1žŤSiBBCDFG 5. Členovci (Arthropoda) Tento nejpočetnější kmen obývá všechna suchozemská i vodní prostředí. Jejich tělo je článkováno, jednotlivé původní články však splývají ve větší celky, tzv. tagmata, např. u hmyzu v hlavu, hruď a zadeček. Ve srovnání s kroužkovci je to nestejnocenná článkovanost (heteronomní segmentace). Unikátním znakem členovců jsou končetiny, které jsou článkované , jednotlivé články jsou kloubně spojeny. Pokožka vylučuje pevnou chitinózní kutikulu , která bývá zpevněna orgasnickými i anorganickými látkami a vztváří vnější, ektodermální oporu (kostru) těla. Pevná kutikula znemožňuje růst, proto je svlékána, a to buď jen u dospělých stadií, nebo po celý život. Ve formě destiček nebo lišt je vztvořena i mezodermální vnitřní kostra. Svalovina je příčně pruhovaná a jednotlivými svaly se upíná na vnější i vnitřní kostru. Gangliová nervová soustava je složena z nadhltanové zauzliny (mozku) a z břišní pásky, jejíž párové zauzliny jsou spolu spojeny konektivy. Vylučovacími orgány jsou nejvýše dva páry metanefridií nebo malpighické trubice - dlouhé, slepě končící útvary, ússtící do trávicí soustavy. Vodní dýchají žábrami, suchozemští plicními vaky nebo vzdušnicemi. Cévní soustava je otevřená, umístěná na hřbetní straně těla. Členovci jsou, až na malé výjimky, odděleného pohlaví. Vývoj je přímý i nepřímý. Více než jeden milión druhů je dělen do čtyř podkmenů: trojlaločnatci, klepítkatci, korýši a vzdušnicovci. Trojlaločnatci (Trilobitomorpha) patří k nejprimitivnějším členovcům. Tělo trilobitů bylo rozděleno v podélném i příčném smětu na tři části. Kromě páru tykadel byly všechny ostatní páry tělesných přívěsků (končetin) v zásadě stejné stavby a byly dvojvětvené. Trilobiti žili při dně mělkých moří a vymřeli již koncem prvohor v permu. Pro svůj pevný krunýř se zachovali dobře fosilizovaní. Klepítkatci (Chelicerata) se vyznačují tělem složeným ze dvou částí (tagmat): hlavohrudi (prosoma) a zadečku (opisthosoma). Přední část nese tykadla; z šesti párů končetin je prvý přeměněn v kl횝ovitá klepítka (chelicery), sloužící k příjímání potravy, druhý, makadla, má smyslovou fci., především hmatavou (pedipalpy). Ostatní čtyři slouží jako kráčivé nohy. Zadní část těla nese přívěsky jen u nejprimitivnější třídy hrotnatců, u ostatních jsou zakrnělé nebo chybějí. Podkmen se dělí na tři třídy: hrotnatce, pavoukovce a nohatky. Hrotnatci (Merostomata) - jsou mořští klepítkatci, kteří mají na zadečku lupenité končetiny nesoucí žábry; konec těla ji prodloužen v trnovitý výběžek. Je to vymírající skupina čítající již jen pět současných zástupců (ostrorep molucký). Živí se především kroužkovci a měkkýši mořského dna a patří k největším členovcům (s hrotem až 60 cm). Vývoj je nepřímý. Pavoukovci (Arachnida) jsou nejpočetnější třídou klepítkatců. Žijí vesměs na suché zemi, jen malá část jich druhotně přešla k životu ve vodě. Zadní část těla nese nejvýše přeměněné zbytky končetin. Dýchají plicními vaky, vzdušnicemi nebo obojím způsobem. Z devíti řádů jsou nejznámější štíři, pavouci, štírci, sekáči a roztoči. Jsou to dravci, někteří roztoči jsou býložraví nebo cizopasí na živočiších i rostlinách. Štíři (Scorpiones) jsou největší a nejpůvodnější pavoukovci. Mohutné pedipalpy uchvacují kořist, která je usmrcena výměškem jedové žlázy na konci dvoudílného zadečku. Jsou živorodí. Obývají teplé oblasti. Pavouci (Araneae) mají obě části těla od sebe odděleny zřetelným zaškrcením. V chelicerách je jedová žláza. Ke konci zadečku ústí párové snovací žlázy, přeměněné zbytky končetin. Produkují tekutinu, jež tuhne na vzduchu ve vlákno. Z vlákna jsou tkány svislé nebo vodorovné sítě k chytání kořisti (např. křižáci). Mnozí pavouci chytají kořist přímo, bez sítí (slíďáci). Pavouci jsou nejrozšířenějším řádem pavoukovců rozšířených po celém světě. Štírci (Pseudoscorpiones) - drobní nejvýše 7 mm velcí pavoukovci s dlouhými pedipalpami zakončenými klepítky, na konci ústí vývod jedové žlázy. Snovací žlázy ústí na konci chelicer. Roztoči (Acari) patří k nejmenším, ale hospodářsky k nejvýznamnějším pavoukovcům. Přední a zadní část těla spolu alespoň uvnitř splývají v idiosoma. Chelicery a pedipalpy jsou rozděleny podle způsobu přijímání potravy, často v sací orgány. Nohatky (Pantopoda) - mořští klepítkatci nápadní krátkým tenkým tělem a až devíti páry dlouhých končetin, v nichž jsou umístěny i vnitřní orgány. Korýši (Crustacea) zahrnují vodní členovce, jejichž tělo je složeno z různého počtu článků, spojených původně do tří tagmat; hlavy, hrudi a zadečku. Velmi často došlo ke srůstu některých hrudních článků s články hlavy na hlavohruď. Končetiny korýšů jsou dvouvětvené: ze základní části vyrůstá vnější a vnitřní větev. Hlavové končetiny se přeměnily na dva páry tykadel se smyslovou fcí., jeden pár kousadel a dva páry čelistí, sloužících ke zpracování potravy, vytvořily ústní ústrojí. Část hrudních noh se přeměnila v čelistní nožky pomáhající při příjmu potravy, ostatní slouží k pohybu. Zadeček nese končetiny jen u vyšších korýšů; jejich fce. je různá: dýchací, pohybová, rozmnožovací. Korýši dýchají žábrami, značně je vyvinuto i kožní dýchání; suchozemští zástupci dýchají vzdušný kyslík pomocí vchlípených částí zadečkových končetin. Jsou původně odděleného pohlaví, jen přisedlé a parazitické formy bývají oboupohlavní. Vývoj je většinou nepřímý, přes několik typů larev, ale i přímý. Využávají všechny typy potravy, stejně jako všechny základní biotypy slaných i sladkých vod. Jen minimum zástupců proniklo na souš. Korýši jsou velmi mnohotvární, dělí se do deseti tříd. Nejznámější jsou žábronožky, lupenonožci, buchanky a rakovci. Žábronožky (Anostraca). Jsou to protáhlí, primitivní korýši s jednotným článkováním těla, volnou hlavou, lupenitými končetinami a nezpevněnou pokožkou. Tělo není kryté kožním záhybem. Žijí v dočasných vnitrozemských stojatých vodách a živí se filtrací detritu a mikroorganismů. Svou schopností snášet velký rozsah koncentrace solí je známa žábronožka solná. Lupenonožci (Phyllopoda). Mají tělo kryté kožním záhybem (carapax) vyrůstajícím na hřbetní straně; nohy jsou lupenité. Nejpočetnější skupinou třídy jsou drobné perloočky, filtrující většinou řasy a bakterie, kterými se živý. Obývají stojaté vody, především sladké. Ve vývojovém cyklu se střídá partenogenetické rozmnožování několika generací neoplozených samic, spojené s příznivými životními podmínkami, s oboupohlavním rozmnožováním s nástupem nepříznivého ročního období (zima, vyschnutí). Po oplození kladou samice vajíčka, z nichž se po překonání nepříznivých podmínek opět líhnou partenogenetické samice. Tomuto vývojovému cyklu říkáme heterogonie. Perloočky tvoří významnou součást potravy ryb. Buchanky (Copepoda). Jsou to opět drobní zástupci korýšů. Žijí hlavně ve stojatých vodách, ale na rozdíl od lupenonožců je mnoho druhů mořských. Mají širokou hlavohruď a užší zadeček zakončený vidlicí. Samice nosí jeden nebo dva hrozny nakladených vajíček na zadečku. Tělo není kryto kožním záhybem. Nápadně dlouhý je prvý pár tykadel zpomalující klesání živočicha ve vodě. Volně žijící zástupci jsou opět významnou složkou potravy užitkových ryb. Část buchanek jsou vnitřní i vnější cizopasníci ryb, velryb a mořských bezobratlých. Parazitickým způsobem života jsou často velmi změněny. Rakovci (Malacostraca). Tvoří nejpočetnější třídu. Na rozdíl od předcházejících skupin mají téměř stálý počet tělních článků: 19 - 20, i zadečkové články nesou většinou končetiny. Zahrnují největší korýše, často s pevným krunýřem. Většina z 13 řádů žije v moři. U desetinožců (Decapoda) je čtvrtý hrudní pár končetin opatřen často nápadnými klepety, sloužícími k uchopování kořisti i jako zbraň. Karapax je mohutně vyvinut. V našich tekoucích vodách žijí raci, v moři humři, langusty, poustevníčci a krabi. Stejnonožci (Isopoda) nemají vyvinut karapax. Hrudní nohy jsou kráčivé, zadní lupenité s dýchací funkcí. Tělo je shora sploštělé. Kromě početných mořských a několika sladkovodních zástupců žije mnoho stejnonožců na souši, např. stínky. Ani různonožci (Amphipoda) nemají vyvinut karapax. Tělo je většinou ze stran zploštělé. Čtyři přední páry hrudních noh s plovací funkcí jsou namířené dopředu, tři zadní páry s funkcí skákací do zadu. Většina druhů žije v moři, sladkovodní obývají podzemní i nadzemní vody. V neznečištěných potocích a říčkách jsou u nás častí blešivci. Vzdušnicovci (Tracheata). Zahrnují původně suchozemské členovce dýchající trubicovitými, po celém těle rozvětvenými vzdušnicemi, které přivádějí kyslík do tkání přímo, bez zprostředkování krve. Vylučovací orgány - malpigické trubice. Nadtřídy - Myriapoda a Hexapoda - šestinozí. Myriapoda. Zahrnuje protáhlé, úzké vzdušnicovce, jejichž kusadla jsou článkována a jejichž tělo je rozděleno na hlavu, trup, nesoucí nejméně devět párů noh. Jsou suchozemští, žijí nejčastěji ve vlhkém prostředí v hrabance a v horních vrstvách půdy. Dělí se do čtyř tříd: Stonožky (Chilopoda). Každý článek trupu, kromě posledních dvou nese pár noh. Za kusadly a dvěma páry čelistí jsou tzv. kusadlové nožky, přeměněný první pár končetin trupu, na jejichž konci ústí jedová žláza. Většinou dravci. Mnohonožky (Diplopoda). Prvý článek trupu je bez noh, další tři s jedním párem a ostatní se dvěma páry noh. Došlo tu ke srůstu dvou následujících článků, o čemž svědčí i dva páry otvorů do vzdušnicové soustavy. Mnohonožky mají jeden pár kusadel a prvý pár čelistí, který je srostlý a tvoří plochý útvar zvaný gnathochilarium. Živí se většinou rostlinnými zbytky, a přispívají tak ke tvorbě humusu. Šestinozí (Hexapoda). Je to tvarově velice různorodá nadtřída, jejíž zástupci však nemají nikdy článkovaná kusadla. Tělo je rozděleno do tří tagmat: hlavy, hrudi a zadečku a nese nejvýše tři páry článkovaných noh, a to na hrudi. Nadtřída je dělena do čtyř tříd: hmyzenky (Protura), vidličnatky (Diplura), chvostoskoci (Collembola) a hmyz (Insecta). Prvé tři třídy zahrnují drobné půdní šestinohé, bez křídel. Hmyz (Insecta). 75% veškerého druhového bohatství živočišné říše patří třídě hmyzu. Je to způsobeno mimořádnou schopností adaptace k životu především na souši. Umožnil to vývoj pevné pokožky chránící před vyschnutím, bohatý vývin výkonných smyslových orgánů a následný vývoj křídel. Původní ústní ústrojí je kousací, tvořené nepárovým horním pyskem, párem kusadel, párem čelistí apárově založeným spodním pyskem (srostlý druhý pár čelistí). U některých skupin hmyzu došlo k přeměně v ústrojí lízací, sací nebo bodavě sací. Orgánem pohybu je hruď nesoucí jsk nohy, tak i křídla. Ze smyslových orgánů vyniká čich a hmat, dobře je vyvinut i zrak (složené i jednoduché oči) a schopnost vnímat vlnění (sluchové a tzv. chordotonální orgány). Vývoj je nepřímý a uskutečňje se proměnou. Z vajíčka se líhnou nymfy, které se v zásadě podobají dospělým (stejný typ ústrojí ústního, složené oči), liší se od nich jen (kromě menší velikosti) ne zcela vyvinutými křídly a vnějšími pohlavními orgány (např. kladélko) - proměna nedokonalá. Nebo se z vajíček líhnou larvy, které nemají nikdy ani základy křídel, mají larvální očka a vůbec se nepodobají dospělým (housenka X motýl), mají často i jiný typ ústního ústrojí. Larvy se kuklí, a teprve z tohoto klidového stadia se líhne dospělý hmyz - proměna dokonalá. Ve vztahu k člověku rozeznáváme hmyz užitkový (včela, bourec morušový), užitečný (opylovači, cizopasníci a predátoři škůdců) a škodlivý (v zemědělství, lesnictví, potravinářském průmyslu, v domácnostech, škůdci lidského a zvířecího zdraví). Systematicky ho dělíme na dvě podtřídy: Bezkřídlí (Apterygota) zahrnují jen původně bezkřídlaté šupinušky (Thysanura), z nichž nejznámější je rybenka obecná. Křídlatí (Pterygota) mají v dospělosti původně dva páry křídel na středo- a zadohrudi. Obrovskou podtřídu křídlatých dělíme na více než 30 řádů. Křídlatí mají schopnost skládat křídla střechovitě na zadeček, což jim mimo jiné umožnilo i pronikání do vrchních vrstev půdy. Jsou řazeni do nadřádu Neoptera. Z primitivních řádů k nim patří pošvatky (Plecoptera), vyvíjející se v nymfálním stadiu rovněž ve vodě. Další skupinu neopterních křídlatých tvoří starobylé řády s původním kousacím typem ústního ústrojí. Mají první pár křídel v různé míře zpevněný, takže tvoří ochranu páru druhého a někdy i celého zadečku. Všichni jsou výlučně suchozemští. Ze známých k nim patří všežraví švábi (Blattodea), dřevokazní všekazi (Isoptera) vytvářející komplikovaná společenstva různých typů jedinců, dravé, teplomilné kudlanky (Mantodea), rovnokřídlí (Orthoptera) s kobylkami, cvrčky a sarančemi, dále subtropické a tropické býložravé strašilky (Phasmida) a všežraví škvoři (Dermaptera). Další skupiny řádů tvoří hmyz, jehož nejpůvodnější zástupci, pisivky (Psocoptera), mají sece ještě kousací ú. ú., všechny ostatní řády však již ústrojí bodavě sací. Jsou to na obratlovcích cizopasící, druhotně bezkřídlé vši a všenky (Phthiraptera), býložraví stejnokřídlí (Homoptera), k nimž patří největší škůdci rostlin, jako jsou křísi, mery, červci, mšice a motolice, na rostlinách, ale i na živočiších sající ploštice (Heteroptera) a většinou býložraví třásnokřídlí (Thysanoptera). Všechny jmenované řády mají proměnu nedokonalou. Další řády mají proměnu dokonalou. Jsou to síokřídlí (Neuroptera) zahrnující denivky, zlatoočky a mravkolvy, obrovský řád brouků (Coleoptera), blanokřídlí (Hymenoptera) zahrnující pilatky, lumky, mravence, včely a vosy. Patří k nim i chrostíci (Trichoptera), jejichž larvy se vyvíjejí ve vodě, rozsáhlý řád motýlů (Lepidoptera) zahrnující mnoho škůdců, stejně jako velmi různorodý řád dvoukřídlých (Diptera), k nimž patří komáři, ovádi, mouchy, střečci, a mnoho jiných. Patří sem i blechy (Siphonaptera), sající krev na obratlovcích s fyziologicky regulovanou tělesnou teplotou. 