obsahuje celkem 63 románů - PĚT NEDĚL V BALÓNU, DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM, OCELOVÉ MĚSTO, CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ... Na počátku 20. století rozvíjel tento žánr H. G. Wells - STROJ ČASU, VÁLKA SVĚTŮ, PRVNÍ LIDÉ NA MĚSÍCI, POKRM BOHŮ. Později A. Huxley a u nás K. Čapek.
    V současné době patří k nejvýznamnějším autorům tohoto odvětví prózy Američan Ray Bradbury, autor sbírky povídek MARŤANSKÁ KRONIKA a dále píše ILUSTROVANOU ŽENU, SLUNCE A STÍN a 451 STUPŇŮ FAHRENHEITA. K dalším představitelům sci - fi patří C. D. Simak - MĚSTO, PŘESTUPNÍ STANICE, Isaac Asimov - NADACE, JÁ ROBOT a A. C. Clarke - VESMÍRNÁ ODYSSEA 2001, SETKÁNÍ S RÁMOU, HLUBOKÉ PASTVINY.
    Horor - Komplikované dějové zamotance, šokující zvraty a strohým rozumem ne vysvětlitelné úkazy najdeme v nejstarších dochovaných písemnostech. Vždyť stačí malý posun do světa pohádky, abychom akceptovali jiná pravidla hry a přistoupili téměř na všechno: babizna, která chová děti na krmníku a řeže je do prstu, aby se přesvědčila, zda tloustnou podle harmonogramu; pozření Karkulky vlkem, aniž je dříve řádně rozkousána - krátce mumraj nemožností a bestialit prvního řádu, leč mumraj v těchto sférách vždy trpěný a vyžadovaný. Spousta podobných historek se najde v bibli a ve velké klasice všech staletí. Takzvané černé romány, anglický gotický román - přes dobovou rozvleklost a sentimentalitu - jsou významným milníkem na lidské pouti za hrůzou.
    Vůbec nejdokonalejší horory vznikly před více než sto padesáti lety: povídky E. A. Poea, jako JÁMA A KYVADLO, ČERNÝ KOCOUR, ZRÁDNÉ SRDCE, ZÁNIK DOMU USHERŮ, nebo román PŘÍBĚHY ARTHURA GORDONA PYMA naplňují dodnes závistí všechny profesionální vymýšleče děsu. Mimochodem, Poeovi se křivdí, když je označován pouze za otce detektivky. Byl mistrem nad mistry nejen v oblasti aplikované logiky, ale šel i za ni: je právě tak patronem science fiction - HANS PFAAL, jako i duchařských povídek - NA SLOVÍČKO S MUMIÍ.
    Dále stačí připomenout Stevensonovy novely PODIVNÝ PŘÍPAD DOKTORA JEKYLLA A PANA HYDA nebo MARKHEIM. Rovněž Guy Maupassant napsal mnoho hrůzostrašných povídek, z nichž zcela nejlepší je HORLA, známé jsou i ZLOČINCOVA RUKA a ZPOVĚĎ.
    V hororech se opakovaně setkáváme s několika typy situací. Jednou z nich jsou pokud možno tajné návštěvy hřbitovů a márnic, tam pak nezákonné a bezbožné manipulování s hroby, rakvemi a nebožtíky, s čímž volně souvisí téma zaživa pohřbeného. Povídek tohoto druhu existuje bezpočet a lze ji dokonce nalézt i v evangeliu, kde je hrob den po ukřižování nalezen s odvaleným kamenem. Dalším frekventovaným tématem je vampyrismus.
    Toto téma však v posledních desetiletích neustále upadá a je ostatně pozoru hodné, že většina autorů, kteří dodnes o upírech píší, ve faktických informacích o těchto bytostech nikdy nerozšířila ty, které v minulém století vymezil Bram Stoker, ať už ve svém známém DRACULOVI nebo ostatních knihách. Současní autoři hledají za upíry náhradu a nacházejí ji v lidských vztazích, v krizových milostných situacích...
    Jedním z velkých amerických prozaiků našeho století je William Faulkner, který postupuje zcela jinak, než jsme v hororech zvyklí. Neexistuje u něj kumulovaná hrůza, dějí se pouze divné věci. Pak ale náhle přichází šok. Zde obvykle jiní autoři končí, jenže u Faulknera je to složitější. Šokuje nás větou, po které následují ještě dva odstavce, které mu stačí na to, aby čtenáři uštědřil druhý, definitivní šok, jímž hrůznost už tak dost děsivého příběhu dosahuje fantastického vrcholu. Příkladem takové povídky jsou RŮŽE PRO EMILII.
    Americký spisovatel Ray Bradbury píše nejen skvělou sci - fi, ale neméně dobré horory, i když ty psal pouze příležitostně. Přesto je pokládán za fenoména tajemství, děsu, nevypočitatelna a především velkého neznáma. K jeho nejlepším povídkám patří KOSTLIVEC, MALÝ VRAH a ZÁSTUP.