6. Viry, bakterie, sinice Oddělení: Viry (Vira) Jsou nebuněčné organismy schopné rozmnožování pouze v hostitelských buňkách. Viry jsou nitrobuněční parazité. Nemají vlastní aparát pro syntézu bílkovin (ribozómy a tRNA) a ani vlastní metbolický aparát. Virus je holý genetický program a bývá také označován jako infekční nukleová kyselina, jejíž biologické chování je úzce spjato s biologií hostitelské buňky. Viry bakterií se nazývají bakteriofágy. Jednotlivá částice viru schopná infikovat buňku a množit se v ní se nazývá virion. Velikost virionů je 20 - 300 nm. Uvnitř virionu se nachází nukleová kyselina (buď RNA, nebo DNA). Podle toho rozlišujeme RNA - viry (většinou rostlinných virů) a DNA - viry (živočišné viry). Okolo nukleové kyseliny je bílkovinný obal (kapsid), sestávající z makromolekul bílkovin (kapsomer). Struktura kapsidu je geometricky pravidelná. Některé viriony mají uvnitř kapsidu kromě nukleové kyseliny ještě jeden nebo několik enzymů, potřebných k zahájení své reprodukce uvnitř hostitelské b. . Některé viriony mají okolo kapsidu ještě membránový obal tvořený bílkovinami a fosfolipidy. Virové bílkoviny jsou vždy specifické a udělují viru antigenicitu. Rozmnožování viru Virus prochází základním životním cyklem: - jakok klidová forma mimo hostitelskou b. v neživém prostředí (virion), - infikuje hostitelskou buňku a rozmnožuje se v ní, - opět jako virion (zmnožen) je po rozpadu (lýzi) b. uvolňován do prostředí. Průběh virové infekce a) Přilnutí viru na povrchu buňky je specifický proces. Aby se virus mohl přichytit, musí mít hostitelská buňka na svém povrchu specifické receptory (b. je citlivá na virus). U viru je nositelem specifity (antigenicity) membránový obal a u virů bez obal kapsid. Některé viry, převážně rostlinné, pronikají do b. i nespecificky (mechanicky). Kromě citlivosti buňky k viru rozlišujeme ještě permisivitu buňky (schopnost buňky uskutečnit genetický program nukleové kyseliny viru poté, kdy vnikla do buňky). b) Vniknutí viru do buňky. Buď vniká jen nukleová kyselina (u bakteriofágů), nebo celý virus (u živočišných buněk). V tomto případě je jeho membránový obal a kapsid rozložen hydrolytickými enzymy b. c) Podle genetických informací obsažených v nukleové kyselině viru se v hostitelské b. začnou syntetizovat enzymy, z nichž jeden způsobí rozpad chromozomu hostitelské buňky. Virová nukleová kyselina se replikuje (100 - 1000 jednotek). Okolo každé nekleové kyseliny se vytvoří ochranný kapsid. Hostitelská b. praskne (lyzuje) a viriony se uvolní do prostředí. d) Nukleové kyseliny virů se někdy včleňují do nukleové kyseliny (chromozomu) hostitelské buňky, stanou se její součástí. Tento tzv. virový chromozom je předáván dceřiným buňkám jako tzv. provirus. Za určitých podmínek (chemických, fyzikálních) může provirus udělit hostitelské buňce nové vlastnosti - buňka se stává nejčastěji buňkou nádorovou. Příklady virových onemocnění U rostlin: mozaiková onemocnění tabáku, brambor, rajčat. U zvířat: kulhavka a slintavka hovězího dobytka, vzteklina, myxamatóza u králíků, mor u drůbeže. U člověka: dětská obrna, rýma, chřipka, spalničky, příušnice, zarděnky, kl횝atová encefalitida, opar, pásový opar, plané neštovice, bradavice, infekční žloutenka aj. Studiem virů se zabývá virologie. Oddělení: Bakterie (Bacteria) Jsou heterotrofní (jako zdroj uhlíku přijímají organické látky) i autotrofní (dovedou syntetizovat organické látky z oxidu uhličitého) organismy. Některé mají schopnost fotosyntézy (fotosyntetizující bakterie). Kromě DNA, tvořící jádro, obsahují v cytoplazmě malé, do kruhu uzavřené molekuly DNA, nazývané plazmidy. V buňce může být jeden i více druhů plazmidů v jedné nebo více kopiích. Plazmidy mají schopnost pronikat z buňky do buňky, mohou existovat nejen samostatně v cytoplazmě, ale i včleněné do centrální DNA. Základní složkou buněčné stěny je peptidoglykan. Zásobními látkami přítomnými v cytoplazmě jsou glykogen a kyselina poly-ß-hydroxy-máselná. Jsou zdrojem uhlíku a energie. Nad b. stěnou může být pouzdro, tvořené bílkovinou nebo polysacharidem. Uděluje bakterii odolnost. U některých druhů bakterií vyčnívají nepohyblivé fimbrie, u jiných druhů pohyblivé bičíky. Fotosyntetizující bakterie mají cytoplazmatickou membránu na některých místech vchlípenou. Vytvářejí váčky obsahující bakteriochlorofyl, umožňující přeměnu světelné energie slunečního záření na energii chemickou. Za určitých podmínek ztratí bakteriální b. část vody, cytoplazma se zahustí, vytvoří další vrstvy chránící buňku. B. se změní na sporu, která se nemnoží. Spory jsou velmi odolné, odolávají teplotám 100 °C a podchlazení - 190 °C. Za příznivých podmínek spora přijme vodu a změní se na buňku s plnou životaschopností. U tvaru těla bakterií rozlišujeme dva základní typy: a) tvar kulatý - koky (Coccus) - kok, diplokok, streptokok, stafylokok, sarcina. b) tvar tyčinkovitý, může mít mnoho variací - vibrio, spirila, spirocheta. Důležitým taxonomatickým kritériem pro klasifikaci bakterií je počet a uspořádání bičíků. Rozlišujeme: monotricha, peritricha, lofotricha, amfitricha. Rozmnožování bakterií Nejtypičtější způsob je dělení. Molekula DNA se zdvojí (replikuje), čímž vzniknou chromozomy dva. Každý přejde opačnému pólu buňky. Mezitím roste buňka do délky. Uprostřed mateřské b. se utvoří přehrádka, tvořená plazmatickou membránou a buněčnou stěnou. Tím se buňka rozdělí na dvě dceřiné b. . V příznivých podmínkách se akt dělení může uskutečnit přibližně každých 20 minut. Bakterie se rozmnožují také pohlavně. Při pohlavním rozmnožování si vyměňují dva jedinci část genetického materiálu (chromozomu). Některé bakterie potřebují kyslík (aerobní bakterie), jiné nemohou v přítomnosti syslíku existovat (anaerobní bakterie). Existují také bakterie fakultativně anaerobní (v přítomnosti kyslíku ho dýchají, v jeho nepřítomnosti dýchají jiné látky, např. dusičnany, nebo organickou látku zkvašují - fermentují). Význam bakterií Bakterie jsou všudypřítomné. Žijí především v půdě, kde mají nezastupitelný význam. Některé rozkládají odumřelé zbytky odpoadní látky těl živočichů a rostlin na neústrojné, ve vodě rozpustné látky, které mohou být jako živiny přijímány kořeny vyšších rostlin. Tomuto rozkladu říkáme mineralizace. Některé aerobní bakterie přeměňují amoniak na dusičnany, tzv. nitrifikační bakterie; jiné anaerobní bakterie redukují dusičnany na plynný dusík nebo na amoniak unikající z půdy, tzv. denitrifikační bakterie. (Význam provzdušňování půdy např. okopáváním). Hlízkovité bakterie žijící na kořenech bobovitých rostlin dovedou vázat přím vzdušný dusík a měnit ho na organickou formu, tzv. vazači dusíku. Některé druhy žijí ve střevech (kvasné a hnilobné bakterie). Jiné bakterie využívá člověk při přípravě potravin (bakterie mléčného a octového kvašení). Některé druhy způsobují vážná a přenosná onemocnění člověka a zvířat (patogenní bakterie), např. pneumokoky - zápal plic streptokoky - angíny, spála stafylokoky - nežity salmonely - tyfus vibria - cholera mykobakteria - TBC Odolnost proti těmto onemocněním se získává ochranným očkováním (vakcinací). Nemoci se léčí sulfonamidy nebo antibiotiky. Oddělení: Sinice (Cyanophyta) Jsou prokariotní, autotrofní organismy. Vchlípením a odškrcením a odškrcením od cytoplazmatické membrány vznikl systém tylakoidů s chlorofylem a, volně, ale víceméně koncentricky uspořádaných okolo jaderné hmoty. Kromě chlorofylu obsahují sinice další asimilační barviva, ß-karoten a proteidová barviva, z nichž jsou nejvýznamnější: modrý fykocyan a červený fykoeritrin. Množství barviv se u jednotlivých druhů sinic liší a tak vzniká jejich kombinací zbarvení žlutozelené, zelené, modré, hnědočervené až červené. Zásobní látkou je sinicový škrob. Buňky jsou uloženy ve slizové pochvě. Jednobuněčné sinice, které jsou vývojově starší, zůstávají po dělení často pohromadě, spojené vrstvami slizových obalů. U vláknitých sinic, vývojově mladších, je vyvinuta pochva, v níž jsou uloženy buňky za sebou. Některé druhy (např. rodu Anabena) mají vmezeřené heterocysty (tvarově odlišené buňky schopné vázat vzdušný dusík). V rýžovištích obohacují substrát o dusíkaté látky. Jednobuněčné sinice se rozmnožují dělením, vláknité pomocí hormogonií, což jsou několikabuněčná vlákna, která se oddělují od mateřského vlákna a dorůstá v nová. Kromě toho vytvářejí klidové spory - akinety, které vzniknou spojením několika vegetativních buněk a vytvořením tlusté buněčné stěny. Akinety klíčí tak, že se jejich obsah přemění v homogonii, která protrhne stěnu. Sinice rostou ve vodě, na vlhké půdě, na skalách, na kůře stromů. V rybnících a jezerech se někdy v parném létě tak pomnoží, že hladinu vody zbarvují a tvoří tzv. " vodní květ ". Také barvu Rudého moře podmiňuje Trichodesmium erythraeum. Zástupci rodu jednořadka (Nostoc) tvoří s houbovými vlákny stélky lišejníků. Jsou první vegetací osídlující holé skály a připravující podmínky pro pozdější uchycení jiných organismů. Na Zemi se vyskytovaly již před 3 miliardami let a podíleli se na sycení praatmosféry kyslíkem. Zástupci: Anabeana, Lyngbia, Oscillatoria. 7. Prvoci (Protozoa) Jsou to většinou mikroskopické organismy, jejichž tělo tvoří jediná buňka vykonávající všechny funkce nutné k zachování života. Povrch buňky je různým způsobem zpevněn, uvnitř je jedno nebo více jader. Plazma obsahuje membránové struktury obdobné buňkám ostatních eukariotickým organismům (endoplazmatické retikulum, mitochondrie, Golgiho komplex) a pravidelně ještě speciální struktury, tzv. buněčné ústroječky, organely (např. potravní a pulsující vakuoly). Někteří prvoci si vytvářejí schránky z organických i anorganických látek. Jsou to vodní organismy, žijící ve slaných i sladkých vodách, některé druhy žijí ve vodní fázi půdy, mnoho druhů cizopasí v tělech mnohobuněčných. Rozmnožují se většinou nepohlavně, ale i pohlavně. Prvoci nejsou monofyltická skupina a také z těchto důvodů prodělala jejich klasifikace v posledních letech zásadní změny. Asi 35 000 recentních druhů je řazeno do 7 kmenů a 26 tříd. Vzhledem k neustálenosti třídění prvoků je uvedeno je 5 nejvýznamnějších kmenů. Sarcomastigophora Pohybují se bičíky, panožkami, nebo oběma typy pohybových organel. Jsou děleni do tří podkmenů, dva z nich jsou významné. Bičíkovci (Mastigophpra). Jejich pohybovou organelou je jeden nebo více bičíkůl. Živočišní bičíkovci nemají vytvořeny plastidy. Žijí volně nebo jako paraziti, komenzálové nebo symbionti. Paraziti v krvi člověka, způsobujícím v tropické Africe spavou nemoc, je trypanozoma spavičná, přenášená bodalkami tse-tse. Lamblie střevní napadá buňky tenkého střeva, především dětí. Všekazům umožňují trávit buničinu brvitky žijící v jejich střevě. Kořenonožci (Sarcodina). Pohybují se pomocí výběžků plazmy, kterými většinou získávají i potravu. Bičíky se vyskytují jen u vývojových stádií. Měňavky (Amoebina) si nevytvářejí schránky. Žijí ve vodě nebo vlhké půdě a živí se baktériemi, jinými prvoky a řasami. Mnohé žijí jako komenzálové nebo paraziti ve střevě bezobratlých i obratlovců. U člověka způsobuje m. úplavičná krvavé průjmy. Dírkonošci (Foraminifera) žijí v moři. Vytvářejí si většinou vápenité schránky a otvůrky v nich vysouvají tenké panožky. Ze schránek uhynulých dírkonošců vznikly mohutné vápencové vrstvy. Rovněž mořští mřížkovci (Radiolaria) si vytvářejí často velice ozdobné schránky z oxidu křemičitého. I oni patří k horotvorným organismům. Výtrusovci (Apicomplexa) Jsou to vysoce specializovaní cizopasníci bezobratlých i obratlovců příjímající tekutou potravu celým povrchem těla. V jejich vývojovém cyklu se střídá nepohlavní množení rozpadem s pohlavním (metageneze). Často dochází ke změně hostitele. Kokcidie (Coccidia) sizopasí uvnitř buněk členovců a obratlovců. Nebezpečným parazitem v buňkách žlučovodů králíků a zajíců je kokcidie jaterní, způsobující králičí kokcidiózu. Krvinkovky (Haemosporidia) jsou cizopasníci červených krvinek obratlovců. Patří k nim původce malárie, druhy rodu zimnička (Plasmodium). Nepohlavní část rozmnožování, schizogonie, probíhá v krvinkách člověka (mezihostitel), pohlavní část v trávicím ústrojí komára rodu Anopheles (hostitel). Microspora Cizopasí uvnitř buněk mnoha živočichů, především členovců a ryb. V jejich vývoji se střídá vegetativní améboidní stadium a st. spory, vzniklé z jediné buňky, s jedním pólovým vláknem. Nebezpečným střevním parazitem včel je hmyzomorka včelí, v housenkách bource morušového cizopasí h. bourcová. Myxozoa Cizopasí vně buněk obratlovců s vnitřně neregulovanou tělesnou teplotou, z bezobratlých především u kroužkovců. Na rozdíl od kmene Mikrospora vznikají u nich spory z více buněk a mají 1 - 6 pólových váčků a stejný počet vymrštitelných pólových vláken. Rybomorka pstruží cizopasí v chrupavce hlavy plůdku pstruhů, jiné druhy např. ve svalovině různých ryb, kde způsobují nápadné boule. Nálevníci (Ciliophora) Jejich pohyb je zajištěn množstvím brv, podobných krátkým bičíkům. Typickým znakem je přítomnost dvou typů jader, vegetativního makronukleu a generativního mikronukleu. Souvisí s konjugací, sexuálním procesem, při němž se dva jedinci vymění části mikronukleu a následně se každý z partnerů dvakrát nebo třikrát rozdělí. Živí se mikroorganismy, které jsou vírem brvstrhávány do buněčných úst a vedeny buněčným hltanem do trávicí vakuoly. Na určitém místě buňky (buněčná ři) jsou nestrávené zbytky z těla odstraňovány. Na určitém místě buňky dochází i k vyprazdňování pulsujících vakuol, jejichž funkce je osmoregulační. Většina nálevníků žije ve vodě, buď volně jako trepky, cizopasní, např. kožovec rybí na pokožce a žábrech, jiní symbiotičtí, např. bachořci v žaludcích přežvýkavců. Nepříznivé podmínky přečkávají v ochranném obalu, cystě. 9. Trávicí soustava Význam: Příjem a zpracování potravy, z které tělo získává důležité živiny - sacharidy, tuky, bílkoviny, vitamíny, minerální látky a vodu. Trávicí trubice začíná ústní dutinou, kde se potrava rozmělňuje, zvlhčuje a kde začíná trávení. Hltanem a jícnem se dopravuje do žaludku. Zde se větší množství najednou přijaté potravy shromáždí a po určitou dobu zadrží. Tenké střevo, jehož první částí je dvanáctník (duodenum), je hlavním místem trávení a vstřebávání živin. Tlusté střevo je především místem vstřebávání vody. Poslední částí trávicí trubice je konečník s řitním otvorem. Dutina ústní Je prostor ohraničený patrem, rty a tvářemi. Spodinu tvoří jazyk, připojený k dolní čelisti. Funkcí je příjem potravy, její promísení se slinami a mechanické a chemické zpracování. Zuby - rozmělňování potravy (mechanické zpracování) - tvar odpovídá funkci (řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky) Zuby jsou zasazeny v zubních jamkách - alveolách a ke kosti jsou připevněny tuhým vazivem (ozubice), které vyplňuje štěrbinu mezi kořenem a zubní jamkou. Kořen - zubovina je kryta zubním cementem, který má stavbu kosti. Krček. Korunka - vyčnívá z dásně (zubní sklovina - email, zubovina - dentin, zubní dřeň). V zubech jsou nervy a cévy. Chrup definitivní - 32 zubů - dospělý člověk. Mléčný chrup - 20 zubů - dítě. V každé polovině dolní i horní čelisti jsou u dospělého člověka dva řezáky, jeden špičák, dva zuby třenové a tři stoličky. U mléčného chrupu - 8 řezáků, 4 špičáky, 8 stoliček. Onemocnění zubů - zubní kaz, parodontopatie, zubní povlak (plak), zubní kámen. Slinné žlázy Potrava je rozžvýkána a smíšena se slinami vylučovanými 3 páry slinných žláz (příušní, podčelistní, podjazyková). Sliny obsahují 99% vody a 1% tvoří různé soli a několik druhů bílkovin, z nichž nejdůležitější je mucin - je vylučován v celém trávicím traktu, s vodou vytváří hlen, který má ochrannou fci. Vylučují jediný trávicí enzym amilázu - ptyalin. Ptyalin katalizuje štěpení škrobů na disacharid maltózu. Celulóza je pro člověka nestravitelná (b-glykosidické vazby, které obsahuje ptyalin neštěpí). Sekrece je řízena pouze nervově - vegetativními nervy (parasympatickými, sympatickými). Vylučování slin je řízeno reflexně (podnět - přítomnost potravy v dutině ústní). Z receptorů a mechanoreceptorů (v ústech a na jazyku) jdou nervová vlákna do centra pro vylučování slin v prodloužené míše. Vjemy zrakové, sluchové nebo čichové související s potravou mohou být podněty pro vylučování slin (podmíněné reflexy). Pohyb potravy. Hltan. Jícen - pohyb potravy přijaté do ústní dutiny - potrava je žvýkána pomocí zubů a žvýkacích svalů (příčně pruhované). - potrava se míchá se slinami, sousto je polknutím dopraveno do hltanu (pharynx) - proces polykání je řízen z centra v prodloužené míše: - hrtan se zvedne a hrtanová příklopka zabrání vstupu potravy do hrtanu, zastaví se dýchání a potrava vstoupí z hltanu do jícnu (oesophagus). Z něj se potrava pohybuje peristaltickými pohyby do žaludku. Peristaltické pohyby jsou rytmické kontrakce a relaxace hladké svaloviny ve stěně trávicí trubice. Svalové vrstvy probíhají trávicí trubicí podélně, ale také okružně, cirkulárně. Stahy obou svalových vrstev vykonávají tlak na obsah trubice - pohyb potravy. Tlaková vlna je tak velká, že je možný transport i v poloze těla hlavou dolů. Žaludek (ventriculus, gaster) - slouží jako zásobník právě přijaté potravy, potrava se zde upravuje na tráveninu před vstupem do tenkého střeva. - objem potravy, který žaludek přijme, činí u dospělého člověka obvykle 2 - 3 litry (až 5 litrů). - potrava nezůstává v žaludku v klidu, je zpracovávána pohyby žaludečních stěn. Žaludeční obsah se hněte, zřeďuje a promíchává se žaludeční šávou - vzniká řídká kašovitá hmota - trávenina. - trávenina složená převážně ze sacharidů zůstává v žaludku asi 2 hodiny, z bílkovin až 4 hodiny a z tuků až 6 hodin. Do dvanáctníku se z žaludku vyprázdňje po částech. - žlázy ve stěnách žaludku vylučují žaludeční šávy, obsahující pepsinogen, kyselinu chlorovodíkovou - způsobuje, že obsah žaludku je kyselý. Výsledné pH je po smíchání s potravou 2 - 4. - pepsin - enzym, který se účastní trávení v žaludku. Je vylučován v inaktivní formě jako pepsinogen - na pepsin se přeměňje za přítomnosti HCl. Pepsin katalyzuje štěpení aminokyselin v polypeptidovém řetězci bílkovin. Pepsin je aktivní pouze v kyselém prostředí. - proti působení kyseliny chlorovodíkové a peptidovému trávení je žaludeční sliznice chráněna vrstvou hlenu. - kyselina chlorovodíková má v žaludku ještě další účinky. Usnadňuje trávení masa - způsobuje bobtnání vaziva a rozpad na jednotlivá vlákna. Má baktericidní účinky - ochrana před infekcí cestou trávicí trubice. Tenké střevo (intestinum tenue) - hlavní místo v trávicí trubici - dochází zde k trávení a vstřebávání. - délka je asi 3 - 5 m a šířka 3 - 3,5 cm. Dvanáctník (duodenum) je krátký úsek a další dvě části tenkého střeva - lačník a kyčelník. - stěna tenkého střeva - velké množství záhybů + množství výběžků - klky (villi). Buňky klků mají na povrchu ještě malé výběžky - mikroklky (mikrovilli). Záhyby a výběžky zvyšují plochu střeva až 600krát, takže celkový povrch lidského střeva činí 300 m2. - trávenina se pohybuje peristaltickými pohyby, hlavní jsou segmentační - prstencovité stahy - zajišují promísení tráveniny. - do dvanáctníku ústí společným vývodem slinivka břišní a žlučník, které jsou jako játra původně výběžky trávicí trubice. Slinivka břišní (pankreas) - žláza uložená přímo pod žaludkem. Endokrinní část žlázy vylučuje do krve hormony inzulin a glukagon. Exokrinní část vylučuje dva druhy šáv do dvanáctníku. - enzymy vylučované pankreatem jsou nejpodstatnější složkou souboru enzymů trávicí trubice. - vylučování řízeno reflexně a humorálně mechanickými a chemickými podněty. Žluč - vylučována jaterními buňkami - 250 - 1000ml denně. Shromažďuje se ve žlučníku do dvanáctníku se dostává žlučovodem, který ústí společně s vývodem pankreatu. Nejdůležitějšími složkami jsou žlučové soli urychlující trávení a vstřebávání tuků. - barvivo žlutohnědě zbarvující žluč - bilirubin - produkt rozpadu hemoglobinu. Vzniká z něho v játrch, slezině a kostní dřeni. - ve střevě odbouráván bakteriemi - urobilinogen - zabarvení stolice. Malé množství vylučováno močí (žluté zbarvení). Vstřebávání ze střeva: a) prostou difúzí - na základě koncentračního spádu b) difúzí za účasti přenašeče c) aktivním přenosem proti koncentračnímu spádu - zdrojem energie je ATP. Sacharidy - v tenkém střevě se dokončuje trávení škrobu - nejprve štěpen slinnou amilázou, pak amilázou ze slinivky na disacharid maltózu. - v tenkém střevě se maltóza štěpí na dvě mlk. monosacharidu glukózy. Dále štěpení sacharózy na glukózu a fruktózu a laktóza na galaktózu a glukózu. - glukóza vstřebávána ze střeva aktivním přenosem proti koncentračnímu spádu. Bílkoviny - natráveny pepsinem a pankreatickým proteolytickými enzymy na peptidy. - enzymy tenkého střeva rozkládají peptidy na aminokyseliny - aktivně transportovány střevní stěnou do krve. Tuky - trvá déle, triglyceroly tráveny pankreatickou lipázou na glycerol a mastné kyseliny. - působením solí žlučových kyselin vylučovaných játry - emulgace velkých tukových kapek - malé tukové kapky. Tlusté střevo (intestinum crassum) - je konečný oddíl trávicí trubice, délka 1,5 m , šířka 5 - 7 cm. - nemá klky, jen nízké řasy. - začíná jako slepé střevo (appendix vermiformis), pokračuje tračníkem - vzestupný, příčný, sestupný. Konec trávicí soustavy tvoří konečník (rektum) a řitní kanál (anus). - tlusté střevo se plní 4 - 8 hodin po požití potravy. - vstřebávání solí a vody. Téměř všechna požitá voda spolu s vodou z trávicích šav a hlenu (za 24 hod. v celém trávicím traktu 4 - 6 litru tekutiny) se vstřebává do krevního oběhu - zahušování obsahu tlustého střeva. - působením bakterií probíhají hnilobné procesy - vznik plynů (oxid uhličitý, methan, amoniak, sulfan) - plynatost. - hnilobné bakterie rozkládají aminokyseliny činností Escherichia coli se vytvářejí některé vitamíny hlavně B12 a K - vstřbávají se z tlustého střeva. - z nestrávených částí potravy (vazivo, celulóza) za 18 - 20 hodin po jídle - stolice. - podnětem k vyprazdňování je nahromadění stolice - zvýšení tlaku v konečníku. - vnitřní svěrač (hladký sval) - nelze ovlivnit vůlí - vnější (příčně pruhovaný) - vůlí ovlivnitelný Játra (hepar) - životně důležité centrum metabolických pochodů, v pravé brániční klenbě. - dvojí cévní zásobení - z jaterní tepny a vrátnicové žíly. Z jater - smíšená krev - dolní dutá žíla. Funkce jater: 1) Pochody látkové přeměny - z monosacharidů zásobárna polysacharidu glykogenu. Uvolňováním glukózy z jater se udržuje v krvi hladina glukózy. - dochází k deaminaci aminokyselin a k tvorbě močoviny - metabolizují se také mastné kyseliny, tuk se v játrech ukládá - uložení vitamínů rozpustných v tucích A, D, E, K. 2) Pochody související s funkcí krve - fagocytující hvězdicovité buňky vychytávají z krve hemoglobin z rozpadlých červených krvinek a přeměňují na bilirubin - do žluči. - fagocytující b. odstraňují všechny bakterie a toxické látky bakteriálního původu. - jaterní b. vytvářejí krevní bílkoviny (albumíny, globulíny, protrombin, fibrinogen). 