    Jako jediný může co do popularity s Bradburym soutěžit snad jen Roald Dahl. Je pro něj typické, že často ponechává hrůzu jenom v náznaku, nedořečenou, jakoby vedle, u místěnou mimo, pro domyšlení čtenáře. V poslední době píše především povídky, ve kterých se soustředí na výjimečnosti zápletky - SKOPEC NA PORÁŽKU.
    Rozhodně nejlepším "popisovačem hrůzy" je George Langelaan, jehož novela MOUCHA je asi nepřekonatelná. Mistrem filmových hororů je anglický režisér Alfred Hitchcock - PSYCHO, PTÁCI...
    Katastrofický román - K nejvýznamnějším představitelům tohoto žánru patří autorská dvojice Thomas N. Scortia a Frank M. Robinson. K jejich nejznámějším dílům patří rozhodně SKLENĚNÉ PEKLO a PROMETHEUS V PLAMENECH. Z novějších děl to jsou romány NOČNÍ MŮRA, PONORKA a VÝBUCH.
    32. VELCÍ SVĚTOVÍ BÁSNÍCI 20. STOLETÍ

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Guillaume Apollinaire [gijóm apolinér] se narodil jako nemanželský syn litevsko - polské šlechtičny. Většinu života strávil v Paříži, kde také zemřel na následky španělské chřipky. Byl velkým propagátorem malířského kubismu. Napsal knihy básní a poezie: ALKOHOLY - rozvinul zde osobité vidění světa, překlad K. Čapek, KALIGRAMY - zde vytvořil tzv. "básnické obrazy" - ideogramy, v nichž se pokusil spojit a ztotožnit poezii a malířství a PÁSMO - na základě volné asociace vzniklý souvislý proud za sebou jdoucích významově samostatných veršů, drama PRSY TIRESIOVY a prózu ZAVRAŽDĚNÝ BÁSNÍK a SEDÍCÍ ŽENA.
    Anglický básník amerického původu Thomas Stearns Eliot ve své poezii vyšel ze symbolismu, ale vytvořil si vlastní výraz, založený na nesouvislosti básnických obrazů, útržkovosti a náznakovosti, na funkčním využívání citátů a rytmickém volném verši. Tak je vybudováno i nejslavnější dílo z jeho prvního období, báseň PUSTINA, vyslovující přesvědčení o marnosti života člověka v moderním světě a o jeho osamocenosti mezi lidmi. Osobitý moderní výraz si uchoval i později, kdy nalezl útočiště v náboženství - POPELEC, ČTYŘI KVARTETA. Eliot obnovil i básnické drama. Využil jeho formy nejprve na látce z 12. století - VRAŽDA V KATEDRÁLE, později i ve hrách ze současného života, psaných podle vzoru řeckých tragédií - RODINNÉ SHROMÁŽDĚNÍ, KOKTEJLOVÝ VEČÍREK.
    K nejrozpornějším experimentátorům v poezii patří americký básník Ezra Pound. Za pobytu v Anglii měl vliv na vznik moderních básnických škol a ovlivnil i tvorbu T. S. Eliota. Hlásal naprostý rozchod s romantickou tradicí i poezií založenou na citech. Ve svém hlavním básnickém díle - ZPĚVY, vytvářel postupně jakýsi epický komentář k dějinám lidské civilizace. Poundův život byl plný rozporů - za pobytu v Itálii se dokonce stal horlivým stoupencem fašismu a po válce za to byl souzen.
    Chilský básník Pablo Neruda, nositel Nobelovy ceny, si pseudonym zvolil podle našeho Jana Nerudy. Jeho básnické dílo je obrovské, představuje více než 30 sbírek. Obrat v jeho poezii znamená poéma ŠPANĚLSKO V SRDCI, protestní výkřik proti ukrutnostem fašismu. Vrcholem Nerudovy poezie se stal VELIKÝ ZPĚV, jakási epopej o 15 kapitolách s množstvím básní. Je to zpěv o těžké minulosti a přítomnosti Ameriky, jejím dobývání a velikosti indiánské kultury.
    Vladimír Majakovskij je jeden z největších ruských básníků sovětské epochy. Od počátku usiloval o vytvoření nového typu poezie, který by odpovídal cítění člověka moderní doby: vytvořil si svůj "stupňovitý" verš, vnášel do poezie hovorový jazyk, nová slova a neobvyklé metafory. Za 1. sv. války napsal velké poémy OBLAK V KALHOTÁCH a VOJNA A SVĚT. Po revoluci se stal jedním z jejích hlavních propagátorů - maloval politické plakáty, napsal MYSTÉRII - BUFFU a 150 000 000. Přesto, že byl nadšeným komunistou, tak se, zklamán vývojem, uchýlil mlád k sebevraždě.