3) Detoxikace - při dlouhodobém působení některých látek způsobuje poškození jater (tetrachlormethan, chloroform, alkohol). - onemocněním jater je zánět jater - hepatitida. 10. Dýchací a vylučovací soustava - dýchání (respirace) je pohyb vzduchu do plic a z plic - tři vzájemně propojené funkce: 1) výměna vzduchu mezi vnějším prostředím a plícemi - plicní ventilace, 2) výměna plynů (O2 , CO2 ) mezi vzduchem a krví, mezi krví a tkáněmi 3) oxidativní metabolismus tkání, při němž se spotřebovává O2 a vydává CO2 (tkáňové dýchání). - vnější dýchání - plicní ventilace a výměna plynů mezi vzduchem a krví. - vnitřní dýchání - výměna plynů mezi krví a tkáněmi a tkáňové dýchání. - souvislost mezi soustavou dýchací a oběhovou. Nutná je vzájemná koordinace, která je řízená z center v prodloužené míše. Dýchání plícemi - vnější dýchání - dýchací soustavu rozdělujeme na část vodivou( dýchací cesty) a část respirační, tj. místo vlastní výměny plynů - plíce. Patří k ní i dýchací svaly. Vodivá část dýchací soustavy Dýchací cesty začínají nosní dutinou, ta je spojená s nepravidelnými dutinami v lebečních kostech ( vedlejší dutiny nosní). Pokračují hltanem, jehož horní nosní část se nazývá nosohltan. Do nosohltanu ústí Eustachovy trubice spojující střední ucho s nosohltanem. V blízkosti obou trubic jsou lymfatické uzliny - noso-hltanové mandle. Dále dých. cesty pokračují hrtanem a průdušnicí . Její dolní část vstupuje do hrudníku, kde se rozděluje na dvě průdušky - zanořují se do plic. Průdušky a průdušinky (průměr menší než jeden mm) končí v plicních váčcích. K horním cestám dýchacím patří dutina nosní, nosohltan, k dolním hrtan, průdušnice a hlavní průdušky. Hltan - trubice, kterou prochází vzduch i potrava. Na konci hltanu dochází k rozdělení na dvě trubice - jícen ( potrava do žaludku) a hrtan ( vede vzduch ) . Proti vstupu potravy je hrtan chráněn uzavřením hrtanovou příklopkou ( reflexivně) . V hrtanu je hlasová štěrbina, v níž jsou hlasivkové vazy. Hrtan, průdušnice a průdušky jsou trubice zpevněné chrupavkami - zajištění stálého tvaru. Sliznice vystýlající průdušnici a průdušky obsahuje velké množství hlenových žlázek. Stěnu průdušinek tvoří rovněž sliznice a vazivo z hladké svaloviny. Respirační část dýchací soustavy Vlastní dýchací orgán - plíce (kuželovitý tvar). Jsou uloženy v dutině hrudní - pravá (větší) je rozdělena na tři laloky a levá plíce pouze na dva. Plicní tkáň je složena z větších a menších trubic - průdušek a plicních váčků. Je prostoupena cévami a nervy. Na povrchu plic je jemná blána poplicnice, srůstající s plicním vazivem. Na vnitřní straně hrudníku je jemná blána pohrudnice. Mezi poplicnicí a pohrudnicí je štěrbina - pohrudniční dutina - vyplněna vodnatou tekutinou. Vlastním místem výměny plynů jsou plicní váčky, jejichž stěny jsou vyklenuty v plicní sklípky, které jsou tvořeny respiračním epitelem, k němuž přiléhají plicní kapiláry. Výměna plynů mezi vzduchem a krví probíhá difůzí přes alveolo-kapilární stěnu. Vylučovací soustava Proces, při kterém se odstraňují z těla odpadní produkty tkáňového metabolismu.Hlavními odpadními produkty metabolismu jsou močovina, CO2 a voda. S vodou se odvádějí z těla i přebytečné soli. Tyto látky se dostávají z těla třemi cestami: plícemi, kůží a ledvinami. Plícemi se odvádí z těla CO2 a značné množství vody. Potními žlázami v kůži odchází malé množství chloridu sodného (NaCl), močoviny, kyseliny mléčné a voda. Ledvinami se vylučuje téměř všechna močovina, většina solí a voda. Stavba ledviny - párový orgán umístěný v horní části břišní dutiny (po obou stranách bederní páteře). - obaleny tukovým polštářem - ochrana před mechanickými otřesy. - ledvinnými tepnami napojeny na břišní aortu. - každá ledvina složena asi z jednoho milionu základních jednotek - nefronů - u všech je podobná struktura a fce. Nefron - cévní část - cévní klubíčko (glomerulus) - tubulární část - trubička, kanálek (tubulus) - začínají jako slepé váčky tvořené vazivem (tzv. Bowmanův váček) - Bowmanův váček s glomerulem tvoří ledvinné tělísko (Malpighiho) - na jedné straně B. váček přiléhá k cévnímu klubíčku, na druhé straně se otvírá do první části tubulárního systému, a to do kanálků, několikrát stočeného (proximální stočený kanálek) - další částí je Henleova klička, která se zkládá z části sestupné a vzestupné. Na ni navazuje distální stočený kanálek. Distální kanálky se sbíhají do sběracích kanálků. Ledvina je tvořena kůrou (světlá - tvořená nefrony) a dření (tvořena Henleovými kličkami). V tmavší vrstvě dřeňové se sběrací kanálky sbíhají do několika pyramidových útvarů (8 - 12), na jejichž vrchol-cích ústí sběrací kanálky ledvinnými papilami (bradavkami). Jedním papilárním vývodem odtéká moč celkem asi ze 2700 nefronů. Moč zde vtéká do nálevkovitých ledvinných kalichů a do ledvinné pánvičky na bázi ledviny. Odtud z každé ledviny vychází močovod, který vede do močového měchýře. Funkce ledvin 1. Funkce exkreční - vylučování dusíkatých produktů metabolismu. 2. Funkce osmoregulační - regulace objemu vody a obsahu solí v těle. V ledvinách probíhají oba děje současně. Tvorba moči V nefronu v průběhu několika dějů - glomerulární filtrace a tubulární resorpce (zpětné vstřebávání). Plazma se filtruje tenkou stěnou glomerulárních kapilár do B. váčků jako přímý výsledek tlakové síly (krevní tlak). Při filtraci v glomeru-lech přecházejí do proximálních tubulů všechny složky plazmy kromě krevních bílkovin (ultrafiltrace). Takto vzniklá tekutina - primární moč - se dále během průtoku tubuly upravuje (tubulární resorpcí). Látky se přenášejí z tubulů do okolních kapilár. Do krevní plazmy se vrací zpět převážná část látek přítomných v glomerulárním filtrátu (primární moč). Jen málo látek prošlých glomerulární filtrací se objevuje v definitivní moči. Většina látek se vstřebává v proxi-málním tubulu. Z něj se primární moč dostává do Henliovy kličky, v níž se vytváří hypertonické prostředí kolem sběracích kanálků - konečná úprava moči (zahušování). Výsledkem pochodů v ledvině je definitivní moč(denně asi 1,5l). Složení moči: - obsahuje asi 50g pevných látek, 30g močoviny, 3g NaCl, jiné anorganické ionty, odpadní produkty metabolismu a stopy jiných látek z krve. - žluté zabarvení je způsobeno produkty rozkladu žlučových barviv. Kůže Stavba: tři vrstvy - povrchová pokožka, škára, podkožní vazivo. Pokožka - několik vrstev plochých buněk, buňky nejblíže k povrchu rohovatějí. V této vrstvě buňky odumírají, odlupují se a jsou nahrazovány rychle se dělícími buňkami z hlubších vrstev. - pigmentové buňky způsobující zabarvení kůže (melanin), zachycování UV záření. Škára - z vazivových buněk a vláken kolagenu a elastinu, mezi nimiž jsou i buňky tukové. - bohaté prostoupení cévami a nervy. - mazové a potní žlázy - vlasy a chlupy vznikající z buněk vlasových váčků. - mazové žlázy: ústí do vlasových váčků, chybí v kůži dlaní a cho-didel. Kožní maz chrání v tenké vrstvě proti vysychání kůže a vlasů a proti působení vody z prostředí. - potní žlázy: rozloženy rovnoměrně, nejvíce jich je na dlaních, chodidlech na čele a v podpaží. Dospělý člověk - 24 hodin - 100ml vody. Při zvýšení teploty prostředí a těla se může vyloučit za den až 10 i více litrů potu. Produktem je pot, tvořený především vodou a chloridem sodným, obsahuje v malém množství také močovinu, kyselinu močovou, mastné kyseliny a některé aminokyseliny. Vyloučený pot zvlhčuje pokožku, voda se odpaří, přičemž se pokožka ochlazuje. Podněty z hypotalamu (vegetativní nervstvo) aktivují činnost potních žláz při přehřívání organismu a také při psychické zátěži. Podkožní vazivo - je tvořeno sítí kolagenních a elastických vláken, mezi nimi jsou vazivové buňky - ukládání značného množství tuku - nejvíce na břiše Funkce pokožky - ochrana těla před nepříznivými mechanickými , chemickými a bakteriálními vlivy. - vylučovací a termoregulační (pot), účastní se také dýchání V kůži jsou uložena některá další čidla (reagující na dotyk, chlad a teplo, tlak a bolestivé podněty) - uplatnění ve smyslovém vnímání. Termoregulace - Teplota kůže se upravuje změnou velikosti průtoku krve, zúžením kožních arteriol - ztráta tepla - odpařování vody - pocení. 11. Reprodukční soustava člověka Reprodukce je jednou ze zákládních vlastností všech organismů. Díky rozmnožování je život druhu nepřetržitý. Podstata pohlavního rozmnožování spočívá v tom, že v pohlavních orgánech dospělých jedinců vznikají redukčním dělením gamety, tj. zárodečné pohlavní buňky (vajíčka a spermie) Splynutím obou gamet vzniká zygota, která se vyvíjí v nového jedince. Pohlavní orgány ženy Vaječníky, vejcovody, děloha a pochva. Vstup do pochvy ohraničují tzv. zevní pohlavní orgány, tvořené velkými a velkými stydkými pysky, vestibulárními žlázami a topořivými tkáněmi tj. clitoris - poštěváček a topořivé těleso po obou stranách poševního vchodu. Vaječníky (ovaria) - spodní část dutiny břišní - od puberty dvě základní fce.: 1) produkovat zralá vajíčka 2) syntetizovat a uvolňovat pohlavní hormony - vajíčky se vyvíjí ze základů pohlavních buněk (oocytů) v povrchové korové vrstvě vaječníků. - funkcí specializovaných buněk je syntetizovat a uvolňovat do krve pohlavní hormony - steroidy: progesteron a estrogeny (estradiol). - tvorba dalších steroidních látek včetně malých množstvích mužských pohlavních hormonů (meziprodukty při syntéze žen. pohl. horm.). - pohlavní hormony hormony ovlivňují růst a vývoj pohlavních orgánů a celého těla, připravují organismus ženy na těhotenství, navozují typické ženské chování a ovlivňují normální průběh těhotenství. - regulaci produkce ženských pohl. horm. zajišují negativní zpětnou vazbou pohlavní hormony působící na neurony v hypotalamu a adenohypofýze. Vejcovody (tuba uterina) - jsou přiloženy k vaječníku a ústí do dělohy. Funkce: - zachycení vajíčka uvolněného ze zralého Graafova folikulu vaječníku a transport vajíčka do vajíčka. - dochází tu zpravidla k oplození vajíčka Děloha (uterus) - dutý silnostěnný orgán tvořený převážně hladkou svalovinou - zachycení rozrýhovaného vajíčka (vajíček) a jeho vývoj v zárodek - embrio a dále v plod. Pochva (vagina) - svalová trubice spojující děložní dutinu se zevními pohlavními orgány - vchod do pochvy je před prvním pohlavním stykem téměř uzavřen slizniční řasou - panenskou blánou (hymen). Pohlavní orgány muže Varlata, nadvarlata, chámovody, měchýřkovité žlázy, prostata a pyj (penis). Varlata (testes) - zakládají se v dutině břišní a do porodu sestoupí až do šourku (scrotum): vak rozdělený přepážkou na dvě poloviny, z nichž každá obsahuje varle a nadvarle. - funkce: 1) produkovat spermie 2) syntetizovat a uvolňovat pohlavní hormony - testosteron. - vývoj (spermatogeneze) a zrání spermií. - spermie vznikají v semenotvorných kanálcích varlete ze sperma-tocytů, které vznikly ze spermatogonií. Při spermatogenezi vznikají redukčním dělením a procesy zrání celkem 4 haploidní spermie z každého spermatocytu. Výživu zrajících spermií zabezpečují v semenotvorných kanálcích varlete tzv. Sertoliho buňky. V Leydigových buňkách, ležících vně kanálků varlat, probíhá syntéza pohlavních hormonů, které jsou podle potřeby uvolňovány do krve. - žlázy s vnitřní sekrecí (u ženy vaječníky) - mužské pohlavní hormony (steroidní látky) - testosteron - ovlivňuje růst a vývoj pohlavních orgánů a celého těla a navozuje chování typické pro dospělého muže. V malém množství lze prokázat i další steroidní látky (včetně určitého množství ženských pohlavních hormonů). Regulaci produkci zajišují v těle zpětnovazebně koncentrace samotných hormonů. Nadvarle (epididymis) - na horním zadním pólu každého varlete - zadržování zralých spermií a mísení s hlenovitým sekretem buněk nadvarlete. - spermie zde získávají pohyblivost nutnou pro oplození vajíčka a jsou v něm uchovány ve funkčním stavu až 40 dní Chámovod (ductus deferens, semenovod) - je vývod nadvarlete - spojuje nadvarle s močovou trubicí - prochází od nadvarlete šourkem a tříselným kanálem do břišní dutiny, tam se stáčí do pánve a ústí v oblasti prostaty pod močovým měchýřem do močové trubice. - výron semene - ejakulace - vlivem kontrakcí svaloviny stěn chámovodu dojde k nasávání spermií z nadvarlete a jejich vypuzování chámovodem a močovou trubicí ven z těla. Měchýřkovité žlázy a prostata - obohacují hlenovitý sekret nadvarlete o další důležité látky - ejakulát (semeno) - tekutina vznikající po smísení - poluce - samovolné vypuzování ejakulátu mimo tělo (obvykle ve spánku) Penis - komplementární orgán k pochvě ženy a umožňuje pohlavní spojení (koitus) - tvořen třemi topořivými tělesy: z tkáně houbovitého vzhledu je v přední části nepárového topořivého tělesa vytvořen tzv. žalud, jehož otvorem ústí ven mimo tělo močová trubice. Obě části párového topořivého tělesa probíhají souběžně močovou trubicí. - v topořivých tělesech jsou dutinky, které se v případě pohlavního vzrušení plní krví a dochází tak k erekci - složitý reflexní děj řízený z bederní oblasti páteřní míchy a u člověka výrazně ovlivňovaný psychickým stavem muže (tj. podněty z CNS). Její průběh je závislý na řadě podnětů (např. hmatových, zrakových, čichových). Ukončení působení dějů nebo ejakulace - konec erekce. Močová trubice - společný vývod pro moč i spermie. - průniku spermií do močového měchýře a úniku moči z močového měchýře při ejakulaci zabraňuje reflexní kontrakce vnitřního svěrače tvořeného hladkou svalovinou. Prenatální vývoj - vajíčko se rýhováním mění na morulu, blastulu, gastrulu a dále na zárodek(embryo) - v osmém týdnu - zřetelnější lidský tvar(asi 2,5 cm), dále se vyvíjí v plod ve třech plodových obalech(amnion, alantois, chorion), vyvinuté již všechny hlavní orgány - společně s vývojem embrya a plodu se vyvíjí placenta - zajišuje pro plod: plíce, TS, ledviny a játra + důležité hormony(estrogeny, progesteron, choriongonadotropin a růstový hormon - somatotropin), ochranná funkce a zajišuje, že tělo matky nevytváří proti plodu protilátky. - plod je k placene připojen pupečníkem - trojice cév(cirkulaci krve zajišuje srdce zárodku nebo plodu) - přestup živin, dýchacích plynů, protilátek, minerálních látek a vody z těla matky do krve plodu probíhá prostřednictvím tkáňového moku a plodové vody - ochrana plodu před nárazy a infekcí + regulace tělesné teploty Postnatální vývoj - normální délka těhotenství je 240 - 310 dní(průměrně 40 týdnů = 280 dní = 10 lunárních měsíců) Novorozenecké období (2 - 4 týdny po narození) - postupná adaptace na vnější prostředí (dýchání, upravení průtoku krve cévním systémem, postupné snížení počtu červených krvinek, aktivace činnosti většiny orgánů - mozek, ledviny, žláz. s vnitř. sekr. apod.) - vybavení důležitými reflexy (sací, dýchací, polykací, uchopovací) - další vývoj a růst nervových spojení - lebeční kryt není zcela uzavřen - velká citlivost Kojenecké období (do konce 1. roku) - první 4 měsíce - sání mateřského mléka, obsahující řadu důležitých látek, včetně enzymů, vitamínů a protilátek, chránících před infekcemi apod. - výživa z prsu končí mezi 9 - 12 měsícem - stálá neschopnost plně regulovat tělesnou teplotu, sedět, chodit - intenzivní růst, fyzický a psychický rozvoj Období batolete (1 - 3 rok) - intenzivní neuropsychický a motorický vývoj - dochází k rozvoji smysového vnímání a řeči - prořezávání mléčného chrupu koncem 2. roku - 20 zubů Předškolní věk (3 - 6) - rozvoj CNS, vegetativních fcí., chování - změna tělesných proporcí - prořezávání prvních trvalých zubů - rozvoj a projev osobnosti (nadání) ÝDĚTSTVÍ Ý - růst a vývoj tělesných struktur a zdokonalování jejich fcí. a značně se zvyšují psychické i fyzické možnosti dětí. Dospívání (12 - 15) - starší školní věk - výrazný vliv puberty (dospívání, zrání, maturace) - dívky i od 9 let, chlapci přibližně 13 let: morfologické, fyziologické a psychické změny v organismu - puberta - dozrávání pohlavních buněk a růst pohlavních orgánů, zvýšená produkce hormonů, druhotné pohlavní znaky. - psychosexuální vývin - vztah k opačnému pohlaví - konec puberty mezi 16 a 18 rokem Dospělost (18 - 24 - 60) - od 21 roků - ukončen růst organismu a NS - největší fyzická a psychická aktivita - zabezpečování růstu a vývoje další generace dětí Stáří (60 - ...) - zeslabování výkonnosti jednotlivých orgánových soustav - změna struktury pojivové tkáně - zmenšování - klesání hmotnosti a aktivity - nemoce Antikoncepce - biologické, mechanické a chemické (hormonální) metody bránící početí. Mužské antikoncepční metody - bariérová antikoncepce - kondom (prezervativ) - mechanická ochrana (i před pohlavními chorobami) - přerušovaná soulož - ukončení pohlavního styku před vyvrcholením, nespolehlivá metoda (psychická újma u muže i ženy) Ženské antikoncepční metody - hormonální a antikoncepčně používané chemické prostředky -Hormonální antikoncepce - synteticky připravené steroidní látky mají podobné účinky jako ženské pohlavní hormony. Užívání tablet obsahujících deriváty estrogenů a progesteronů. Brždění negativní zpětnou vazbou přes hypotalamus - brzdí se uvolňování hormonů z adenohypofýzy. Nenastává ovulace, nedozrává vajíčko. Úmělé udržování ovulačního a menstruačního cyklu vlivem přijímaných steroidních látek. - Antikoncepčně používané chemické prostředky - spermicidní krémy, krémy, čípky nebo želé, zpravidla v kombinaci s jinými metodami. - základem je vytváření nevhodných podmínek pro pohyb spermií a oplození nebo přímé zabíjení spermií v pochvě, v děloze a vejco-vodech ženy. - Nitroděložní tělísko - umístí se do dělohy - brání uhnízdění oplozeného vajíčka v děložní sliznici - Bariérová antikoncepce - zabránění kontaktu spermií s vajíčkem - poševní pesar, ženský kondom (kombinace s jinými metodami) Interrupce - umělé přerušení těhotenství - v ČR povolena (na přání matky) - bezprostředně po nechtěném nebo nechráněném pohlavním styku je možné vyjímečně, aby lékařsky bylo hormonálně zabráněno těhotenství. - riziko těžkého požkození organismu (trvalá neplodnost) Pohlavní choroby = onemocnění přenášené pohlavním stykem Syfilis (příjice) - první stádium - nebolestivý vřed objevující se po inkubační době (2 - 3 týdny) v místě infekce - v rozvinutém stadiu (2. a 3.) poškozuje mozek a míchu - progresiv-ní paralýza - slepota, ochrnutí, šílenství, smrt Kapavka - zánět močové trubice s dalšími komplikacemi - hnisavý výtok (2 - 10 dní po infekci) - přenos z těhotné matky na dítě (i u příjice) - léčba antibiotiky (i syfilis) AIDS - syndrom získané ztráty imunity - původcem jsou viry HIV - přetrvávají v těle celoživotně - změny funkcí a destrukce T- lyfocytů - šíří se krví, spermatem, poševním sekretem a slinami - musí se dostat do krve - neexistuje účinná ochrana ani lék - ztráta imunity - nebezpečí umrtí na obyčejnou infekci - rakovina kůže a zápal plic - přílišná sexuální aktivita, časté střídání sexuálních partnerů - ničení HIV viru - působení 56 °C po dobu 30 minut - PREVENCE !!! 12. Původ a vývoj člověka O původu člověka se podařilo na různých místech v Africe, Asii i v Evropě najít pozůstatky jedinců, které sestaveny vedle sebe vytvářejí řadu vedoucí s menšími, někdy s většími mezerami k dnešnímu člověku. Tato řada postihuje údobí několika milionů let. Datování nálezu lze totiž celkem přesně stanovit podle geologických vrstev, v nichž pozůstatky ležely. Mladší nálezy (asi do stáří 40 tis. let) lze navíc ověřit podle množství radioaktivního izotopu uhlíku. Dnešní člověk patří do čeledi hominidů, v níž kromě rodu Australopithecus je i rod Homo, zastoupený třemi druhy: Homo habilis(člověk zručný), Homo erectus(člověk vzpřímený) a Homo sapiens(člověk rozumný). Předchůdci dnešních lidoopů a člověka se oddělili asi před 15-ti miliony let. AUSTRALOPITHECUS AFRICANUS: - několik druhů, některé vyhynuly jako slepá linie - Jižní a Východní Afrika - 3 - 1milion let ( nejranější pleistocén) - tento druh patří do vývojové řady člověka - výška asi 140 cm , hmotnost 45 kg , vzpřímená chůze po dvou, mozkovna asi 500 ml, špičáky již nevystupovaly z řady ostatních zubů - žil ve stepích a lesostepích, používal kamenné nástroje (neví se, zda záměrně a soustavně) HOMO HABILIS: - první jedinec řazený do rodu Homo - Afrika , před 2 - 1,4 milionu let - výška 140 cm, hmotnost až 40 kg, mozkovna 700 ml, výroba kamenných nástrojů HOMO ERECTUS: - starší paleolit, asi před 1milionem - 350000 let - výška 170 cm, mozkovna až 1000 ml, - pozůstatky nalezeny v Asii, v Africe, ale i v Evropě - kamenné nástroje - nálezy: Heidelberg - NSR, na našem území nebyly dosud nalezeny kosti patřící k Homo erectus - podle nalezených kamenných nástrojů zde žil. HOMO SAPIENS NEANDERTHALENSIS: - velmi diskutovaná fáze vývoje člověka - pozůstatky neandrtálce (pračlověka) byly nalezeny v údolí Neanderthal v Německu (Düsseldorf), k nejstarším neandrtálcům se řadí Homo sapiens steinheimensis, nalezený ve Steinheimu (Stuttgart) - žil před 300 - 250 tis. lety - mozkovna svou kapacitou odpovídá dnešnímu člověku. - k této skupině se řadí i protoneandrtálci - 150 - 120 tis. let a také tzv. klasičtí neandrtálci - 100 - 40 tis. let - vymřeli jako slepá linie vývoje. U ostatních - ústup primitivních znaků u ostatních vývojových stupňů - u klasických neandrtálců naopak - mohutné nadočnicové valy, velké stoličky, robustní kostra - výška 160 cm - kapacita mozkovny je však až 1700 ml. - travertinový odlitek (naše území) - člověk neandrtálský žil ve středním paleolitu HOMO SAPIENS SAPIENS - člověk předvěký - mladší paleolit: 35 - 10 tis. let - tělesnou stavbou se neliší od dnešního člověka - kromaňonec - nalezen v jeskyni Cro-Magnon (Francie) - vysoká umělecká úrovň - zobrazování zvířat, ale i člověka, zvláště žen (madony, např. věstonická) - náboženské představy, obřadní pohřbívání mrtvých - naleziště na našem území - Dolní Věstonice, Pavlov, Koněprusy.... Hominizace a sapientace Vývojové změny prokazatelné na kostře a směřující k formám člověka - hominizace. V její první etapě se zjišuje rozšíření a zploštění hrudníku spolu se změnami pletence horní končetiny umožňující rotaci paže. V druhé etapě se objevují změny na pánvi a dolních končetinách v souvislosti s bipedií, tj. chůzí po dvou ve vzpřímeném postavení těla. V třetí etapě se ukazují změny na lebce a ruce. Na tuto poslední etapu navazuje sapientace, v níž pokračuje vývoj ruky do dnešní podoby, a spolu se vznikem artikulované řeči je možno sledovat i další vývoj lebky. 