    Americký básník Robinson Jeffers, se svou ženou Unou, která se stala vedle antické literatury trvalou inspirací jeho díla, přišel do vesnice Carmel na břehu Tichého oceánu a zde si z přímořských balvanů vybudoval proslulou "Jestřábí věž". Ve styku s přírodou a jejími nespoutanými živly vyzrál v osobitého básníka děsivých vidin i lásky k člověku. Psal hlavně veršované skladby, moderně pojaté básnické povídky - HŘEBEC GROŠÁK, ŽENA OD MYSU SUR, MARA a SILÁK.
    33. VÝVOJ ČESKÉ KRITIKY, ESTETIKY A FILOZOFIE

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    Estetika - (řec. aisthétika - smyslově vnímatelné) - je věda o krásnu. Zakladateli české estetiky jsou Josef Durdík a Otakar Hostinský.
    Literární kritika - slovo kritika pochází z řeckého krino - rozlišuji, vybírám, soudím a už jeho původní význam postihuje podstatu kritické práce. Smyslem kritiky je to tiž rozlišit hodnoty pravé a zdánlivé a na základě určitých kritérií (měřítek) posoudit a zhodnotit dílo. Kritik vychází zpravidla z poznatků estetiky a literární vědy, ale uplatňuje při svém přístupu k dílu i svůj osobní estetický vkus a tak je tedy kritika přes všechnu svou návaznost na vědu záležitostí hodně subjektivní a blíží se tvorbě umělecké. K základním kritickým žánrům patří recenze, v širších souvislostech dílo sleduje kritická studie a zvláštní žánr tvoří kritický esej.
    Česká literární kritika začíná rozborem literárních památek za osvícenství. Je jím prvním představitelem je Gelasius Dobner, editor starých českých památek a ostrý kritik Kroniky české V. Hájka. Klasikem české kritiky je J. Dobrovský. Estetická měřítka uplatnil v kritice J. Jungmann.
    Prvním vysloveně kritickým a polemickým duchem je u nás až K. Havlíček, usilující o spojení národně výchovné tendence s estetickými měřítky. Národní hledisko se světovým spojovala kritika májovců, zejména J. Nerudy. Formální kritiku u nás zakládá J. Durdík. Národní škola opět prosazuje vlastenecký zájem, zatímco lumírovci v čele s J. Vrchlickým i v kritice sledují svůj cíl otvírání oken do světa a přibližují světové autory i v esejistických portrétech.
    Na počátku 20. stol. vládl v české literární vědě pozitivismus, který byl zaměřen především historicky - podával množství dat a faktů v časové posloupnosti, ale často ne byl s to proniknout skrz ně k vnitřní podstatě díla. Hlavními představiteli tohoto směru byli Jaroslav Vlček a Jan Jakubec - DĚJINY ČESKÉ LITERATURY. K jejich žákům patřili Albert Pražák a Zdeněk Nejedlý (od 20. let se hlásí k marxismu).
    Reakcí na pozitivismus byl směr duchovědný - snaha vcítit se do obrazotvornosti a vnitřního světa tvůrce. K jeho představitelům patří Arne Novák (syn T. Novákové, autor PŘEHLEDNÝCH DĚJIN LITERATURY ČESKÉ), Otokar Fischer (profesor germanistiky - monografie o Kleistovi, Nietzschovi a Heinovi, významný překladatel - snaha o tvůrčí a aktualizující charakter - vrchol Goethův Faust) a tvůrce moderní české kritiky F. X. Šalda.
    Propagátorem proletářské poezie byl Antonín Matěj Píša - SOUDY, BOJE A VÝZVY. Později neuplatňoval programová kritéria, soustřeďoval se k dílům samým - DVACÁTÁ a TŘICÁTÁ LÉTA. Zvláště blízko měl k J. Wolkerovi, I. Olbrachtovi a J. Horovi.
    S českou avantgardou byl spojen Karel Teige. Propagoval poetismus - MANIFESTY POETISMU (spolu s Nezvalem), který podle něj měl být doplněn konstruktivismem (metoda racionální přestavby světa) - STAVBA A BÁSEŇ. V r. 1934 se stal členem a hlavním teoretikem Surrealistické skupiny. V polemikách se zastánci soc. realismu odmítal přímé ideologické působení umění. Na konci 30. let se ocitl - spolu s většinou členů Surrealistické skupiny - v konfliktu se stalinismem (SURREALISMUS PROTI PROUDU) a s Nezvalem, který se s ním ztotožnil. Po únoru 1948 nesměl publikovat - část pozůstalosti zničila StB.