13. Oběhová soustava Funkce: - zajišuje oběh krve, která plní svou funkci pouze tehdy, jestliže se pohybuje. Tento pohyb způsobují rytmické stahy srdce. U obratlovců se krev pohybuje v uzavřené cévní soustavě - tepny a žíly jsou spojeny prostřednictvím menších cév v jeden uzavřený celek. U člověka (u savců a ptáků) existují dva oběhové okruhy. Oba začínají a končí v srdci, které je podélně rozděleno na dvě funkční poloviny. Krev s malým obsahem O2 je čerpána z pravé poloviny srdce do společného začátku plicních tepen (plicnicový kmen) a pravou a levou plicní tepnou se dostává do pravé a levé plíce. Po oboha-cení kyslíkem v plicích se vrací zpět do levé poloviny srdce - plicní oběh neboli malý oběh. V druhém okruhu je okysličená krev čerpána z levé poloviny srdce do všech tkání těla a zpět jako odkysličená krev do pravé poloviny srdce - velký tělní oběh neboli systémový oběh. Ve velkém tělním oběhu opouští krev levou polovinu srdce velkou tepnou - aorta (srdečnice), která je tvořena třemi úseky: aortálním obloukem, hrudní a břišní aortou. Z aorty vystupují arterie - tepny, které se postupně větví v drobné arterioly - tepénky, z nichž vychází sí kapilár - vlásečnic. V těch se uskutečňuje základní funkce krve - předávání látek a plynů a přebírání zplodin z tkání. Kapilární sí se spojuje a přechází ve venuly (žilky), veny (žíly) a dvěma velkými žílami (horní a dolní dutou žílou) krevní řečiště ústí zpět do pravé poloviny srdce. Stavba a vlastnosti cév - stěny jsou tvořeny na vnější straně vrstvou vazivové tkáně obsahující kolagenní vlákna - stěny velkých tepen - další vrstva - velký počet elastických vláken + hladká svalovina - stěny vlásečnic - již jen jedna vrstva plochých výstelkových buněk - endotel - nejvnitřnější vrstva všech cév. Průměr kapilár je asi 8 mm a tlouška stěny je 0,2 mm. - větvení vlásečnic - vlásečnicovitá sí - výměna látek mezi krví a tkáněmi - v kapilárách - difúzí - stěny žil mají slabou svalovinu - v dolních končetinách jsou v žilách kapsovité chlopně - brání zpětnému toku krve. - ve velkých žilách je tlak krve nízký a krev proudí pomalu. Návrat krve žilami k srdci je zajištěn činností srdce a negativním nitrohrudním tlakem. Srdce - dutý sval - uložen ve vazivovém vaku - osrdečník - tvořeno svalovými buňkami - příčně pruhovaný sval - na rozdíl od kosterního svalu jsou jednotlivé srdeční buňky navzájem morfologicky i funkčně propojeny mezibuněčnými spojkami. - má vlastní automacii a rytmicitu. - vypuzuje krev do plicního oběhu a do velkého tělního oběhu - aorta. Stahy srdce: - podráždění - stah síní (systola síní) - doplnění komor krví - v krátké přestávce se podráždění přenáší z pravé síně do komor - smrštění stěny komor - krev je vytlačena do arterií - komorové svaly se uvolní a následuje další přestávka - všechny oddíly srdce jsou ve stavu relaxace (období diastoly) a plní se krví, která přitéká z horní a dolní duté žíly - systola trvá 0,3 s a diastola 0,5 s při tepu 75 tepů / min. - svalovina komor je silnější než svalovina síní - sv. levé komory je nejsilnější - síně - rezervoár pro krev přicházející do srdce - proud krve je regulován pomocí chlopní - mezi síněmi a komorami jsou blanité chlopně cípaté (síňokomorové) - brání zpětnému toku krve z komor do síní - na začátku aorty a plicní tepny jsou chlopně poloměsíčité - vlivem tlaku krve v aortě uzavřou srdce - brání toku krve z aorty a plicní tepny do srdce - chlopně působí jako ventily - při jejich uzavření slyšíme srdeční ozvy - při vadách chlopní nejsou ozvy ostře ohraničené - slyšíme tzv. šelesty - neschopnost se dokonale uzavřít - srdeční vady - nedomykavost chlopní - tento celý děj se nazývá srdeční cyklus - opakuje se s frekvencí přibližně 70 cy-klů / min. - tlaková vlna probíhající arteriální částí cévního systému - tep neboli puls (v klidu 70 tepů / min.), při maximálních fyzických výkonech se tepová frekvence pohybuje okolo 180 - 200 tepů / min. - srdeční sval nemůže pracovat bez přístupu kyslíku - anaerobně - zásobování zajišují věnčité (koronární) cévy - jejich zúžení nebo uzavření - srdeční ischémie - srdeční buňky v daném místě nedostatečného zásobení kyslíkem odumírají - srdeční infarkt Krev - červená, vazká, neprůhledná tekutina - množství závisí na hmotnosti těla, na věku i pohlaví - zhruba 5,5 l - skládá se z plazmy - 55% a z krvinek 45% - plazma - obsahuje vodu (92%) + rozpuštěné organické a anorganické látky - NaCl a uhličitan sodný - zajišují osmotický tlak - pH = 7,4 - organická složka - bílkoviny, glukóza, tuky, vitamíny, hormony..... - krevní bílkoviny - albuminy, globuliny - protilátky a fibrinogen - srážení krve Krvinky - červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky Červené krvinky (erytrocyty) - průměr kolem 7,2 mm - obsahují hemoglobin - skupina hem obsahuje železo - váže kyyslík - vzniká oxyhemoglobin - tvoří se v červené kostní dřeni - potřeba bílkovin, vitamínu B12 a železa - jejich nedostatek - chudokrevnost (anémie) Bílé krvinky - leukocyty - mají jádro, dělí se na granulocyty a agranulocyty - granulocyty - tvoří 75% všech bílých krvinek (agranulocyty zbytek) - tvoří se v červené kostní dřeni z kmenové buňky - velikost granulocyytů: 10 - 12 mm - améboidní pohyyb a fagocytóza mikrobů - rozrušují tkáně - zmnožení - typické pro alergické a parazitární choroby - agranulocyty se dělí na lymfocyty a monocyty - T lymfocyty a B lymfocyty - buněčná a humorální imunita - tvorba protilátek Krevní destičky - buněčné úlomky odloučené z kostní dřeni - křehké, při jejich rozpadu - uvolnění tromboplastinu (trombokinázy) - srážení krve Krevní skupiny - jedna z forem reakce je shlukování (aglutinace) červených krvinek - v membránách jsou přítomny antigeny - aglutinogeny A a B - reagují s protilátkou - aglutinin anti-A nebo anti-B - podle přítomnosti antigenu v membránách červených krvinek rozlišujeme 4 krevní skupiny: skupina A - aglutinogen A - aglutinin anti-B skupina B - B - anti-A skupina AB - A a B - - skupina 0 - anti-A a anti-B Krevní tlak - srdce - tlakové čerpadlo - energie je získávána z metabolických procesů - chem. energie je přeměňována na en. mechanickou, kterou udílí krvi - tlaková síla proudící krve působící na plošnou jednotku cévní stěny - krevní tlak (TK) - hnací silou je rozdíl tlaků mezi tepennou a žilní částí oběhové soustavy - tlakový spád - krevní tlak - obvykle arteriální (tepenný tlak) - měří se v horní části paže - tlak při stahu komor - systolický tlak - při uvolnění komor - diastolický tlak Mízní soustava - lymfatická soustava není součástí oběhové soustavy ve smyslu cirkulace tělní tekutiny v uzavřeném cévním systému - tvoří jednosměrnou dráhu z mezibuněčných prostor do krve. - tvořena mízními cévami - sbíhají se v mízovody, které nakonec ústí do žil v dolní části krku Funkce mízní soustavy: - odvádí přebytek tkáňového moku jako mízu zpět do krve - za 24 hodin - vytváří se 2,5 - 3 litry lymfy - odvádí tuky v podobě tukových kapének z trávicí soustavy do horní duté žíly - obranné mechanismy těla - lymfatické uzliny - oválný nebo kulovitý tvar - uvnitř uzlin se hromadí lymfocyty - vytvářejí protilátky - lymfatické uzliny jsou bariérou proti šíření infekce - při zasažení probíhají obranné reakce - nastává zánět a uzliny se zvětšují 14. Výživa rostlin Voda je rozpouštědlem látek, složkou struktury buněk, poskytuje rostlinám vodík i kyslík, a je tedy nezbytná pro optimální průběh fotosyntézy a dalších fyziologických pochodů. Zdřevnatělé části rostlin obsahují maximálně 50% vody , ostatní pletiva 70 - 80%, vodní rostliny až 98%. Naproti tomu obilky ve stavu klidu obsahují jen 12 - 14% vody. Kapalná fáze půdy tvoří půdní roztok. Živiny jsou v něm v podobě iontů. Ionty mohou být v půdě do blízkosti kořenů transportovány buď difúzí, nebo tzv. hromadným tokem půdního roztoku indukovaným transpirací rostlin, deštěm nebo závlahou. Rozhodující význam pro příjem živin kořeny má kořenové vlášení. Z půdního roztoku do kořenů mohou být živiny dopravován především pasívně (nazávisle na metabolismu) difúzí volnými prostorami, tj. prostorami zaujímanými v buněčných stěnách a v mezibuněč-ných prostorách (vně plazmatické membrány), tedy cestou apoplastickou. Ionty procházejí pasívně i plazmalemou difúzí, přičemž se uplatňuje i tzv. iontová výměna: přijímané kationty jsou vyměňovány za H+ a ionty a anionty za OH- ionty. Mimoto mohou živiny proudit cytoplazmatickými obsahy jednotlivých buněk od buňky k buňce, plazmatickou membránou aktivně, tj. cestou symplastickou. Tento pohyb se uskutečňuje na úkor metabolicky uvolněné energie. Protože při příjmu živin se zpotřebovává energie z molekuly ATP, je rychlost příjmu živin pozitivně ovlivňována rychlostí dýchání. Při teplotě okolo 0 °C se v důsledku omezeného metabolismu snižuje příjem živin. Makrobiogenní prvky - dusík - vzdušný dusík asimilují jen některé baktérie, žijící na kořenech bobovitých rostlin, vyšší rostliny ve formě anionu NO3-, nebo kationu NH4+ - fosfor - přijímají v podobě aniontů jako H2PO4- nebo HPO42- - při nedostatku - zpomalení nebo zastavení dělení jaderné a omezuje se tvorba plodů - draslík - je přijímán jako kation K+ - význam pro vznik a transport asimilátů a ovlivňuje otevírání průduchů - vápník - je přijímán jako Ca2+ - nedostatek snižuje transport sacharidů z listů do kořenů a působí poruchy růstu (inaktivace auxinu) - síra - je přijímána jako SO42- - syntéza bílkovin - hořčík - je přijímán jako kation Mg2+ - složkou chlorofylu - vázán v protoplazmě a ve formě anorganických solí v buněčné šávě Oligobiogenní prvky - železo, chlór, bór, měď, zinek a mangan - železo - v rostlině prakticky neexistuje ve volné iontové formě - při nedostatku - žloutnutí listů (chloróza) - nedostatek bóru - odumírání vegetačních vrcholů; chlór - nezbytný pro fotochemické reakce fotosyntézy; nedostatek mědi - chloróza mezi žilkami listů; na nedostatek manganu je zvláště citlivý oves, u něhož se projevuje tzv. šedá pruhovitost listů; zinek je nutný k syntéze auxinu. Autotrofní výživa Prostředí, v němž prokaryota rostou a množí se, musí obsahovat tyto složky: 1. zdroj uhlíku (potřebný pro syntézu aminokyselin, nukleotidů, cukrů, tuků...) 2. zdroj dusíku k tvorbě iminoskupin a aminoskupin 3. zdroj energie pro biosyntetické pochody 4. minerální prvky 5. růstové faktory - zdroj uhlíku je CO2 a jako zdroj dusíku většinou amonné soli, dusičnany nebo dusitany Heterotrofní výživa Rostliny hetrotrofní na rozdíl od autotrofních pepřijímají uhlík z CO2, nýbrž z organických látek. Z rostlin jsou heterotrofní některé nezelené rostliny, ale i zelené rostliny se vyživují po jistou dobu po vyklíčení heterotrofně ze zásob semen. I kořeny a květy dospělých zelených rostlin se vyživují heterotrofně. Saprofytismus & parazitismus Saprofyti se živí z odumřelých těl rostlin a živočichů (hnilák smrkový) Paraziti odnímají živiny z organismů živých. Tzv. endoparaziti žijí v těle hostitelské rostliny buď uvnitř jejích buněk (např. původce rakoviny brambor), nebo v mezibuněčných prostorách (např. původce plísně bramborové). Tzv. ektoparaziti (kokotice) žijí na povrchu těla hostitele a z buněk svazků cévních vysávají živiny tak zvanými haustorii, a to jak živiny minerální, tak i organické. Naproti tomu poloparaziti odčerpají živiny jen ze dřevní části hostitele (vodu a minerální látky) - jmelí bílé. Symbióza je typem mutualismu. Patří sem lichemismus, mikorrhiza a soužití hlízkovitých bakterií s kořeny bobovitých. Z tohoto soužití mají oba zúčastnění partneři užitek. Např. houby s rostlinami - mykorhiza. Fotosyntéza - základní proces vzniku všech organických látek rostlinného těla - fotosyntetická asimilace - k přeměně z jednoduchých minerálních látek (H2O a CO2) na složitější organické látky - syntéza - využívají zelené rostliny energii fotonů (vlnové délky 400 - 750 nm) - tyto fotony zachycují barviva plastidů: chlorofyl a, b zachycují fotony modrofialové a červené části spektra, fykocyan a fykoerytrin zachycují fotony zelené a žluté části spektra, xantofyly a karotenoidy zachycují fotony modrozelené části spektra. Průběh fotosyntézy - skládá se ze dvou fází: světlé, probíhající za přítomnosti světla, a tmavé, jejíž průběh nevyžaduje přítomnost světla. Ve světelné fázi fotosyntézy je energie fotonů využito jednak ke štěpení molekul vody, tzv. fotolýze vody na protony, elektrony a jako vedlejší produkt vzniká kyslík: H2O Ž 2 H+ + 2e- + 1/2 O2 a jednak k tvorbě molekul ATP, které dále energeticky zabezpečují reakce probíhající v tmavé fázi. Ve tmavé fázi (Calvínově cyklu) je řadou enzymatických reakcí redukován vzdušný oxid uhličitý na cukr vodíkem, vznikajícím při fotolýze vody. Rovnice fotosyntézy: 6 CO2 + 12 H2O Ž C6H12O6 + 6 H2O (působení energie fotonů a asimilačního barviva). Vznikající cukr je dalšími enzymatickými reakcemi přeměněn na stálé produkty fotosyntézy - asimiláty (škrob, bílkoviny, tuky a jiné organické látky). Fotosyntéza je jediný děj na Zemi, který uvolňuje kyslík. Vnější faktory ovlivňující fotosyntézu jsou tyto: 1. spektrální složení a intenzita světla 2. oxid uhličitý 3. teplota 4. voda 5. prvky minerální výživy Transport asimilátů v rostlině - fotosyntézou vytvořené asimiláty přecházejí z chloroplastů do cytoplazmy foto-syntetizujících buněk a odtud do lýka cévních svazků - proudí buď volnými prostorami (tj. především prostorami mezibuněčnými), nebo od buňky k buňce plazmodesmami - první transport označujeme jako apoplastický, druhý jako symplastický - lýkem jsou asimiláty dopravovány především ve formě sacharidů, ale i amino-kyselin, amidů a bílkovin - asimiláty z lýka odtékají na místa, kde jsou spotřebovávány nebo ukládány - místa spotřeby nebo ukládání asimilátů se označují jako metabolické jímky - odběrateli asimilátů jsou především kořeny, hlízy a plody - na rychlost transportu asimilátů působí vnější a vnitřní vlivy (vnější - teplota, voda a minerální výživa; vnitřní - rostlinné hormony) 15. Růstové a vývojové procesy rostlin Příjem vody - vyšší rostliny - kořeny - kořenovými vlásky se zvětšuje absorpční povrch kořenu - vodní rostliny celým povrchem těla - suchozemské rostliny - částečný příjem vody listy (z rosy) - při nadbytku i nedostatku vody v půdě - snížení příjmu vody kořeny - při nadbytku trpí kořenový systém nedostatkem kyslíku - snížení rychlosti dýchání kořenů - zpomalení pohybu vody z půdy do kořenu - kypření a odvodňování - dýcháním kořenů - uvolňování energie - příjem vody a živin - teplota až do 30 °C působí na příjem vody kořeny přiznivě - teplota kolem 0 °C zpravidla příjem vody zastavuje (vysoká koncentrace soli v půdním roztoku - brzdí) Vedení vody - voda se v cévách dřeva pohybuje od kořenů vzestupně ve směru poklesu vodního potenciálu (vodní potenciál = osmotický potenciál + tlakový potenciál) = transpirační proud - způsoben transpirací (odpařování vody z povrchu listů) - kořenový vztlak - vytlačuje vodu do výše položených pletiv v rostlině (uplatňuje se při transpiraci) - na jaře je nejsilnější - kohéze vody (soudržnost jejích molekul) a adheze vody (přilnavost na stěny cév) - působením těchto sil voda v cévách vytvoří vodní "vlákna" - vyplňují cévy dřeva od oblasti kořenů až do listového parenchymu pohybující se vzhůru nasáváním kořeno-vých buněk, kořenovým vztlakem a transpirací vody z listů - uplatňují se i síly elektroosmotické Výdej vody - asi 1% využije rostlina ve svém metabolismu, zbytek vydává: - gutací - výdej vody v podobě drobných kapek - na listech (vyměšovací pletivo - hy-datody) - jen když je vzduch nasycen vodními parami a pokud je dobrá zásoba vody v půdě - transpirace - výdej vody v podobě par - listy (kutikulární - celým kutinizovaným povrchem listu; stomatární - štěrbinami průduchů) - rychlost transpirace ovlivňuje stupeň rozevřenosti průduchů a ten je ovlivňován vodním deficitem (pokles obsahu vody v listech) a nebo koncentrací CO2 uvnitř průduchů (vysoká - uzavření průduchů) + teplota, vlhkost a pohyb vzduchu Vodní potenciál rostlin - stav vody v buňkách (vyjadřuje se v Pa), udává o kolik je aktivita v buňce nižší než aktivita čisté vody. - několik složek - osmotický potenciál (záporná hodnota osmotického tlaku), tlakový potenciál (tlak na obsah buňky) - skládá se z tlaku buněčné stěny - turgor, z tlaku okolních buněk a z hydrostatického tlaku. Pasivní příjem vody (95% celkově přijaté vody) - molekuly vody difundují submikroskopickými prostory v buněčných stěnách a jejich difúzi umožňuje koncentrační spád směrem do vnitřních částí kořene, způsobený transpiračním sáním. Aktivní příjem vody (5%) - v době, kdy nejsou vyvinuty listy; spotřeba energie - mlk. vody procházejí cytoplazmou buněk kořenových vlásků přes tonoplast do buněčné šávy vakuol - výsledkem je kořenový vztlak Osmóza - zajišuje vyrovnávání koncentrací mezi buňkami a prostředím. - jednostranná difúze mlk. rozpouštědla přes polopropustnou (semipermeabilní) membránu do roztoku - při nižší koncentraci roztoku v němž se buňka nachází, pronikají mlk. vody přes cytoplazmatickou membránu a tonoplast do vakuoly, která zvětšuje objem, a cytoplazma vyvíjí tlak na buněčnou stěnu - turgor = plazmoptýza - s větší koncentrací roztoku než buněčná šáva, pohybují se mlk. vody opačným směrem (ven z buňky) - vakuola zmenšuje svůj objem, cytoplazma se odtrhává od buněčné stěny = plazmolýza - prostředí - hypertonické - prostředí s větší osmotickou hodnotou než je o. h. buněčné šávy ve vakuole - hypotonické - nižší o. h. - izotonické - stejné osmotické hodnoty prostředí i buněčné šávy ve vakuole Růst - nevratné zvětšování objemu a hmotnosti související s dělením buněk, jejich zvětšováním a diferenciací (rozrůzněním) - tři fáze růstu: a) růst dělivý - neustálé dělení buněk a zvětšování jejich počtu - uskutečňuje se v dělivých pletivech - meristémech (na vrcholech stonků a kořenů a v druhotných dělivých pletivech - kambium a felogen) b) prodlužovací růst - buňky se již nedělí a jejich vakuoly nasávají značné množství vody, zvětšují svůj objem a později splývají v jednu velkou vakuolu, množství cyto-plazmy se nezvětšuje. Cytoplazma s jádrem je zatlačována k buněčné stěně. c) diferenciace buněk - buňky se tvarově odlišují, rozrůzňují k vykonávání specializovaných fcí., získávají definitivní tvar. Faktory ovlivňující růst - vnitřní - rostlinné hormony - fytohormony: stimulátory (růst podporující) - auxiny (ve vrcholech stonků), cytokininy (v kořenech), gibereliny (v nejmladších listech a kořenech) - inhibitory (brzdící růst) - kyselina abscisová (způsobuje opad listů a plodů, potlačuje rozvíjení pupenů v době vegetačního klidu) - vnější - světlo - důležité pro fotosyntézu, vliv na utváření nadzemní části rostliny, při nedostatku dochází k etiolizaci - zrychlený růst, ztráta barviva a potlačení růstu listů. - teplota - ovlivňuje rychlost růstu: optimální teplota (nejrychlejší růst) - individuální - voda - nezbytná v dělivém i prodlužovacím růstu, kdy dochází k vakuolizaci, nedostatek živin je příčinou zakrnělého růstu rostlin - znečištěné prostředí - nepříznivý vliv na růst rostlin a jejich orgánů Ontogenze - individuální vývoj - sled událostí od vzniku organismu až po jeho zánik - životní cyklus - doba života od vzniku jedince do uhynutí - začíná fází vegetativní - růst kořene, stonku a listů, po určité době se vytvářejí reprodukční orgány a rostlina vstupuje do fáze rozmnožovací, po ní dochází ke stárnutí a uhynutí - délka života rostlin je různá - monokarpické a polykarpické rostliny (podle toho, kolikrát za život rostlina vytvoří plody) - monokarpické: jednoleté (anuely) - jejich životní cyklus proběhne během jednoho vegetačního období (letničky, řepka olejka, slunečnice....) dvouleté (bieny) - vyklíčí na jaře, vytvoří veg. org., přezimují, druhý rok vykvetou, vytvoří semena a uhynou (cukrovka, zelí, mrkev) víceleté (plurieny) - žijí několik roků ve veg. stavu, potom vykvetou, vytvoří semeno a uhynou (agáve) - polykarpické: většina víceletých rostlin, které kvetou a mají plody mnohokrát za život. trvalky (pereny) - vytrvalé byliny, nepříznivé roční období přečkávají podzemními zásobními orgány (oddenky, cibule, hlízy) + keře a stromy 16. Stavba a funkce smyslové soustavy 1. Reflexní oblouk - Reflex je funkční jednotkou NS. Je to odpověď organismu na dráždění čidel (receptorů), zprostředkovaná NS. Tento reflexní děj se uskutečňuje pomocí tzv. reflexního oblouku, který má pět částí: čidlo(receptor), dostředivá(aferentní) dráha, ústředí(centrum), odstředivá(eferentní) dráha, výkonný orgán (efektor). - Receptor převádí energetickou změnu zevního nebo vnitřního prostředí ve vstupní informaci, která je jako vzruch vedena dostředivým vláknem do CNS. Ukolem centra je zpracovávání informace, jehož výsledkem je výstupní informace, která je opět vedena jako vzruch (vzruchový kod) k efektoru a mění jeho činnost. Zpracovávání inf. je složitý proces, který se uskutečňuje v cyklických dějích, při kterých se uplatňuje princip zpětné vazby. Každý reflexní děj probíhá s přihlédnutím ke zpracování inf. o výsledcích předchozího děje. Bez této zpětnovazebné kontroly by děj neprobíhal dostatečně přesně a vysledek by nebyl správný. Výsledný efekt Může probíhající reflexní děj zesilovat (pozitivní zpětná vazba) nebo jej může tlumit (negativní zpětná vazba). - Reflexní reakce je velmi rychlá (zlomky vteřiny) , přesně cílená a umožňuje přesnou analýzu podňetů ze zevního i vnitřního prostředí. Reflexy jsou nezbytným předpokladem k zachování života vyšších organismů, nebo jsou prostředníky přizpůsobování na zněny životních podmínek a udržování stálosti vnitřního prostředí. Klasifikace reflexů: 1) podle receptoru: - exteroreceptivní (kožní čidla, zrak, chu, čich) - interoreceptivní (podněty uvnitř organismu) - proprioreceptory (poďněty ve svalech, šlachách, kloubech) 2) podle centra: - extra centrální (reflexy axonové, gangliové - uzlinové) - centrální (reflexy míšní, mozkové) 3) podle efektoru: - somatické (tělové - kosterní svalovina) - autonomní (vegetativní - útroby a žlázy s vnitřní sekrecí) 4) podle podmínek vzniku a pevnosti spojení: - nepodmíněné (vrozené) - podmíněné (získané) - analýza: periferní (hrubé rozlišování) a centrální (jemné rozlišení) část - mozková kůra RECEPTORY: jsou tvořeny zvláštními buňkami, citlivými na podráždění: nervové buňky, přizpůsobené buňky 1) mechanoreceptory - reagují na mechanické podráždění 2) chemoreceptory - chemické podráždění 3) fotoreceptory - na světlo 4) termoreceptory - na chlad a teplo 5) nocioreceptory - na bolest 6) proprioreceptory - infformují nás o stavu vnitřního prostředí: šlachová a svalová tělíska - informují o napětí (stahu) svalu, tlaku a tahu Kožní čidla - mechanoreceptory - podněty ze zevního prostředí - kůží cítíme : bolest,teplo a chlad, dotyk a tlak - množství receptorů pro jednotlivé počitky je různé : 500 tis. pro dotyk, 250 tis. pro chlad, 30 tis. pro teplo - rozmístění je také různé: nejvíce dotykových tělísek je na špičce jazyku, na bříškách prstů, ušních lalůčcích a dlani. Nejméně na stehnech a zádech. - pro chlad a teplo je větší počet na čele nebo na hřbetě ruky než mezi lopatkami - také v centrální části kožního analysátoru je rozsah okrsků odpovídajících určité oblasti kůže tím větší, čím více obsahuje receptorů. - adaptace čidla = přestáváme podnět vnímat, popřípadě nerozlišujeme frekvenci dráždění - hmat: komplexní kožní počitek vznikající při styku předmětu s kožním povrchem Čidla čichu - chemoreceptory - orgánem čichu je čichový epitel tvořící sliznici v nejhořejší části dutiny nosní - vlastním receptorem je čichová buňka, ze které vybíhá několik čichových vlásků - citlivost na různé látky je různá - při klidném dýchání vzduch nepřichází do přímeho styku s čichovým epitelem. Plynné látky k čichové sliznici pouze difundují ( přímý styk nastává pouze při úmyslném čichání) - i zde funguje adaptace - mlk. plynu se rozpouštějí v hlenu - cítíme jen látky, které jsou rozpustné - člověk má špatný čich - je mikrosmatický Čidla chuti - chemoreceptory - orgánem chuti jsou chuové pohárky umístěné těsně pod povrchem sliznice v dutině ústní a ojediněle také v hrtanu a na příklopce hrtanu. Mnoho jich je na jazyku (u člověka kolem 9 tis. ) - chuové buňky jsou ve sliznici jazyka i tváří , jsou to buňky citlivé na látky rozpuštěné ve vodě a jsou umístěné v chuových pohárcích. Výsledný vjem je kombinací čtyř základních počitků: sladkého, kyselého , slaného a hořkého. ( sladko - špička jazyka, slano a kyselo - po stranách, hořko - na kořeni jazyka) - jednotlivé okrsky se ovšem překrývají - střed jazyka neobsahuje chu. pohárky (citlivost na dotyk,chlad a teplo, bolest) - při podráždění dochází k řadě reflexních dějů - slinění, vylučování žaludečních šáv Čidla zraku - fotoreceptory - z ontogenetického hlediska je oko smíšeného původu : rohovka a čočka z ektodermu, sítnice je vychlípenina mezimozku, ostatní části jsou původu mezodermálního - oko je uložené v očnici chráněné víčky, řasami a obočím, dále pak spojivkovým vakem , kam ústí vývody slzných žláz - zvlhčování rohovky - části oka: rohovka, pigment, zřítelnice, bělima, cévnatka, sítnice, zrakový nerv, žlutá skvrna , slepá skvrna, duhovka, sklivec , komorový mok, čočka - barva očí závisí na hloubce uloženého pigmentu - světločivné buňky v sítnici: čípky - barevné vidění, tyčinky - černobílé vidění - řasnaté těleso na něm je čočka - schopnost zaostřování = akomodace - okohybné svaly - 6 - funkce: světlo prochází průhlednými částmi oka a paprsky se lámou do ohniska - oko je čočka - vzniká obraz převrácený, zmenšený a skutečný, mozek si obraz převrací - zrakové nervy se na spodině mozku kříží - vady : dalekozrakost - obraz vznikne za sítnicí krátkozrakost - obraz vzniká před sítnicí zákaly - šedý (neprůhlednost) , zelený (glaukom) - nebezpečnější - tyčinky obsahují barvivo - rhodopsin, pro njeho vznik je nutný dostatek vitamínu A ( nedostatek - šeroslepost) Čidla sluchu - střední ucho je propojeno s přední části hltanu Eustachovou trubicí - sluchové ústrojí