    Nejplodnějším literárněvědným směrem ve 30. a 40. letech se stal strukturalismus, který se formoval v Pražském lingvistickém kroužku. Patřili k němu zejména jazykovědci Vilém Mathesius a Bohuslav Havránek, literární vědci Roman Jakobson a Jan Mukařovský - ESTETICKÁ FUNKCE, NORMA A HODNOTA JAKO SOCIÁLNÍ FAKTY, KAPITOLY Z ČESKÉ POETIKY a STUDIE Z ESTETIKY. Z mladší generace patřil k tomuto proudu Felix Vodička.
    Patrně největším novinářem "čapkovské" generace byl Ferdinand Peroutka. Vždy zdůrazňoval střízlivost a věcnost - JACÍ JSME - úvahy o české národní povaze. Rozsáhlou historicko - dokumentární práci BUDOVÁNÍ STÁTU věnovanou počátkům ČSR nedokončil. Svým vlivem zapůsobil i na kulturu exilovou, zvláště pak na vysokou úroveň českého vysílání Svobodné Evropy.
    Z katolicky orientovaných kritiků se uplatňovali zejména Miloš Dvořák, Rudolf Černý a Bedřich Fučík - PÍSEŇ O ZEMI, ČTRNÁCTERO ZASTAVENÍ, kteří se zabývali dílem O. Březiny a J. Demla.
    Na opačném pólu stála marxistická kritika, jejímž významným představitelem byl Bedřich Václavek - ČESKÁ LITERATURA 20. STOLETÍ. Ještě více než Václavek se podřizoval ideologickým kritériím Julius Fučík.
    Z mladších literárních vědců a kritiků stáli mimo vyhraněné skupiny Vojtěch Jirát a Václav Černý. Vojtěch Jirát patřil k žákům O. Fischera a podobně jako on, se zabýval německou literaturou, problematikou překladu - DVA PŘEKLADY FAUSTA a českou literaturou - UPROSTŘED STOLETÍ. Zvláštní pozornost věnoval poezii 19. století (K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Neruda). Václav Černý se hlásil především k Šaldovy. Zabýval se zvláště románskými literaturami (z nichž rovněž překládal - don Quijote), obdobím středověku, baroka i moderní literaturou - ESEJ O BÁSNICKÉM BAROKU, ZPĚV DUŠE - o Horovi, KNÍŽKA O BABIČCE, STUDIE A ESEJE Z MODERNÍ SVĚTOVÉ LITERATURY. Z pozdějších prací vynikají studie O POVAZE NAŠÍ KULTURY, SEŠITY O EXISTENCIALISMU a třísvazkové PAMĚTI.
    K překonání ideologického schematismu přispěl v 60. a 70. letech Jan Patočka, nejvýznamnější český filozof 20. století. Jeho význam je převážně v tvůrčí interpretaci jiných světových filozofů (Platon, Heidegger). Jeho spektrum zájmů bylo velmi široké: sahalo od antiky přes Komenského až po současnost.
    Neblahou úlohu sehrála brožura komunistického publicisty Ladislava Štolla - TŘICET LET BOJŮ ZA ČESKOU SOCIALISTICKOU POEZII, kde vytyčil "správnou" linii vývoje české poezie, vycházející z proletářských veršů Wolkra a Neumanna.
    Kritickými mluvčími poválečné generace se stali především Jan Grossman a Jiří Hájek (ten se záhy stal průkopníkem socialistického realismu).
    Grossmanovým vrstevníkem byl Milan Jungmann, který byl šéfredaktorem Literárních novin. Soubor kritických článků, které uveřejnil v tomto časopise a který byl tribunou reformních komunistů, vydal pod názvem OBLÉHÁNÍ TRÓJE. V období "normalizace" nesměl publikovat a živil se manuální prací.
    V 60. letech patřil k významným mimopražským literárním časopisům brněnský měsíčník HOST DO DOMU, do něhož přispívali vedle O. Suse a Jiřího Opelíka - NENÁVIDĚNÉ ŘEMESLO úvahami o současné i meziválečné avantgardní literatuře též Michal Suchomel - LITERATURA Z ČASU KRIZE (náklad zničen) a Zdeněk Kožmín.
    V době "normalizace" se do popředí dostala řada kritiků, kteří se jimi stali hlavně proto, že mohli publikovat a jejich kritiky dbali především na mocenské pozice autorů. Představiteli této oficiální kritiky byli M. Blahynka a H. Hrzalová.
    K významným kritikům současnosti patří Petr A. Bílek, Pavel Janáček, Vladimír Novotný, M. C. Putna...
    REJSTŘÍK

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    INDEX KNIH

    Další kapitola | Předchozí kapitola | Začátek | Konec | Obsah | Rejstřík | Doporučená literatura

    A - B - C - Č - D - E - F - G - H - CH - I - K - L - M - N

    O - P - Q - R - Ř - S - Š - T - U - V - W - X - Y - Z