dělíme na 3 části : zevní ucho, které tvoří boltec a zevní zvukovod zakončený bubínkem, střední ucho tvořené středoušní dutinou s ušními kůstkami, kladívkem, kovadlinkou a třmínkem, a vnitřní ucho tj. hlemýžď s vlastním čidlem (Cortiho orgánem) - funkce: zvukové vlny zachycovány zevním uchem , rozkmitání bubínku na konci zevní ho zvukovodu - rozkmitá se kladívko, které je připojeno na bubínek , kladívko - přenos kmitání přes kovadlinku na třmínekvsazený do zvláštního okénka mezi středním a vnitřním uchem - kůstky zmenšují kmity a jejich síla se zároveň zvětšuje, kostěné vnitřní ucho ( labyrint) obsahuje jemný blanitý kanálek stočený do tvaru hlemýždě ( tekutina - endolymfa) prostor blanitého hlemýždě je přepažen a na této přepážce jsou uloženy buňky vlastního sluchového receptoru ( Cortiho orgán) , při rozechvění třmínku se rozkmitá i perilymfa obklopující blanitý hlemýžď, to se přenáší i na endolymfu, která dráždí buňky v Cortiho orgánu - sluchový nerv - sluchový analysátor (kůra mozková) - člověk vnímá od 16 - 20 000 Hz, s věkem schopnost rozlišovat tony slábne - Cortiho orgán - buňky s vlákénky ( vlásky) Čidlo statokinetické - vnímání polohy a pohybu těla v prostoru - ve vestibulárním ústrojí vnitřního ucha - čidlo polohy: ve dvou blanitých váčcích naplněných endolymfou, vlastním receptorem polohy jsou vláskové buňky ve stěně váčků, vlásky zasahují do rosolovité hmoty, ve které jsou krystalky nerostných solí - statolity ( otolity), intenzita směru tlaku či tahu statolitu na vlásky smyslových buněk se mění při různých změnách polohy hlavy v prostoru, podnětem pro polohové čidlo jesou také změny lineárního zrychlení hlavy - čidlo pohybu: uloženo v ampulách tří polokruhovitých kanálků , kolmo na sebe postavených , jsou naplněné endolymfou, vlastním čidlem pohybu jsou vláskové buňky uložené na hraně, vyčnívající do každé ampuly , vlásky zasahují do rosolovité hmoty se kterou vytváří tzv. kupulu, podnět dráždící buňky kinetického čidla je rotační pohyb hlavy, endolymfa se opožďuje za pohybem stěn kanálků - vychyluje kupulu na opačnou stranu 17. Základní ekologicé pojmy Ekologie se zabývá studiem vzájemných vztahů mezi organismy a prostředím. Žádný organismus nežije izolovaně. Každý jedinec žije v určitém místě, které mu poskytuje podmínky existence, má svůj životní prostor neboli biotop. Topograficky vymezený biotop určitého organismu se nazývá stanoviště. Každý organismus je jedním z mnoha jedinců téhož druhu. Soubor jednotlivých organismů téhož druhu, žijících v určitém místě a v určitém čase, tvoří populaci daného druhu. Zkoumají-li se vztahy pouze mezi rostlinami, hovoříme o fytocenóze, při zkoumání vztahů mezi živočichy mluvíme o zoocenóze. Všechny organismy žijící společně ve vzájemných vztazích na určitém území tvoří biocenózu. Každá biocenóza tvoří jednotný celek s neživým prostředím, v němž žije a spolu s ním tvoří ekologickou soustavu - eko-systém. Množina všech ekosystémů na Zemi tvoří biosféru. Organismy a prostředí Každému organismu se nejlépe daří při souhrnu určitých podmínek prostředí, které označujeme jako optimální podmínky existence daného druhu (nejnevhodnější, za kterých ještě může organismus přežít - minimální X maximální - horní hranice). Rozpětí mezi oběma hranicemi je pro různé druhy různé. Rozmezí podmínek prostředí, jímž se může organismus přizpůsobit, udává jeho ekologickou valenci. Organismy s úzkou ekologickou valencí k některé podmínce prostředí označujeme jako bioindikátory. Podmínky prostředí: 1. podmínky abiotické - souhrn vlivů neživé části přírody (sluneční záření, teplota, atmosféra a její složení, chemické složení půdy, obsah rozpustných látek ve vodě aj.) 2. podmínky biotické - souhrn vlivů ostatních živých organismů na život jedince. Abiotické prostředí 1. Sluneční záření - jediný vstup energie do biosféry, a tedy do všech ekosystémů - začátek potravního řetězce - slunobytné (heliofyty) - pouštní, stepní, horské; heliosciofyty (tolerantní k slunečnímu záření i zastínění), stínobytné (sciofyty) - nesnášejí přímé osvětlení (kapradiny) 2. Teplota prostředí - eurytermní rostliny - mají širokou teplotní amplitudu (-5 až +40 °C) - stenotermní rostliny - mají relativně úzkou teplotní amplitudu - optimální teplota většiny eurytermních rostlin je +20 až +25 °C - z hlediska přizpůsobení rostlin rozlišujeme: - Termofyty (teplobytné rostliny), snášejí vysoké teploty - Psychrofyty (chladnobytné rostliny), snášejí nízké teploty - Kryofyty - rostliny žijící na sněhu 3. Voda - univerzální rozpouštědlo, jsou na ní závislé všechny metabolické procesy, zdrojem jsou atmosférické srážky, příjem hlavně kořeny - podle vztahu ke stanovištím vlhkosti rozlišujeme ekologické typy - Hydrofyty - rostliny vázané na vodní prostředí - Hygrofyty - rostliny rostoucí na mokrých až zbahnělých půdách - Mezofyty - rostliny rostoucí na vlhkých a mírně vlhkých půdách - Xerofyty - rostliny rostoucí na půdách suchých, nebo převážnou část roku suchých 4. Půda - vznik spolupůsobením klimatu a živých organismů - systém vody, minerálních látek, vzduchu, živých a mrtvých organismů ja jejich rozkladných produktů (na rozkladu - dekompozici - se podílí většina půdních mikroorganismů) 5. Atmosféra - poskytuje rostlinám základní stavební prvky - uhlík, kyslík a dusík - znečištění atmosféry - má velký vliv na vegetaci, znečištění je způsobováno a) tuhými emisemi - popílek, prach - ucpávání průduchů na listech - kontaminace a ohrožení zdraví živočichů a člověka b) plynnými emisemi - produkty spalování uhlí (SO2), metalurgických výrob, automobilového a leteckého provozu (CO, sloučeniny olova, aldehydy, oxidy síry, dusíku, aromatické uhlovodíky), používání sprejů a chladících zařízení (freony) Na místech, kde zůstaly zachovány přibližně původní podmínky prostředí, se dosud vyskytují některé původní druhy - relikty. Druhy vyskytující se jen v určitém území a jinde se nevyskytují se nazývající se nazývají endemity. ývá studiem vzájemných vztahů mezi organismy€„w…ršmžhB6fC6bE6^G6ZH6VJ6Re6Mo6K‚`z o6t6x~6uŐ6sę6p8n8k[8ia8fO9dQ9aR9_X9\€9Zˆ9Wˆ9{:yŠ:vă:tď:qô:o;j;g<e<`˘=^ł=[Š?Y˛?VATA AxĽAvĹAqĎAn˙AlBibBglBd!Cb*C_9C]BCZNCW‚DU‚D‹DxyEv†EsˇEqżEnÂEláEi˜FgŸFd8GbIG_H]HZŐHXŐHáHx IvIs"Ip#Im_IjbIgrIdIbŤI_J]EJZ^JWvJUvJ|JxôKvüKs~LqŽLnżLlŃLiëLgMdMbŸM_ŁM\žNZËNWËN Oy Ov„OtœOqÍOoáOlMPjZPg8Qe9Qb:Q`LQ]fR[mRXmRyRxôRvýRsSq—SnĐSlŘSiăSgîSdÉTbÜT_DU]TUZŇUXŇUŢUxjVvqVsƒVqVnWlWióYgőYcöY_ůY[ ZVó]TŇUX ó]^xƒ^vŒ^s^q›^n;`lF`iG`gR`dŇ`bÜ`_Ëa]ŮaZ”bX”b bx cv"csdq)dnŇdládiBegNedÔebÝe_íe]űeZ$gX$g+gxłgv˝gs´hqËhnlllile la1l\5lZŘqŮo"ŮjĎŮhÓŮc˛ŰaľŰ]šŰYÎŰTÎŢRéŢOđ éޅŕy’ŕv1át>áq{âo™âl¨ĺjźĺgAçeXçbŠé`Œé\éXéTé‘éyĄétĽérŹémVëkXëd<ěbHě_Ně]`ěZěěXüěUíSéTü ííxKďvdďs_đqiđnĄđl˘điźđg˝đd6ňb=ň_•ó]ŁóZńőXńőřőx!öv/ös’öqŚönB÷lN÷iý÷g řdřbƒř_Šř]řZ^ůX^ůfůxrůvyůs—ůqŞůnőůlúi úgúdŃűbÚű_@ü]AüZßüXßüáütţrţo“˙mŁ˙jh"c=aY\ĽZľWUœRßüü œvy†vÖtĺqŒoœlŹjÄe‹cŒ_[žV Qßü$$   y0 v´ tľ mÍ kĎ dH bO _U ]i Zƒ X– U™ Sßü ™ › ˙˙  x ˙˙ q j, ˙˙- c2 \8 Y\ ˙˙] R_ ˙˙™ Sßüüüü _ ` tb mj ˙˙k fo _Ç ˙˙Ď \ę ˙˙ë U8˙˙?RT˙˙™ Sßüüü TWtÂ˙˙ĆqÝ˙˙Ţjŕc÷˙˙ý`˙˙Yy˙˙Vź˙˙ßüü źĂx8˙˙=u^˙˙crŸ˙˙¤oŃ˙˙Řl$j*gF˙˙Yd•b–[ü–Ýyđv7t8m.kLhĘfÖcza‡^ć\ďY*W6Tü6Žy™v˙˙etro˙mfd]¤[˛XëVS6Tüü 2yIvyto mjchpe°cą\łZľW¸U6Tü ¸ştžrżkÇiČb1`;]Ö[×TŢRßKáI¸üüü áăxävĺoćmčfédę]đ[ńT€R‰OźM¸üüüü ź÷xů˙˙*s,pşmM˙˙_jo˙˙‡g ˙˙ŻdŃ˙˙Ýaę˙˙ú^üúć˙˙ůxÁ ˙˙Ă uÄ qÇ mĚ kî fň dý aƒ#_#\S&˙˙_&Yú^_&Ą&˙˙§&xN'˙˙Y'ui(˙˙k(n˝(˙˙ż(kŘ(hÝ)˙˙ĺ)e*˙˙J*bž*˙˙ż*_üż*+˙˙+xŮ+˙˙ß+uŕ+r.˙˙%.o(.˙˙4.l.˙˙›.iˇ.˙˙Á.f&/˙˙,/aš/˙˙š/Ä/x„0˙˙–0uw1˙˙‰1rő1˙˙2o2˙˙2j<2˙˙G2gĹ2˙˙Ď2dK3˙˙Q3_š/˙Q335˙˙Q5xŐ5˙˙á5uK6˙˙W6r˙6˙˙ 7m 7˙˙7j’7˙˙›7g 8˙˙)8dŠ8˙˙š/˙Š8–8vç8˙˙ď8si9˙˙y9p|9n9j˘9eŚ9c¸9`=?^Q?[V?Yf?Tf?Q@y^@tâ@rń@m~Ak§Af†BdBaóB_őB\+CZ-CWTCUf?T TCVCxrCvtCs˜CqšCnˇClšCiJDghDbgG`ƒG[žIYşITf?T şILy¸LttQr€QmYVk—Vf!Zd#Za$Z_(Z[@ZVDZR[Pf? [#[x_[˙˙i[u\˙˙\rP\˙˙Z\o‰\˙˙’\lä\˙˙í\ia]˙˙k]f”]˙˙œ]cĄ]˙˙Ą]ś]v¸]q^˙˙+^n)_˙˙<_k’_˙˙Ÿ_h˘_˙˙ˇ_eş_˙˙Ě_`f`˙˙w`[¸`˙˙Ą¸`Í`vă`qCa˙˙Manua˙˙‚akąa˙˙ťahîa˙˙bcb`Pb˙˙eb]c˙˙cZcBc˙˙Mcx~c˙˙ˆcuĽc˙˙Žcpxd˙˙‚dmŤd˙˙´djěd˙˙ődg.e˙˙6ed€e˙˙€e‰evif˙˙ufq g˙˙gogj„g˙˙‡gh—gcľg˙˙śg\ĺh˙˙ěhYIi˙˙€e˙üIiQixSi˙˙ufq g˙˙gogj„g˙˙‡gh—gcľg˙˙śg\ĺh˙˙ěhYIi˙˙€e˙ü€‚iœ˙˙ž˙˙$˙˙&˙˙­˙˙Ż˙˙Ç ˙˙/ ˙˙’˙˙”˙˙r˙˙t˙˙Ű˙˙Ý˙˙ž˙˙ ˙˙<đ î˙˙đ˙˙o˙˙)!˙˙+!˙˙C"˙˙E"˙˙V#˙˙X#˙˙;$˙˙=$˙˙Ě%˙˙Î%˙˙i'˙˙k'˙˙m+˙˙,˙˙q-˙˙š-˙˙œ-˙˙œ-.˙˙.˙˙E6˙˙G6˙˙H6˙˙c6˙˙e6˙˙|6˙˙~6˙˙K7˙˙e8˙˙ň:˙˙ô:˙˙;˙˙3;˙˙5;˙˙;˙˙´;˙˙<˙˙<˙˙<<˙˙<˙˙>˙˙ß>˙˙H@˙˙ŁA˙˙ĽA˙˙ĂA˙˙ĹA˙˙˙A˙˙bB˙˙ C˙˙-C˙˙/C˙˙NC˙˙PC˙˙F˙˙ŐH˙˙ I˙˙ I˙˙ I_I˙˙ŤI˙˙CJ˙˙EJ˙˙\J˙˙^J˙˙[L˙˙ŽM˙˙M˙˙ĄM˙˙ŁM˙˙ÍN˙˙ÍO˙˙VQ˙˙XQ˙˙qQ˙˙ŽQ˙˙¤Q˙˙ˇQ˙˙ÉQ˙˙ÉQÝQ˙˙ßQ˙˙ZR˙˙\R˙˙{R˙˙}R˙˙ÉT˙˙BU˙˙HV˙˙ÁW˙˙ÇY˙˙óY˙˙őY˙˙öY˙˙ Z˙˙Z˙˙ń]˙˙ó]˙˙^˙˙^˙˙^ƒ^˙˙;`˙˙c˙˙ c˙˙$c˙˙&c˙˙ëe˙˙íe˙˙ůe˙˙űe˙˙"g˙˙$g˙˙-g˙˙/g˙˙˛h˙˙´h˙˙Íh˙˙Ďh˙˙l˙˙l˙˙ll˙˙3l˙˙5l˙˙>l˙˙Âl˙˙Äl˙˙}n˙˙€n˙˙Žn˙˙n˙˙Fo˙˙Ho˙˙No˙˙Po˙˙€o˙˙Ăo˙˙^p˙˙Ąp˙˙Šp˙˙ţp˙˙ţpq˙˙Kq˙˙kq˙˙r˙˙mr˙˙or˙˙}r˙˙r˙˙ąs˙˙zt˙˙v˙˙v˙˙6v˙˙8v˙˙Šv˙˙3w˙˙Ny˙˙Py˙˙oy˙˙qy˙˙qyĺy˙˙Hz˙˙{˙˙˛{˙˙n|˙˙w}˙˙ĺ}˙˙š~˙˙ť~˙˙Ü~˙˙Ţ~˙˙(˙˙Ż˙˙Ż€˙˙.˙˙Š˙˙Ť˙˙ǁ˙˙Ɂ˙˙i‚˙˙i‚Ć‚˙˙ƒ˙˙ƒ˙˙ƒ˙˙ƒ˙˙„˙˙“„˙˙ …˙˙ …˙˙$…˙˙&…˙˙[…˙˙z…˙˙˝…˙˙˅˙˙ͅ˙˙؅˙˙څ˙˙\†˙˙ň†˙˙ň†A‡˙˙C‡˙˙N‡˙˙P‡˙˙š‡˙˙ˆ˙˙ ˆ˙˙ˆ˙˙ˆ˙˙lˆ˙˙ڈ˙˙܈˙˙‰˙˙‰˙˙F‰˙˙e‰˙˙Š˙˙JŠ˙˙&‹˙˙›‹˙˙›‹4Œ˙˙Œ˙˙݌˙˙˙˙D˙˙F˙˙U˙˙W˙˙¤˙˙ Ž˙˙ Ž˙˙Ž˙˙Ž˙˙;Ž˙˙=Ž˙˙˛Ž˙˙ęŽ˙˙_˙˙a˙˙‡˙˙‡‰˙˙˙˙c˙˙ť˙˙˝˙˙̐˙˙ΐ˙˙=‘˙˙?‘˙˙q‘˙˙s‘˙˙t‘˙˙œ‘˙˙ž‘˙˙ّ˙˙ý‘˙˙G’˙˙’˙˙î’˙˙ń’˙˙ń’=“˙˙‡“˙˙”˙˙”˙˙'”˙˙)”˙˙”˙˙Ĕ˙˙â”˙˙ä”˙˙™˙˙Ÿ™˙˙Ą™˙˙Ù˙˙ř˙˙Ÿœ˙˙Ąœ˙˙śœ˙˙¸œ˙˙Łž˙˙ŁžĽž˙˙ľž˙˙ˇž˙˙Ÿ˙˙RŸ˙˙‚Ÿ˙˙őŸ˙˙÷Ÿ˙˙˙Ÿ˙˙ ˙˙- ˙˙] ˙˙  ˙˙ă ˙˙œĄ˙˙I˘˙˙K˘˙˙5¤˙˙7¤˙˙F¤˙˙F¤H¤˙˙‹¤˙˙ű¤˙˙ý¤˙˙ Ľ˙˙ Ľ˙˙sĽ˙˙z¨˙˙ź¨˙˙ž¨˙˙ͨ˙˙[Š˙˙ŸŠ˙˙ĄŠ˙˙§Š˙˙ŠŠ˙˙ëŠ˙˙ôŠ˙˙¨Ş˙˙ůŞ˙˙ůŞűŞ˙˙Ť˙˙WŤ˙˙}Ť˙˙•Ť˙˙ĚŤ˙˙vŹ˙˙ŮŹ˙˙Y­˙˙ËŽ˙˙ÍŽ˙˙ŢŽ˙˙1Ż˙˙gŻ˙˙iŻ˙˙yŻ˙˙ÎŻ˙˙ °˙˙–°˙˙˜°˙˙˜°§°˙˙ű°˙˙(ą˙˙*ą˙˙+ą˙˙Ną˙˙Pą˙˙ą˙˙żą˙˙¸˛˙˙ş˛˙˙в˙˙Ҳ˙˙ú˛˙˙Řł˙˙Úł˙˙îł˙˙ ´˙˙,´˙˙I´˙˙I´w´˙˙Ö´˙˙]ľ˙˙ăľ˙˙Ťś˙˙;ˇ˙˙=ˇ˙˙Wˇ˙˙‡ˇ˙˙ˇ˙˙÷ˇ˙˙"¸˙˙$¸˙˙5¸˙˙s¸˙˙ϸ˙˙Ѹ˙˙â¸˙˙+š˙˙˜š˙˙˜ššš˙˙°š˙˙˛š˙˙˙š˙˙ş˙˙ş˙˙˛ş˙˙žş˙˙Őş˙˙ť˙˙>ť˙˙űź˙˙)˝˙˙‹ž˙˙ž˙˙¤ž˙˙Íž˙˙ż˙˙ż˙˙’ż˙˙’żšż˙˙Ńż˙˙÷ż˙˙˜Ŕ˙˙CÁ˙˙EÁ˙˙eÁ˙˙ĽÁ˙˙ÜÁ˙˙%Â˙˙'Â˙˙.Â˙˙yÂ˙˙wĂ˙˙÷Ä˙˙ůÄ˙˙ Ĺ˙˙.Ĺ˙˙ĐĹ˙˙ŇĹ˙˙ŇĹäĹ˙˙ćĹ˙˙<Ć˙˙ćĆ˙˙ąÇ˙˙Č˙˙oČ˙˙KÉ˙˙MÉ˙˙`É˙˙bÉ˙˙ĹÉ˙˙ÇÉ˙˙÷É˙˙ĘĘ˙˙Ë˙˙7Ë˙˙ZË˙˙mË˙˙oË˙˙o˔Ë˙˙'Ě˙˙RĚ˙˙˜Ě˙˙ÇĚ˙˙ÉĚ˙˙ćĚ˙˙Í˙˙CÍ˙˙{Í˙˙}Í˙˙•Í˙˙ŔÍ˙˙ÜÍ˙˙Î˙˙'Î˙˙)Î˙˙6Î˙˙ŹÎ˙˙ŽÎ˙˙ŽÎ×Î˙˙ Ď˙˙čĎ˙˙Đ˙˙@Đ˙˙BĐ˙˙\Đ˙˙ˆĐ˙˙ąĐ˙˙ĺĐ˙˙çĐ˙˙ůĐ˙˙3Ń˙˙bŃ˙˙‹Ń˙˙Ń˙˙›Ń˙˙Ń˙˙ćŃ˙˙čŃ˙˙čŃŇ˙˙iŇ˙˙áŇ˙˙ëŇ˙˙Ó˙˙EÓ˙˙ÖÔ˙˙ŘÔ˙˙Ő˙˙_Ő˙˙îŐ˙˙đŐ˙˙ Ö˙˙!Ö˙˙ZÖ˙˙\Ö˙˙vÖ˙˙ŸÖ˙˙ÝÖ˙˙ßÖ˙˙ßÖëÖ˙˙ ×˙˙-×˙˙´×˙˙î×˙˙đ×˙˙Ř˙˙+Ř˙˙-Ř˙˙@Ř˙˙ŁŘ˙˙Ů˙˙Ů˙˙$Ů˙˙SŮ˙˙|Ů˙˙ŹŮ˙˙ÍŮ˙˙ĎŮ˙˙ŐŮ˙˙ŐŮ÷Ů˙˙3Ú˙˙[Ú˙˙“Ú˙˙­Ú˙˙ŇÚ˙˙ Ű˙˙+Ű˙˙mŰ˙˙˘Ű˙˙˛Ű˙˙´Ű˙˙ľŰ˙˙ĐŰ˙˙ŇŰ˙˙ĽÝ˙˙§Ý˙˙zŢ˙˙|Ţ˙˙ĚŢ˙˙ĚŢÎŢ˙˙ëŢ˙˙ ß˙˙hß˙˙—ß˙˙"ŕ˙˙ƒŕ˙˙…ŕ˙˙•ŕ˙˙şŕ˙˙ßŕ˙˙/á˙˙1á˙˙@á˙˙vá˙˙žá˙˙Öá˙˙ëá˙˙yâ˙˙{â˙˙{â›â˙˙Äâ˙˙‡ă˙˙Üă˙˙Pĺ˙˙uĺ˙˙Śĺ˙˙¨ĺ˙˙žĺ˙˙Ňĺ˙˙÷ĺ˙˙)ć˙˙`ć˙˙Ĺć˙˙ůć˙˙>ç˙˙Aç˙˙Zç˙˙Šé˙˙Œé˙˙Œéé˙˙Łé˙˙Ľé˙˙Žé˙˙´ę˙˙Zë˙˙í˙˙Iď˙˙Kď˙˙dď˙˙žď˙˙đ˙˙Áđ˙˙ëđ˙˙'ń˙˙žń˙˙4ň˙˙6ň˙˙=ň˙˙qň˙˙qňŽň˙˙(ó˙˙Mó˙˙•ó˙˙Łó˙˙ăó˙˙[ô˙˙ ő˙˙Jő˙˙ő˙˙Đő˙˙űő˙˙kö˙˙Ĺö˙˙÷˙˙™÷˙˙â÷˙˙Ař˙˙ů˙˙Gů˙˙GůŞů˙˙ú˙˙ ú˙˙ú˙˙7ú˙˙ú˙˙Ťú˙˙+ű˙˙7ű˙˙~ű˙˙Ńű˙˙Úű˙˙ ü˙˙ü˙˙-ü˙˙Dü˙˙Ÿü˙˙ý˙˙ý˙˙)ý˙˙)ýjý˙˙°ý˙˙ăý˙˙ţ˙˙Cţ˙˙}ţ˙˙­ţ˙˙üţ˙˙ţţ˙˙˙˙˙;˙˙˙‘˙˙˙“˙˙˙Ł˙˙˙č˙˙˙[˙˙ă˙˙&˙˙e˙˙‹˙˙‹˙˙˙˙œ˙˙č˙˙.˙˙ˆ˙˙ĺ˙˙˙˙7˙˙a˙˙Š˙˙Œ˙˙œ˙˙L˙˙Ź˙˙Ä˙˙ý˙˙-˙˙|˙˙Ç˙˙Ç˙˙‰˙˙‹˙˙Œ˙˙ ˙˙˘˙˙ű˙˙ý˙˙­ ˙˙ƒ ˙˙™ ˙˙0 ˙˙o ˙˙Ĺ ˙˙í ˙˙6˙˙Y˙˙Ŕ˙˙ő˙˙w˙˙wy˙˙˙˙ş˙˙+˙˙F˙˙H˙˙[˙˙¨˙˙ů˙˙-˙˙Y˙˙m˙˙˙˙Ű˙˙Ý˙˙ň˙˙.˙˙0˙˙N˙˙—˙˙—Ž˙˙˙˙˙˙c˙˙e˙˙r˙˙Đ˙˙y˙˙¤˙˙ë˙˙2˙˙w˙˙y˙˙˙˙˙˙Ż˙˙Ę˙˙.˙˙Ň˙˙ź˙˙ź÷˙˙ů˙˙,˙˙V˙˙h˙˙t˙˙}˙˙˜˙˙š˙˙ş˙˙@˙˙Ż˙˙ř˙˙`˙˙ů˙˙Á ˙˙Ă ˙˙Ä ˙˙đ ˙˙ň ˙˙ň ˙ ˙˙R!˙˙x!˙˙¸!˙˙ţ!˙˙œ"˙˙Ú"˙˙#˙˙€#˙˙ƒ#˙˙#˙˙u$˙˙÷$˙˙)&˙˙Q&˙˙S&˙˙_&˙˙Ÿ&˙˙L'˙˙Ň'˙˙Ň'˝(˙˙ż(˙˙Ř(˙˙E)˙˙*˙˙*˙˙J*˙˙+˙˙+˙˙+˙˙T+˙˙ˇ+˙˙×+˙˙Ů+˙˙!,˙˙„,˙˙a-˙˙.˙˙„.˙˙Ť.˙˙Ť.&/˙˙,/˙˙Ł/˙˙ś/˙˙0˙˙t1˙˙ó1˙˙ő1˙˙2˙˙Ă2˙˙I3˙˙4˙˙^4˙˙ĺ4˙˙15˙˙35˙˙S5˙˙‰5˙˙Ç5˙˙~6˙˙~6ý6˙˙Œ7˙˙8˙˙ˆ8˙˙ä8˙˙d9˙˙y9˙˙{9˙˙|9˙˙¤9˙˙Ś9˙˙ş9˙˙ź9˙˙ :˙˙Y:˙˙°:˙˙ů:˙˙ű:˙˙O;˙˙Ą;˙˙Ą;ň;˙˙H<˙˙Ÿ<˙˙ő<˙˙E=˙˙•=˙˙í=˙˙ö=˙˙N>˙˙˜>˙˙ä>˙˙;?˙˙=?˙˙S?˙˙œ?˙˙ď?˙˙N@˙˙›@˙˙ß@˙˙A˙˙A{A˙˙ÁA˙˙%B˙˙'B˙˙~B˙˙„B˙˙†B˙˙ŐB˙˙ńB˙˙óB˙˙+C˙˙TC˙˙rC˙˙˜C˙˙ˇC˙˙ D˙˙HD˙˙JD˙˙jD˙˙ŠD˙˙ŠDžD˙˙E˙˙2E˙˙…E˙˙ÓE˙˙)F˙˙€F˙˙ˇF˙˙G˙˙G˙˙eG˙˙gG˙˙…G˙˙ŮG˙˙+H˙˙PH˙˙ H˙˙ńH˙˙I˙˙I˙˙IoI˙˙œI˙˙žI˙˙źI˙˙ J˙˙fJ˙˙J˙˙×J˙˙&K˙˙}K˙˙ĹK˙˙L˙˙CL˙˙›L˙˙L˙˙şL˙˙M˙˙OM˙˙_M˙˙˛M˙˙˛MíM˙˙IN˙˙ˆN˙˙ťN˙˙O˙˙UO˙˙kO˙˙źO˙˙ P˙˙P˙˙@P˙˙tP˙˙ŽP˙˙˙P˙˙WQ˙˙rQ˙˙tQ˙˙‚Q˙˙ĘQ˙˙"R˙˙"RtR˙˙ĆR˙˙ŮR˙˙.S˙˙S˙˙ËS˙˙!T˙˙sT˙˙ĆT˙˙U˙˙sU˙˙ÂU˙˙ÝU˙˙)V˙˙WV˙˙YV˙˙™V˙˙ÄV˙˙W˙˙dW˙˙dWĂW˙˙X˙˙jX˙˙qX˙˙ÂX˙˙Y˙˙eY˙˙žY˙˙Z˙˙!Z˙˙#Z˙˙$Z˙˙BZ˙˙DZ˙˙Ÿ]˙˙Ą]˙˙¸]˙˙˘_˙˙ˇ_˙˙c`˙˙c`ś`˙˙¸`˙˙Í`˙˙Ď`˙˙ă`˙˙#a˙˙Aa˙˙đa˙˙b˙˙Nb˙˙b˙˙’b˙˙Őb˙˙c˙˙@c˙˙~c˙˙Ľc˙˙Žc˙˙2d˙˙vd˙˙vdŠd˙˙ęd˙˙,e˙˙€e˙˙‰e˙˙źe˙˙if˙˙wf˙˙žf˙˙ g˙˙„g˙˙ph˙˙rh˙˙ďh˙˙Ui˙˙~c˙˙Ľc˙˙Žc˙˙2d˙˙vd˙˙fŕ=Đ/7r9Ä!8Š;Đ8Č(˙˙ZË˙˙mË˙˙oË˙˙ÓhĄÔh˙˙˙˙˙˙˙ÇĚ˙˙ÉĚ˙˙ćĚ˙˙Í˙˙CÍ˙˙{Í˙˙}Í˙˙•Í˙˙ŔÍ˙˙ÜÍ˙˙Î˙˙'Î˙˙)Î˙˙6Î˙˙ŹÎ˙˙ŽÎ˙˙""…@˙+Č5âAĺNvY ˘f žk ¸u é ‹ôʜú§Ť°šŽÄśÍkÖ5Űwĺ éPőh˙ ŮčD W+ ™7!¤Y"